V hlavní roli závist

V hlavní roli závist

Nádherné ráno uprostřed září, nebýt švitořících dětí pospíchajících do školy, jeden by si myslel, že vládu nad časem má ještě srpen. Stejně tak pospíchají do práce Vilma s Jiřinou. Obě ovšem z jiné části města.
Vilma bydlí na moderním sídlišti se svým čtyřnohým přítelem Matýskem, roztomilým tříletým yorkšírem. Občas se k nim přidá její dlouholetý milenec Martin. Poslední dobou to bývá celkem často. Nedávno ovdověl a již není důvod své city k Vilmě skrývat. Ač je to již pár let, co oslavil padesátku, stále je to pohledný a činorodý muž. Ve všech směrech. A to téměř padesátileté Vilmě vyhovuje, neboť ani ona se ještě nerozloučila se slastmi a radostmi pozemského života. A proč taky? Hodně let je již rozvedená, děti se osamostatnily, nebude tu jako kůl v plotě. Navíc by ji tu blížící se padesátku nikdo nehádal. Postava jen lehce zakulacená, se svůdným, hodně plným dekoltem, delší husté zdravé hnědé vlasy a pořád usměvavý obličej.
Jiřina přichází ze svého bytu ze staré části města, kde bydlí se svým manželem ve starším činžovním domě a s již třicetiletou dcerou. Ač jen o rok starší než Vilma, jistě by ji ani v domově důchodců královnou krásy nevolili. Je sice štíhlá, spíše však chorobně vychrtlá, s delšími prošedivělými řídkými vlasy,nedbale upravenými a věčně nasupeným výrazem. Na první pohled je vidět, že ta už zapomněla na vše pěkné, co život nabízí. Ale nepředbíhejme událostem.
Obě mají celkem obyčejné zaměstnání. Každé ráno se spolu sejdou v městském divadle, kde pracují jako uklízečky. Svůj den začínají převlékáním se ve společné šatně.
„Ahoj Jiřino, dnes je tam ale krásně, viď? Možná se půjdu s Martinem ještě k řece vykoupat,“ říká ,slastně se protahujíc, Vilma.
„No jo, to je to jediné, na co ty myslíš. A nejraději na Evu, viď? No jo, vždyť máš co ukazovat. Já si raději doma umyju okna, když je tak krásně,“ odvětí Jiřina a začne se soukat do modrých vytahaných tepláků a silonové šatové zástěry.
„Jiřino, já se ti divím, proč si nekoupíš něco pořádného na sebe. Vždyť na trhu se dají koupit pěkné hadry už za pár korun. A ty tu poletuješ jak za dob nejhlubší totality.“
„Prosím tě, mně to tady stačí. A naše Petra je už zase bez práce, tak nemám na rozhazování. Mě žádný milenec nerozmazluje,“ zakončí debatu Jiřka oblíbeným tématem, Vilminým milencem.
Obě vyráží pucovat nádherné divadelní čalounění. Svítí jim k tomu křišťálové lustry. Vilma má tuhle práci obzvlášť ráda, neboť jako malá holka chodila do divadelního kroužku a pak několik let hrála ochotnické divadlo. Cítí se tu jako tenkrát před lety, když stála na jevišti. V rolích sice bezvýznamných, ale pro Vilmu krásných a tehdy i důležitých. Co na tom, že teď luxuje sedačky a leští zábradlí, pořád je to její milované divadlo.
Za to Jiřině se pořád něco nelíbí. Bere svou práci jako nutné zlo. Vše ji dokáže vyvést z rovnováhy. Naposledy třeba přilepená žvýkačka na opěradlu. Taková banalita a jak ta se dokázala rozčílit:
„To snad není možné! Ty lidi jsou ale čuňata! To nemůžou tu žvýkačku vyhodit někam do koše? To si to doma taky přilepují na nábytek? Já tady přece nejsem od toho, abych odlepovala ten sajrajt!“ Teď ovšem pracuje v klidu.
Blíží se desátá hodina, kdy se pro zaměstnance divadla otvírá bar. Obě už se těší na kávu a na chvilku oddechu. U baru má dnes službu Pavel. Pohledný, asi třiceticetiletý blonďák.
„Tak co to dnes bude, dámy?“ ptá se a leští při tom sklenice od vína.
„Jako vždy dvakrát turka do velkého hrníčku,“ objednává Vilma.
„Dnes vám k tomu přidám dva panáky, mám narozeniny, tak snad mi nedáte košem,“ směje se na Vilmu Pavel. „Co máte rády?“ zjišťuje.
„Já si dám zelené jablko a co ty, Jiřko?“ reaguje hned Vilma.
„Já nechci nic. Kdo to kdy viděl dávat si po ránu alkohol. Ať si dá Vilma i za mě,“ bručí Jiřina.
„Ale no tak, vždyť pro jednou se snad nic nestane. Nalej ji, Pavle, taky jablko, vždyť je to jako limonáda,“ zlehčuje situaci Vilma.
A už mají na stole lákavě vonící kávu s bohatou pěnou a dvě malé skleničky se zelenou tekutinou.
„Tak všechno nejlepší, Pavle,“ gratuluje Vilma a dá Pavlovi pusu. Jiřina podá Pavlovi ruku a také mu popřeje, ale bez polibku.
Během půlhodinky oddechu si čtou obě chvíli noviny a při tom občas něco prohodí. Slastná chvilka volna je ale ihned pryč a obě se chystají zpět do práce. Vilma si povšimne Jiřininy nedopité skleničky.
„Prosím tě, taky jsi to mohla vypít. Dej to sem, já to vypiju, ať to Pavlovi není líto,“ a už je ta troška alkoholu u Vilmy v hrdle.
Při vytírání šatny a přilehlé chodby slyší Jiřina odněkud z baru podivné zvuky. Takové ještě v divadle při práci neslyšela. Takové vrzání a šoupání nábytkem a ještě něco k tomu, co se jí nepodařilo identifikovat. „A kde je vůbec Vilma,“ bleskne ji hlavou. Nedá jí to a jde se do baru podívat. Dveře nejsou úplně zavřené, tak škvírou nakoukne. Ale pořád nic nevidí. Pomalu, aby nebylo nic slyšet, pootevře dveře. Pohled, který se jí naskytl, jí vyrazil dech. Vilma leží na stole dočista nahá a rozdává si to s barmanem. To snad není možné! Vždyť je aspoň o dvacet let mladší než ona a navíc má Martina. A jak u toho vzdychá, hanbářka jedna. A najednou slyší Pavla, jak povídá:
„Tohle by potřebovala ta tvoje kolegyně, aby se pořád netvářila jako bubák.“
„Tak příště tady může ležet ona,“ chichotá se Vilma.
„Prosím tě, na ni bych nevlezl ani kdyby mi za to platili.“
Jiřina odchází jako opařená. Tak oni se jí budou ještě pošklebovat. „To si tedy nenechám líbit“, zamumlá si pro sebe.
Když se potká po práci s Vilmou v šatně, nedá na sobě nic znát.
„Tak Jířo ahoj,“ loučí se Vilma. „Spěchám k vodě, tak ať se ti okna pořádně blýskají. Ale být tebou, podniknu něco zábavnějšího,“ odchází a pobaveně na Jiřinu mrkne.
„Hlavně aby ses neutopila,“ zabručí Jiřina a pomyslí si: „To si piš, že dnes okna mýt nebudu.“
Neuplyne ani hodina a už se Vilma povaluje s Martinem na dece u líně plynoucí řeky. Nikde ani živáčka, snad je to způsobeno školním rokem či stále ještě otevřeným koupalištěm ve městě. Po modré obloze plují nádherná bílá oblaka a pofukuje teplý, ještě stále letní větřík. „Jdu do vody,“ rozhodne se Martin a Vilma ho následuje. Trochu osvěžení určitě neuškodí. Po krátkém osmělování vlezou do vody a plavou k druhému břehu.
„Ta voda je pořád nádherně teplá,“ libuje si Martin a užívá si pomalého plavání.
„Je příjemná, ale já už poplavu nazpátek,“ odpoví Vilma. „počkám na tebe na dece.“
A už je u břehu a vylézá z vody. Přijde k dece, vezme ručník, utře si mokré opálené tělo a uléhá na deku. Tělem jí projede příšerná bolest.
„Au, Martine, pomoc!“ vykřikne a vyskočí. Sáhne si na záda a vytáhne z nich malý ostrý předmět. Je to střep. A není jeden. Má jich zarytých v zádech hned několik. Martin je už u ní a pomáhá ji vyndávat ostré předměty ze snědých, krvácejících zad.
„Kde se to tady vzalo?“ diví se nahlas. „Půjdeme domů, musím ti to vydezinfikovat, některé rány jsou docela hluboké. A taky musím zkontrolovat, jestli jsme vyndali všechny kousky, aby ti tam nezačaly hnisat.“
Vilma je doma ještě stále vyděšená. Záda má sice již ošetřená, ale bolí stále. Hádankou však pro ně oba zůstává, jak se střepy na deku dostaly.
„Vždyť tam nikde nebylo ani živé duše,“ přemítá nahlas Vilma.
„Je to záhada,“ souhlasí Martin, „ale asi ji nevyřešíme. Půjdeme raději spát, dám ti prášek na bolest.“
Druhý den ještě stále otřesená Vilma vypraví historku Jiřině.
„Prosím tě, bůh ví, kdo okolo prošel, když jste dováděli ve vodě, ty s tím naděláš,“ ukončí hovor Jiřina a jde uklízet.
„No jo, asi máš pravdu,“ odvětí Vilma a jde si také po svých.
Za několik dní musí jít obě do práce i večer, neboť ráno je v divadle důležitá akce vedení města.
„Stačí tak na dvě hodiny, aby zde byl pořádek,“ dodává ředitel. Tato situace není pro ně nová, zažily ji obě již několikrát. Jdou tedy do práce i za tmy. Ten den zrovna prší, takže tam budou možná déle než dvě hodiny. Jiřina samozřejmě opět hudruje, ale Vilma si při práci prozpěvuje. Jiřina na ni haleká:
„Už mám hotovo, tak běžím domů.“
„Jasně, jen dotřu poslední šatnu a jdu. Neboj, já zamknu,“ křičí Vilma zpoza polozavřených dveří. Najednou se dveře zavřou. „No jo, průvan,“ pomyslí si a dotře poslední kus podlahy. Otvírá dveře, ale co to? Nejde s nimi ani hnout. Lomcuje s klikou, ale marná snaha. Nehnou se ani o píď.
„Jiřino, pomoc, jsem tu zavřená, jsi tu ještě?“ snaží se křikem přivolat kolegyni. Ale odpovědí je jí jen hrobové ticho.
„Tak to mi ještě scházelo, tady mě nikdo neuslyší a telefon u sebe taky nemám a okno žádné,“ vyčerpá v mysli všechny možnosti své záchrany. Sedne si do křesla k zrcadlu, kde se obyčejně zkrášlují herci a dá se do pláče. Ani Martin u ní dnes nespí, aby ji začal shánět. „Tak to vypadá, že tu budu dnes nocovat,“ pomyslí si a znovu se hlasitým pláčem polituje. Ještě štěstí, že Matýska má dnes u sebe Martin.
Noc je dlouhá jako nikdy. Sice si na zemi udělá místo ke spaní, ale spánek nepřichází.
V hrobovém tichu rozeznává všelijaké zvuky a srdce se jí vždy hlasitě rozbuší. Má strach. Najednou začne něco hlasitě drnčet. Vilma se ulekne tak, že cítí tlukot vlastního srdce až někde v krku. Ale sebere veškerou odvahu a jde za zvukem. Na zemi za zrcadlem zvoní obyčejný budík. Shýbne se a vypne ho.
Zbytek noci se jí povede chvilku spát. K ránu se probudí zimou. Celé tělo má ztuhlé, nemůže se ani pořádně postavit. Podívá se na hodinky. Je půl páté ráno. Naučeným pohybem zkusí zmáčknout kliku. A dveře se otevřely! Vyděsilo ji to ještě víc než kdyby byly zavřené. Nemůže uvěřit tomu, že by v noci jen hloupě zmatkovala a dveře šly normálně otevřít.
Vyšla opatrně na chodbu, kde byla ještě tma. Rozsvítila světlo a došla potichu k šatně. Převlékla se a vypadla ven tak rychle, jak jen to šlo. Divadlo bylo samozřejmě celou noc odemčené. Snad tam nikdo nevlezl. „To nemůžu ani nikomu říct, co se stalo,“ pomyslí si a peláší domů. Tam si dá horkou koupel a zaleze do postele.
Za pár dní už na svou noc strávenou v divadle pomalu zapomíná. Vesele si prozpěvuje při práci a škorpí se s Jiřinou.
„Jířo, nezajdeme dnes po práci na skleničku? Martin je na služebce, tak si můžeme trochu vyhodit z kopýtka,“ láká Vilma kolegyni.
„Dnes nemohu, jdu na gyndu na kontrolu, to se mi tam teda chce,“ otráveně prohodí Jiřina.
„Tak já zavolám kámošce, mám chuť se dnes trochu opít,“ směje se Vilma a už sahá na mobil a domlouvá si schůzku.
Příjemně uvolněná a s dobrou náladou se vrací večer domů z útulné mexické restaurace. Vzpomíná na toho příjemného chlapíka, co si k nim přisedl a celou dobu je bavil veselými historkami. „Dnešní večer byl opravdu vydařený,“ honí se jí hlavou, když odemyká dveře od bytu. Ale i přes pár skleniček vína, které v sobě má, ji hned napadne, že něco je jiné než obvykle. Matýsek ji nevítá!
„Matýsku, kde jsi? Ty nepřivítáš svoji paničku?“ volá do tichého bytu. Ale nic. Nikdo nepřibíhá, aby ji štěkáním a skákáním vítal. Okamžitě na ni padne stísněná předtucha. Hned rozsvítí a žene se k psímu pelíšku. Ale ani tam nenajde toho, kdo ji dnes nepřivítal veselým vrtěním ocásku. Hledá na Matýskových oblíbených místech a zrak ji spočine na ustlané posteli. Mezi polštáři se krčí hromádka černých chlupů. Roztřesenýma rukama se dotkne nehybného tělíčka a vezme je do dlaní. Je ztuhlé a studené. Již nikdy ji nepoběží na přivítanou. Do očí ji vhrknou horké slzy.
„Matýsku, co se ti stalo?“ opakuje přerývaným hlasem pořád dokola.
Rázem je úplně střízlivá. Uloží Matýska do tašky a vyrazí s ním na veterinární kliniku. Tam se dozví krutou pravdu: Matýsek byl otráven. Pokud prý chce, mohou zjistit, čím.
„Mohl sníst něco při pobíhání venku, je to smutné, ale občas se to stává,“ mluví k ní tichým hlasem veterinář. Rozhodne se, že ho pitvat nenechá a nechává jeho ostatky na klinice. S očima opuchlýma od pláče se vrací domů. Tam na ni padne sklíčenost. Je toho na ní poslední dobou nějak moc. A ještě ani Martina nemá doma.
Druhý den v divadle se svěří se svou bolestí Jiřině.
„To víš, takový pes sežere venku kdeco, ani nevíš,“ chlácholí Vilmu její kolegyně. „Víš, co mě napadlo? Že bychom mohly odpoledne vyrazit na nákupy. Máš pravdu, že můj šatník potřebuje vylepšit a ty máš vkus, tak bys mi mohla poradit,“ mluví dál Jiřina.
„Ale ano, alespoň přijdu na jiné myšlenky,“ souhlasí docela ráda Vilma.
Odpolední brouzdání po obchodech přineslo své ovoce. Sehnaly celkem lacino pár pěkných kousků a Jiřina ještě stihla i kadeřníka. Další den zůstala Vilma jako opařená, když viděla Jiřinu přicházet v novém účesu a oblečení.
„Páni, vždyť z tebe je úplně jiná ženská,“ nadšením vyhrkla Vilma a prohlížela si s neskrývaným obdivem tu ještě včera šedou myšku. „A dokonce jsi i namalovaná, fakt ti to sluší.“ Místo šedivých vlasů hnědé, s černými melíry, perfektní moderní sestřih, slušivé světlé džíny a bílé tričko daly vyniknout štíhlé postavě. Krátká červená bunda doplňovala tu dokonalou změnu.
Ve dvě hodiny mají v práci hotovo a mohou jít obě domů. Vilma se těší na Martina, dnes se má vrátit ze služební cesty. Cestou z práce nakoupí chlebíčky a víno, aby spolu jeho návrat oslavili. Konečně! Už zvoní za dveřmi. Vilma běží otevřít.
„Ahoj, tolik jsem se na tebe těšila,“ vítá milovaného muže a věší se mu kolem krku.
„Já taky, ale nejdříve si musím trochu odpočinout, víš?“ reaguje na její nadšení Martin. „Dnes budu spát doma, musím si tam trochu poklidit a taky vyvětrat.“
Vilma pocítí hluboké zklamání, ale nedá na sobě nic znát. Raději se Martinovi svěří s tím, co se stalo Matýskovi.
„Ale Vilmo, to přebolí, můžeš si pořídit nového psa. Jestli chceš, po nějakém se poohlédnu,“ nabízí se Martin. Víc již o tom nechce mluvit.
Ani další dny není Martin o nic sdílnější. Naopak. Jeho telefonáty řídnou a noci strávené u Vilmy jsou spíše již výjimkou než pravidlem. Vilma je z toho zmatená a začíná se chovat skoro hystericky, ač to dříve nikdy nebyl její styl. Volá mu několikrát denně, snaží se přijít jeho ochladnutí na kloub.
„Je mi bez tebe doma smutno,“ stěžuje si mu téměř denně do telefonu. Ale jeho odpovědi jsou neurčité a vyhýbavé.
Jednoho říjnového dne, když se vracela z divadla a slunce svítilo na nádherně zbarvené listí na stromech, dostane nápad. „Zajdu k Martinovi, a připravím dobrou večeři se svíčkami. Ještě štěstí, že jsem si tenkrát vzala klíče od jeho bytu. Snad bude všechno zase jako dřív.“ Nápad ji dostal do povznesené nálady. Nakoupila vepřové steaky, zeleninu, láhev dobrého červeného vína a nezbytné červené svíčky a vyrazila pěšky směrem k jeho bytu. Kdyby už byl doma, tak se nic neděje. Můžou připravit večeři spolu. Div si nezpívala, jak se jí nápad líbil.
Už vystupuje z výtahu a chystá si klíče. Vybere ten správný a strká ho do zámku. Není zamčeno, dveře jsou jen zaklapnuté. „Že by byl opravdu doma?“ diví se sama pro sebe. Jak tak stojí potichu v předsíni, zaslechne důvěrně známé zvuky z Martinovy ložnice. Ví, jaká činnost má tyto zvuky na svědomí. Neuvažuje, co tím může způsobit a jako smyslů zbavená jde směrem k bílým proskleným dveřím do ložnice. Prudce otevře a z Martinovy postele a jeho náruče se na ni vítězoslavně usmívají oči Jiřiny.