Kuna

Ležel na břiše a upíral oči na kraj lesa. Skrytý pod nízkou houštinou byl takřka neviditelný. Vědomě potlačoval mrkání, bál se, že okamžik, na který tak trpělivě čekal, mu proklouzne mezi mihnutím víček. Ačkoli slunce již dospěl o na své cestě k místu, kde začalo ztrácet svou největší sílu, bylo stále velké horko. Příšerně se potil a pomalu ztrácel naději na úspěch. Odpolední žár, spolu se vzrušením, které provázelo každou jeho cestu, tvořilo správný šejkr, a výsledný koktejl z potu, prachu a špíny, mu pomalu stékal po čele. Velká, matně šedá krůpěj zvolna překonala přehradu obočí a přes určité ztráty dávala tušit, že ji už nic nezastaví. Uvědomil si, že ji bude muset setřít než zasáhne oko. Bál se ale pohnout. Chcete-li zůstat neviděni, musíte zůstat nehybní, stát se součástí okolního prostředí a splynout s ním. Pomalým pohybem rozespalého chameleóna posunul dlaň levé ruky k víčku a jejím hřbetem si jej otřel. Stejně bezhlesně a takřka v rytmu chvění okolní vegetace ruku zpustil zpět. Nebyla to jeho první ,,expedice´´(termín vyčtený ze zmuchlaného časopisu na skládce) a naučil se ovládat své tělo. Mezi lidmi si umění splynout s okolím osvojil již dávno, pomáhalo mu to přežít ve světě, který nenáviděl a jemuž nerozuměl. Napadlo ho, že bude muset svou výbavu rozšířit o čelenku, takovou, jakou viděl u lidí, co běhali v nedalekém místním parku. Příliš nechápal, proč to dělají, a ve srovnání s někým, kdo bezúčelně běhá stále dokola bez zjevného cíle, se mu zdálo přinejmenším zvláštní, když mu říkali, že je podivín. Vlastně ho spíše oslovovali jinak. Nazývali ho všemi těmi jmény, která vás napadnou, když vás hodně rozzlobí někdo, o jehož duševní kapacitě si myslíte, že má objem sklenky od hořčice. Postupem času tomu uvykl . Jednou ho jakási starší žena označila jako podivína, a on na sebe od té doby myslel jako na podivína – ze všech těch oslovení se mu líbilo tohle nejvíc. Je prostě podivín. Narodil se takový. Vlastně ani neměl moc šancí být jiný. Jako výsledný produkt spojení dvou veteránů místní heroinové scény byl na startovní čáře života o něco znevýhodněn. Přesněji řečeno o pár koleček v tom složitém orloji, který by nás měl tolik odlišovat od ostatní fauny. O zbytek se postarali lidé z jeho okolí a z ústavů, jimiž prošel. Věděl, že silní rány rozdávají, slabí je přijímají. To bylo to velké tajemství života, poselství, předané mu z větší části v praktické podobě civilizací.
Kdysi, ve vzdálené minulosti, se pokusil vložit svůj cit do zatoulaného štěněte, co nalezl pohozené v igelitové tašce poblíž popelnic. Napadlo ho, že mají něco společné, často měl pocit, že přesně tohle s ním udělal jeho osud, zabalil ho do pokřiveného těla a pohodil na hromadu hnoje s nepříliš výstižným názvem svět. Jednoho rána našel psíka před svým karavanem na periferii města s podříznutým hrdlem. Dodnes si vzpomínal na údiv, s jakým se díval na bezvládné tělo. To co bylo ještě včera plné života, někdo jedním tahem nože proměnil v nehybnou hmotu. Jak prosté. Tehdy v něm umřela i poslední drobná jiskřička soucitu a lidství a on se definitivně propadl do šedé mlhy šílenství . Někdy v té době vzklíčila myšlenka , která se stala středobodem jeho dnů. Objeví tajemství života, tajemství toho, co dělá z mrtvého živé. Vzpomněl si na dobu, kdy se mu podařilo sehnat práci v místním autoservisu. Uklízel, nakupoval svačiny, svým přihlouplým zjevem zvedal náladu zaměstnancům ( za to ho ovšem nikdo neplatil ) a někdy měl možnost pozorovat mechaniky při práci. Viděl, že pokud je auto rozbité a nejede, je nutné ho rozebrat, proniknout do jeho útrob a zjistit v čem je problém. Žádná věda. Začal tedy rozebírat. Nejprve si opatřil výbavu. Začínal s ostrým střepem a starými kleštěmi, co našel za dílnou. Jeho prvním pokusným materiálem se stal starý potkan, co ztloustl na místním smetišti. Chytil se do jeho sýrové pasti a měl tu čest být prvním pokusným objektem. Past zkonstruoval tak, aby její dočasný obyvatel přežil a on mohl lépe pracovat na svém cíli. Prkno, drát a pár hřebíků vytvořili jeho chirurgický stůl, igelitový pytel se postaral o dočasnou anestezi . Byl raději, když jeho pacient měl v průběhu operace oči otevřené (ať mu nikdo neříká nic o němé tváři).Z potkana moc nezbylo, sám se později divil tomu s jakým zápalem se pustil do díla. V beztvaré, příznačně zbarvené hmotě by potkana neobjevil pouhým okem ani ten největší znalec hlodavců. Postupem času zdokonalil jak způsob odchytu, tak výbavu. Za peníze vydělané nejprve úklidem v servisu ( odtud ho za čas vyhodili, jeho nový úkol mu zabíral mnoho času a zpočátku jím byl zcela pohlcený, nedokázal mu odolat a párkrát nepřišel do práce) nakoupil úzký ostrý nůž z nerez oceli, zásobu žiletek na jemnou práci, štípací kleště. Začal pracovat i s jiným materiálem, než byli krysy a potkani. Dařilo se mu chytat toulavé kočky, psy i drobné ptáky. Když přišel o práci uklízeče, začal pomáhat v sousedním městě na jatkách. Jatka byla stará, zvířata poráželi statní řezníci mohutnou palicí. Celé místo bylo prosycené pachem krve a skřeky umírajících zvířat, která měla tu smůlu, že se mistr řezník utnul a první úder nebyl smrtelný. I když opět jen uklízel, svou práci miloval a pracoval by zřejmě i zadarmo. Peníze ovšem potřeboval, čas od času musel své vybavení obnovit či doplnit. Své lovecké teritorium rozšířil i na les, kterým projížděl ráno do práce, a přes nějž se v pozdním odpoledni vracel. Lesní zvěř je ovšem ostražitá, koupil tedy v bazaru obnošený maskovací oděv, aby nebudil nežádoucí pozornost.
Nyní tedy ležel na svém stanovišti a pozoroval místo s nástrahou. Ve svém díle příliš nepokročil, to po čem prahnul mu stále unikalo. Ne že by jeho záliba pro něj ztrácela kouzlo, ale prvotní vzrušení už opadávalo a on už delší dobu přemýšlel o změně. Přesněji řečeno o změně pokusného materiálu. Ještě lépe, hodlal své anatomické znalosti zvěře rozšířit i o lekce z anatomie humanoidů pro samouky. Každý večer se po stejné cestě jako on, vracela domů z práce žena, prodavačka ve městě, kde byla jatka. Čas od času si kupoval jídlo v obchodě, kde pracovala. Jako žena mu byla naprosto lhostejná, ostatně jako všechny ostatní, svou porci vzrušení si obstarával daleko originálnějším způsobem. Ovšem co se týče její ho možného obsazení do role v jeho soukromém divadle hrůzy, zdála se mu navýsost vhodná. Drobná a křehká postava dávala tušit, že v případě komplikací její odpor snadno zlomí. Nesnášel nedodělanou práci. Věděl, že zabít zvíře je trochu jiné, než zabít člověka. Ostatní lidé se k tomu staví méně shovívavě a v případě odhalení mohl svůj drahocenný čas strávit ve vězení, nebo v dalším z řady ústavů a sbohem mé výzkumy. Ale pokušení bylo silné a on se v podstatě již rozhodl.
Pod nízkými větvemi stromů, kde ukryl svou past, se cosi pohnulo. Zbystřil svou pozornost a přestal dýchat. Několik mučivých vteřin nejistoty a pak známé cvaknutí sklapnuté pasti. Předchozí myšlenky jej uvedly do stavu, kdy se jen stěží ovládal a nyní se netrpělivě hnal za svou kořistí. Zapomněl na opatrnost a překotně sáhl do dřevěné krabice. Něco se v ní zmítalo, něco malého, chlupatého a nádherně živého. Tak živého, že mu to prokouslo ruku i přes rukavici. Sprostě zaklel a ruku i se svým úlovkem vytrhl ven. Bylo to mládě kuny, odhodlané bojovat o svůj život až do hořkého konce. Obvykle dával přednost při práci soukromý svého starého karavanu, ale bolest spojená se vztekem jej přemohla. Tentokráte si dal opravdu záležet, zvíře trpělo dlouho a bolestně. Bylo ,,rozebrané ´´dokonale, využil veškerý cvik, který získal za dobu svých zvrácených experimentů. Pomalu prohlédl přes rudý přísvit, co měl před očima a začal skládat své nářadí. Drobných, korálkově černých očí, které ho pozorovali z nedalekého houští si nemohl všimnout. Žhnuli ale takovou nenávistí, že připomínali oči tvora, který se vydral na povrch z nejhlubších částí pekla. Zvíře jej pozorovalo ještě chvíli a zmizelo v hloubi lesa.
O pár dnů později spěchal známou lesní cestou do práce. V hlavě se mu odvíjel sled představ, které chtěl dnešního večera uvést do života.. V karavanu připravil o něco větší prkno, sehnal silnější drát i hřebíky. Pečlivě nabrousil nůž, sehnal velké štípací kleště a v práci ukradl gumovou zástěru.Den mu připadal nádherný, vesele si po cestě pískal. Radostný pocit očekávání ho rozjařil, z prudkého kopce jel svižněji než jindy. Větvi, která se proti jeho obličeji za zatáčkou vymrštila, nemohl uhnout. Napružená větev lískového keře jej z rychle jedoucího kola smetla prudce a nekompromisně. Po několika kotrmelcích přistál v příkopě u cesty. Náraz mu vyrazil dech a chvíli zůstal ležet s očima upřenýma na příkrý, zhruba 2 metry vysoký sráz nad sebou. Na jeho vrcholu bylo poskládané metrové dříví, zajištěné proti sesutí dvěma v zemi zatlučenými kolíky. Všiml si, že kolíky jsou dole podivně zúžené jakoby ohlodané. Ze stromu skočila na poskládané dřevo kuna. Skočila z poměrně velké výšky, jedno z polen sklouzlo a narazilo do zajištovacích kolíků. Hromada se povážlivě zachvěla, stále však zůstala na místě. Rychle se pokusil vstát, ale sykl bolestí, při pádu si zřejmě ošklivě pochroumal pravou ruku. Kuna jako blesk zmizela v koruně stromu. Oddechl si, pád polen by jej asi vážně zranil, musí odtud rychle zmizet. Druhý náraz hromada nevydržela. Kuna vylezla ještě o něco výše, a přesto že byla drobná, uvolnila nestabilní hromadu polen, a ty svojí vahou definitivně přerazili nalomené kolíky. Dřevo se skutálelo dolů. Převalilo se přes něj jako dřevěný příliv a připravilo jej o vědomí. Když se probral, nemohl se hnout. Z pod hromady dřeva mu koukala jen hlava a část trupu s bezvládnou paží. Pochyboval, že má v těle byt´jednu celou kost. Z roztrženého čela mu stékala krev, stékala mu do očí a barvila okolní svět do ruda. Nad polenem, které mu svou vahou drtilo hrudník se objevila vousatá tlamička. Zvíře ho nehybně pozorovalo. S jejich výrazy měl bohaté zkušenosti, ale tenhle byl pro něj nový. Vypadal jako rozechvělé očekávání, jako když někdo záměrně oddaluje okamžik, na který dlouho čekal a jehož dosažení ho stálo mnoho úsilí. Přesto, že přes krvavý závoj skoro neviděl, připadalo mu na zvířeti něco divného. Slunce stojící na obloze přesně za ním, vytvářelo svojí ohnivou siluetou přízračný rám, v němž zvířecí hlava vypadala jako něco, co zplodily plameny. Jeho oči byly tmavě rudé a podivně mihotavé. Myslel, že za to může opona z krve řinoucí se mu z čela, ale horká vlna paniky, valící se z jeho vnitřností mu kromě ochromující hrůzy našeptávala něco jiného. Poznání ho zasáhlo jako výstřel. To zvíře byla kuna. ,, Ne, prosím, ne´´ zašeptal a rozplakal se. Kuna se vyhoupla na trám a skočila na jeho obličej.

Ten den skončila v práci o něco dříve. Pomalu šlapala do pedálů. Měla dobrou náladu, v obchodě se jí dnes dařilo, tržba a tedy i její podíl byl neobvykle vysoký. Dokonce ani ten podivný chlapec, jeho věk nedokázala odhadnout, dnes v obchodě nebyl. Měla z něj husí kůži. Když začal chodit k nim do obchodu, zdálo se že jí nevěnuje pozornost. Ani ona si ho příliš nevšímala, nechtěla aby si myslel, že ho pozoruje jako nějakou exotickou odrůdu. Známky retardace na něm sice nebyly příliš patrné, ale rozhodně nevypadal úplně příčetně.. Bylo jí ho trochu líto. Ale to se změnilo. V poslední době měla pocit, že jí pozoruje jako někdo, kdo se do své sbírky motýlů chystá přišpendlit další exemplář.
Uvědomila si, jak je les dnes neobvykle tichý.Jako by jej něco zaskočilo, něco co s čím ani dlouhověcí velikáni neměli zkušenost. Zvolna se dostávala na vrchol stoupání, když si všimla hromady polen, která se skutálela do příkopu u cesty. Když se dostala blíž zpozorovala, že zpod hromady kouká noha. ,, Haló, je vám něco´´ volala, seskočila z kola a oběhla hromadu dřeva. Je možné, že jediný okamžik v životě člověka změní optimistu v škarohlída, může rozbít tu křehkou rovnováhu, jenž nás chrání před strachem ze stínů a posune lidské vnímání do dimenze, kde si duše vytvoří vlastní svět, bezpečnější a hezčí než je ten náš. Pohled na to co bylo pod kupou dřeva ji připravil na dlouhou dobu o myšlenky na vše, co na tomto světě považovala za krásné. Její dlouhý, táhlý výkřik proťal lesní ticho jako skalpel a stromy si jej v korunách dlouho předávali. Horní polovina těla byla z větší části také schovaná skutáleným dřevem. Pravá paže ležela v nepřirozeném úhlu bezvládně vedle těla, levá byla zaklíněna mezi poleny. Košile, na prsou roztržená, odhalila pohmožděný hrudník.
Její neobvyklí vzor a zeleno-modrá barva napověděli, kdo jej její majitel. Takovou košili pravidelně vídala na těle toho podivného muže, který ji svými upřenými pohledy tolik zneklidňoval. První co ji při pohledu na tělo zarazilo, byla bledost obličeje. Dřív slyšela o smrtelné bledosti, ale tohle bylo přece jen trochu moc. Hlava byla pootočená trochu stranou, teprve z blízka si uvědomila co vlastně vidí. Muž vypadal jako někdo, komu nějaká obrovská neviditelná ruka strhla kůži z té části lebky, kde obvykle bývá tvář.Teď tam jen svítila ta nepřirozeně bílá barva kosti. Všechno maso, včetně očí bylo pryč. Velké černé díry v místech , kde měli být oči, bez výrazu pozorovali lhostejně krásu blížícího se letního večera. Podle toho, jak bylo potřísněno okolí očních důlků , se mu snad pokoušelo něco, nebo někdo, vycucnout mozek z hlavy. Místa, kde se stýkala kůže s kostí, vypadala jako okraj papíru, který někdo pomalu a pečlivě trhá, byly drobně, skoro pravidelně vroubkované. Takové zranění nemohlo způsobit to dřevo, napadlo jí. Zavrávorala a odběhla k nejbližšímu stromu, opřela se o něj a začala prudce dávit. Když se uklidnila, otřela si ústa a sedla si na zem. Napravo od sebe zahlédla tělo mrtvého zvířete. Vypadalo skoro směšně, jako přefouknutý fotbalový míč. Napadlo jí, že zvíře zahynulo zrovna v době, kdy bylo březí. U jeho tlamičky, bylo něco co jí zaujalo. Přišla blíž. Poznala že mršina zvířete patřila kuně. Na zemi, skoro pod hlavou tlusté mršiny, byl kousek látky. Zelenomodré látky. Poslední myšlenka, která ji napadla, než ztratila vědomí byla, že zvíře nemuselo být březí. Třeba se jen přežralo.