Obrana, 1.díl: Krásné Těšínsko.

Dne 2.října 1938, 10:00 došlo v Československé republice k vojenskému převratu. K moci se dostala „junta“ antifašistických a vlasteneckých důstojníků, všeobecně podporována obyvatelstvem a odmítla uznat mnichovský diktát. Tím začal i náš příběh.
Maďaři, Poláci a hlavně Němci si chtěli vzít „svá území“ a tak uzavřeli „Troj-koalici“, vojenský pakt s cílem likvidace Československa. Nám se podařilo vyzbrojit a vycvičit 1 milión mužů, s původním vojskem jsme měli milión a půl vojáků.
Útočníci měli dohromady téměř tři milióny vojáků. My měli jen hospodářskou a vojenskou podporu od Sovětského svazu a Británie, kteří nám dodávali potraviny, zásoby, zbraně a munici, přestože právě Britové nás chtěli vydat Hitlerovi.
Stál jsem v zákopu a dalekohledem kontroloval horizont. V dáli se jako černé tečky rýsovali řady polských vojáků a jejich obrněných transportérů, míříce k našim pozicím. Naše základna byla tvořena několika opevněnými stanovišti podél zákopů, chráněných ostnatým drátem a několika kulometnými pozicemi. Za zákopy jsme měli pár kusů poškozeného lehkého dělostřelectva, ale i několik funkčních minometů a menší sklad zbraní a munice. Na nás spočívala nyní obrana česko-polské fronty. Naše zákopy byli na jedné vyvýšenině čímž jsme měli částečnou taktickou výhodu.
„Poručíku Matějko…“ohlásil se radista Štěpánský.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se a odložil dalekohled.
„Pozorovatelé napočítali dohromady 500 polských vojáků, 40 obrněných transportérů a 5 tanků 14TP… my máme 100 vojáků, plus jeden kulometný pluk, 20 transportérů a 4 tanky LT vz.38… co máme dělat?“
„Disponujeme minomety?“tázal jsem se.
„Ano, pane…“
„Jakmile se přiblíží dostatečně blízko začněte na ně jednu minutu střílet z minometů. Nedáme jim oddychu, místo toho na ně začne infanterie střílet, po dvou minutách střelby infanterie nasadíme zase minomety a tak to budeme opakovat…“nařídil jsem a radista odběhl, aby informoval minometčíky. Já si zapálil cigaretu a začal připravovat pušku. Přestože jsem byl důstojník, navíc nižší, měl jsem ve zvyku bojovat po boku svých vojáků. Opřel jsem se o zákop a klesl na zem. Tvář jsem si promnul rukama a uklidňoval se před nadcházející bitvou. Měli jsme na sobě hnědé a béžové uniformy klasického ražení s nějakými lehkými vycpávkami.
Za chvilku už jsem uslyšel svištění minometů, vstal jsem, popadl dalekohled a začal pozorovat polské vojáky. Měli jsme k dispozici jen pět minometů takže to nemělo valný efekt, ale i tak…
Bum!
První střela dopadla k obrněnému transportéru, nepoškodila ho, ale zabila skupinu kulometčíků vedle něj běžících.
Bum!
Další dopadla přímo na důstojnické auto. Pousmál jsem se.
Bum!
Explodovalo zásobovací auto.
Bum!
Granátnická rota to schytala.
A bum!
Motocykl s kulometem to dostal.
Tak to pokračovalo minutu, pak jsem dal rozkaz zastavit palbu.
Po této minutě útoku zbývalo 400 polských vojáků, 32 obrněných transportérů a 3 tanky.
„Pane, nenasadíme tanky?“zeptal se desátník Ondřejský.
„Chcete o ně přijít? Ty transportéry mají na sobě nainstalované protitankové pušky… počkáme, až se přiblíží na dostřel a teprve poté zahájí tanky palbu. Ať pěchota zahájí nyní palbu na jejich pěchotu…“nařídil jsem a desátník přikývl. Šel jsem první do útoku. No, šel se nedá říct. Akorát jsem popadl pušku vz.24, připevnil si na ní provizorní optiku a zamířil.
Jako první jsem zacílil nějakého prostého vojína. Zamířil jsem jinam, nechtěl jsem plýtvat náboje. A bylo to, důstojník kulometného oddílu!
Prásk!
Vystřelil jsem první ránu z našich vojáků a trefil důstojníka do nohy. Ostatní se pak přidali a začali střílet na postupující polské vojáky.
Kulometčíci pak zahájili palbu z lehkých kulometů ZB-26 a těžkého kulometu vz.24 podobného ruskému kulometu maxim. Po pár chvilkách byla první řada polských vojáků proceděná. Sundali jsme jich minimálně polovinu, ale ve chvíli, kdy jsem dal rozkaz k zastavení střelecké a kulometné palby a zahájení minometné se ozvali hrozivé výstřely. Poláci začali ze zoufalství na zdař bůh střílet z tanků na naše zákopy. Většinou míjeli, ale jednou se trefili do jednoho z našich lehkých obrněných aut.
„A sakra…“řekl jsem a dalekohledem uviděl polské posily.
10 středních elitních tanků 25TP. Byli asi ještě půl kilometru za postupujícími polskými jednotkami.
Vstal jsem a doběhl k technikům.
„Jak to vypadá s tím dělostřelectvem?“vykřikl jsem.
„Máme dva kusy opravené, ale na čtyřech se stále pracuje…“ohlásil velitel techniků Pavlovský.
„Ať dělostřelci zvednou zadky a začnou palbu na tanky…“nařídil jsem a odběhl k radiokomunikačnímu stanu.
„Hlaste situaci na frontách!“nařídil jsem.
„Bratislavská fronta je v pořádku, útok maďarských jednotek byl odražen, ale na severovýchodní slovenské frontě jsme těžce prohráli a ztratili podkarpatskou Rus poté co se maďarské jednotky spojili s ukrajinskými bandity. Na jižní frontě je vše taky v pořádku, České Budějovice jsou ještě v našem držení. Na severní frontě se, ale již bojuje v Liberci a zdá se, že liberecká posádka brzy kapituluje. Na západní frontě jsou Němci 20 kilometrů západně od Plzně a jejich postup se zpomaluje… na česko-polské frontě je situaci také dobrá. Ale máme i špatnou zprávu, podle informací k nám, přímo proti našim zákopům letí polské letectvo a chystá se nás bombardovat poté co se dozvědělo o ztrátách jejich jednotek. Celkem osm stíhačů na nás bude shazovat manuálně bomby…“oznámil radista.
„Za jak dlouho tu budou?“
„Za deset, maximálně patnáct minut…“
„Informujte štáb, potřebujeme posily. Ať kulometčíci provizorně vytvoří jeden protiletecký oddíl…“
„Ano pane a ještě jedna zpráva, před hodinou 20 000 vojáků Rudé armády překročilo hranice Polska. Chtějí si vzít zpět část svého starého území a vážou na sebe již téměř třetinu polských sil…“
„Skvěle…“pronesl jsem radostně a odešel zpět do zákopů.
Dalekohledem jsem spatřil, že dva z 10 nových polských tanků byli již díky našemu dělostřelectvu na hadry…
Přesto se zbylé tanky, 25TP i 14TP nebezpečně přibližovali.
„Zahajte palbu ze všeho!“nařídil jsem a začali jsme střílet z pušek, kulometů, pistolí, děl i minometů na nepřítele.
Po minutě už neměli Poláci ani polovinu obrněných vozů a už jen 190 vojáků z 500 původních. Z původních tanků měli už jen jeden a taky jen 5 tanků 25TP.
Ty již nyní zahájili celkem přesnou palbu a trefili naše kulometné stanoviště.
4 kulometčíci okamžitě zahynuli. Polští ostřelovači si pak vzali na mušku naše zákopy a jedna z polských kulek proletěla hned vedle mě. Bylo to těsné… pro mě, můj zástupce, rotmistr Mucha ovšem dostal tu kulku do hlavy a skácel se na zem mrtev.
„STŘÍLEJTE DÁL!“křičel jsem a pokračoval v palbě svojí „ostřelovací puškou“. Uslyšeli jsme stíhačky.
„Rychle, kulometčíci zahajte palbu!“zařval jsem.
Nad hlavou nám proletěli ty „stíhačky“ a shodili několik menších bomb. Zasáhli radiostanici a přerušili tak naše spojení s okolními jednotky. Naštěstí jsme předtím stihli zažádat o posily a asi 200 vojáků podporovaných jedním obrněným plukem nám jelo na pomoc.
Nyní nás bylo už jen 79 vojáků, 10 obrněných transportérů a 2 tanky.
„Pane, začíná nám docházet munice!“informoval mě Ondřejský.
„Cože?! Jak to?!!!?“
„Jedna z leteckých bomb zasáhla muniční sklad, přišli jsme o 70% munice… pokud něco neuděláme Poláci nás převálcují…“
„Dokážete lokalizovat polské náklaďáky se zbraněmi a municí?“
„Ano, pane. Máme vyslat protipancéřové oddíly?“
„Hned… nečekejte…“nařídil jsem a spatřil, že polská letadla se blíží zase k zákopům.
„SESTŘELTE JE KONEČNĚ!“zakřičel jsem a kulometná rota již konečně zahájila důkladně palbu na polská letadla a skutečně 2 ze 3 sestřelila a třetí poškodila.
„Polská pěchota už je jen 150 metrů od zákopů, tanky 200 metrů…“oznámil mi střelec vedle mě. Pohlédl jsem na bojiště. Skutečně se rychle přibližovali.
„Zaútočte protitankovými puškami!“nařídil jsem.
„O většinu jsme přišli při výbuchu skladiště. Máme už jen 4…“odpověděl střelec.
„Dobře, rychle… jdeme pro ně!“řekl jsem a odešel s tím střelcem a šesti dalšími vojáky. Popadli jsme pušky a instalovali je na zákopy.
Se střelcem jsme zahájili palbu na jeden z lehkých tanků 14TP a zlikvidovali jsme ho.
Za chvíli ke mně přiběhl jeden z přeživších radistů.
„Pane, tady to neudržíme! Musíme ustoupit!“navrhl.
„NE! Je to jedna z našich prvních bitev s Poláky, navíc pod mým vedením a nechci, aby to byla bitva neúspěšná!“oponoval jsem. Radista se na mě zoufale podíval, ale vrátil se zpět bojovat.
Prásk!
25TP se trefil přímo metr a půl před zákop, kde jsem stál. Rána mě odmrštila na druhou stranu zákopů a já si rozrazil hlavu o dřevěné výztuže.
„Veliteli…“zakřičeli dva vojáci a rychle ke mně přiskočili.
„Zatracení polští parchanti!“vyjekl jsem a viděl, že vidím dvojmo.
„Co se děje?“zeptal jsem se, když jsem uslyšel tleskot a jásot našich vojáků. Pak jsem spatřil důvod-posily se dostavili, 200 dobře vyzbrojených a elitně vycvičených vojáků s obrněnou technikou dorazilo posílit naše obranné postavení proti polským banditům.
Vojáci, kteří nás posílili hned zaklekli do zákopů a k barikádám a začali střílet na polské vojáky. Dalekohledem jsem znova shlédl situaci.
Polští vojáci začali neorganizovaně ustupovat a dezertovat. Polští důstojníci nedokázali situaci udržet. Zvláště poté co i poslední tank 14TP a další dva tanky 25TP byli zničeny se morálka polských vojáků ocitla na bodu mrazu a někdy i pod ním…
Poslední dávka z minometů dokončila dílo zkázy, polští vojáci se rozprchli a tankisti jen chvíli po nich.
Výsledek bitvy: Vítězství československé armády.
Ztráty: 21 vojáků, 10 obrněných transportérů a 2 tanky z původní posádky. 3 vojáci z posil.
400 polských vojáků, 7 tanků 25TP, všechny tanky 14TP, většinu transportérů a všechna letadla.
Odešel jsem pryč ze zákopů si lehnout na trávu a trochu si odpočinout.