Vyšší spravedlnost

Na město se snášela tma. Potemnělé uličky, před hodinou plné života, byly prázdné. Všude se vznášelo až nepřirozené ticho.
Mohlo být něco málo po půlnoci, když se ztichlou ulici ozval klapot ženských podpatků.. Ulici procházela mladá a velmi pohledná žena. V tenkém kostýmku, který zdůrazňoval její štíhlou postavu a s malou kabelkou pověšenou na pravém rameni, šla stále vpřed. Náhodnému pozorovateli by připadala sebejistá a nebojácná, ale opak byl pravdou. Tato žena měla už 10 minut pocit, že je sledována. Bála se ohlédnout, stále se snažila sama sebe přesvědčit, že si to jen namlouvá.
Už jen pár kroků a zahne do další uličky, která byla bohužel ještě temnější, ale byla to nejrychlejší cesta k jejímu bytu.
Zbýval už jen jeden jediný krok. Žena to už nevydržela a ohlédla se za sebe. Nikoho nespatřila a to ji uklidnilo. Pomalu se otáčela zpátky, když ucítila náraz. Chytila se za rameno ve kterém ji pulzovala bolest a podívala se na její příčinu. Pohlédla do krásných topazových očí, které patřily tváři nádherného mladého muže. Mohlo mu být něco kolem 25 let, byl vysoký, oblečen do dlouhého černého pláště. Mladá žena nebyla schopna slova jen na něj vyjeveně hleděla.
Muž se ujal slova jako první: ,,Omlouvám se, neviděl jsem vás.“ měl nádherný sametový hlas, který dokázal okamžitě uchvátit posluchače.
Žena se vzpamatovala a nahodila falešný úsměv Hlasem, který měl být nejspíš svůdný, promluvila: ,, Ale to nevadí. To já se omlouvám. Ohlédla jsem se a nedávala pozor.“
Mladík přikývl a pokračoval v cestě.
Ona byla překvapená. Většinou ji muži padali k nohám, ale tento byl jiný, zvláštní. Chvíli za ním nevěřícně hleděla, než pokračovala v cestě domů.
Neměla ani tušení, jak blízko nebezpečí se ocitla. Neviděla ani důležitou scénu, odehrávající se o chvíli později.