Trojčata v akci - 2. kapitola

Na párty už chyběl jen jediný účastník - Terčina kamarádka, která zapomněla dárky doma a musela pro ně rychle běžet. S gratulací čekali na ni, a tak teď nikdo nepotřebovat příliš mluvit. Proto byla hudba naplno, takže skoro nebylo slyšet vlastního slova.
Nikola se naklonila k Tereze.
"Cože?" vykřikla Tereza.
"Říkám, nezdá se ti, že někdo zvoní?" zakřičela snaživě Nikola.
"No jo, to bude Saša," pokývala hlavou Terka, "tak já jdu otevřít."
Terka prudce otevřela dveře a chystala se kamarádku na přivítání obejmout, ale zarazila se.
"A jéje," řekla potichu Nikča, takže se ani neslyšela a šla ke dveřím.
Stál tam pan Černý a vypadal značně rozzlobeně. Byl zrudlý ve tváři a začal na Terku něco křičet. Nikča prudce odstrčila nějakou Martininu kamarádku, jejíž jméno si nepamatovala, a ocitla se mu tváří v tvář.
"Ha, to jsi ty!" vykřikl Nikole do obličeje. "Uvědomte si, že někteří lidi touhle dobou ještě tvrdě pracují! Vypněte tu hudbu!"
"Ztlumíme ji," řekla Nikča.
"Řekl jsem vypnout!" vykřikl soused a strčil do Nikoly.
"Nechte ji na pokoji!" bránila ji Terka.
"Moc si na mě nedovoluj!" okřikl ji soused. "Nesaháš mi ani po krk!"
"Jo? Tak to bych se vsadila," řekla Tereza a stoupla si na špičky.
Hosté si už začali všímat, že se něco děje. Všichni ustali ve své činnosti, ať už byla jakákoli, a natahovali krky ke dveřím. Martina se propletla hloučkem hostů a postavila se vedle Nikoly.
"Co se tady děje?" dotazovala se.
"Okamžitě vypněte tu hudbu!" opakoval se pan Černý.
Martina pokrčila rameny a začala si razit cestu zpět.
Za malou chvíli se rozhostilo ticho. Ale nikomu to jako ticho nepřipadalo, protože všem ještě hučelo v uších.
Pan Černý se otočil a spěšně odkráčel.
Nastalo trapné ticho, kdy se nikdo nechtěl podívat někomu jinému do očí.
Terka se vzpamatovala první.
"Tak pojďte předat dárky. Ale ne, ještě počkáme na -"
Terčiny kamarádky si domyslely " - Sašu" , ale mikdo to jméno neslyšel, protože v té chvíli Saša zazvonila.


Ale musíte uznat, že se ta oslava docela povedla," usmívala se Terka, zatímco pozorovala, jak její sestry uklízejí nepořádek, který zbyl po oslavě. Jí se vůbec nechtělo se k nim přidat. Byla rozhodnutá, že nebude uklízet, dokud ji k tomu někdo nedokope. Doslova.
"Teda, až na tu část s tím sousedem," dodala.
"Hele, radši nežvaň a pojď nám pomoct!" utrhla se na ni Nikola.
Po krátkém přemýšlení Terka došla k názoru, že vlastně nechce, aby ji někdo kopal, že to radši udělá po dobrém. Seskočila se stolu, na kterém si udělala místo na sezení jednoduše tak, že to, co jí překáželo, prostě odsunula na hromadu nebo shodila na zem. S výjimkou svých dárku samozřejmě.
"Prej tvrdě pracuje," ušklíbla se po chvíli Nikča. "To chci vidět, co dělá."
"O kom to mluvíš?"
"No, přece vo tom sousedovi. Říklal ,někteří lidi tvrdě pracují dlouho do noci', nebo něco podobnýho."
Najednou Nikola ztuhla a rozběhla se po schodech nahoru do jejich pokoje. V domě není dost pokojů, aby mohla mít každá svůj vlastní. Mají jen jeden společný pokoj. Štve je to, ale co můžou dělat? Odpověď by mohla znít: kdo si stěžuje, může spát v obýváku. No jasně, nepokládej otázku, když nechceš slyšet odpověď…

Dvě setry-dvojčata vyrazily za Nikčou. Martina proto, že nechtěla pracovat sama (Terka pracovala tak málo, že se to prakticky ani nemohlo počítat) a Terka z podobného důvodu.
Nikola vytáhla zpod Tereziny postele plastovou krabici, do které odhazovaly (především Terka) různé harampádí, které nepotřebovaly, nebo pro které nenašly místo. Začala se v ní přehrabovat. Všudypřítomné balonky praskaly, když je zasáhl nějaký předmět, který Nikča odhodila.
"Au!" vykřikla Terka, když ji do čela udeřila stará zničená dřevěná hračka.
Nikola konečně našla, co hledala. Triumfálně to pozvedla nad hlavu. Doběhla k oknu. Martina pomalu přišla vedle ní.
Nikča držela na skle přitisknutý dalekohled a zaostřovala.
"Co to děláš?" zděsila se Marťa. "Ty ho špehuješ?"
"Dobrej postřeh, Marťane," pochválila ji Nikola.
"To bys neměla," odsekla uražená Martina. Vždycky ji naštvalo, když jí Nikola řekla Marťan.
Nikola udiveně oddálila oči od dalekohledu.¨a podívala se na Martinu.
"Copak ty na něj nejsi ani trochu naštvaná?! A co bych měla?"
"Ehm. Mamka vždycky říkala, že by sis měla čistit zuby," ozvala se Terka, která se pomalu vzpamatovávala z mírného otřesu mozku.
"Cože?"
"Jo. A jestli chceš vědět, co nemáš, tak podle mamky nemáš brát drogy," informovala terka, která měla moc starostí s tím, aby se jí nerozpadla hlava na sedm částí, než aby si hlídala, co říká.
Nikola se na ni podívala. Terka seděla na Martinině posteli, pohled upřený před sebe a byla schopná myšlenky pouze na studený obklad, ale nebyla schopná přinutit nohy k pohybu.
Nikola se obrátila zpět k oknu. Ve vedlejším domě se stále svítilo. Když pořádně zaostřila, viděla pana Černého, jak se sklání na nějakým velkým papírem a něco kreslím a rýsuje.
"Podívej," řekla triumfálně a podávala dalekohled Martině.
Martina se podívala.
"No vidíš, třeba ja to architekt. Vypadá to tak. Co se ti na tom nezdá?" usmála se Martina.
Nikola pokrčila rameny a převzala dalekohled.
Vidíme dva domy stojící vedle sebe. V přízemí menšího domu se stále ještě svítí.
Najednou slyšíme tlumené výkřiky do noci ve tři ráno.
"Hele, koukněte! To už spíte? Sakra, by jste ale lemry. Haló, Terko, Marťane, vstávejte! Jenom na chvíli, však já vás pak nechám spát. No, dobře. Když nevstanete, tak to vyfotím a ukážu vám to ráno. To budete koukat. Kam jsem ale, sakra, dala foťák…"