Stín života

Stíny živých

Už jste slyšeli o někom, kdo přežil něco hroznýho, co se téměř přežít nedá ? Já ano, tyto lidi jsem začala po mé nehodě zařazovat mezi ty, co jsou spíš živý. Přežili svojí vlastní smrt – tak tomu někdo říká. A je to správný název, pro to, co se jim stalo. I přesto, že byli pár týdnů v nemocnici, tak stále žijí. Jejich děti mají rodiče, jejich partneři mají svou druhou polovičku. Tady se ukazuje cena života. Lidi po nehodách přicházejí o končetiny a z některých se stávají mumlající těla. Ale pokud měli předtím někoho, kdo je miloval, tak mají i kam se vrátit.
Já se nemám kam vrátit. Já jsem z té skupiny „spíše mrtvý“. Přežila jsem svou nehodu, ale za jakou cenu? Nepřišla jsem ani o jednu část těla, dokonce i v hlavě to mám v pořádku. Ale jaké to asi je, když ostatní vás mají za mrtvolu. Moje tělo mi patří jen v noci a to je jediná část dne, kdy mě můžete vidět. Ne, nejsem duch. Jsem hmotná a lidi dost bolí, když je praštím, když na ně svítí denní světlo. I já je cítím. Není to tak zlé, když se to tak vezme. Možná je to lepší než skutečný život, ale nejsem duch. Ale jsem podobná něčemu, co lidi nazývají upíři a vlkodlaci. Já nejsem ani jedno z toho. Já jsem jakýsi stín života nějaké Isabelly Raceové.
Bývala jsem jí dokud mě a mého koně, Tristana, nesrazil náklaďák. Jeli jsme z vyjížďky. Jediná chyba byla v té silnici, která umlčela srdce nás obou.
Měli jsme s tátou a starší sestrou krásný domeček. Máma od nás odjela, když mi bylo pět let a Emili, mojí sestře, asi deset. Táta nás držel nad vodou i když se tím sám utápěl. Snažil se svojí ztrátu nahradit někde jinde. A tak se z něj stal významný mecenáš umění v LA. Jenomže od té doby, co zastával tuhle činnost nás začal ohrožovat nějaký anonym. Vydírali tátu, aby jim prodal galerie, muzea, aby se z nich stali slavní. Když napíchli naší kočku na kůl, zjistili jsme, že to myslí zcela vážně. Později jsme se dozvěděli, že je to Eduard Inttoni.
On sám pracoval u jedné galerie. Občas tam přinesl nějaký obraz, ale nic světovýho to nebylo. On byl ten, kdo mě přejel. Moc si to nepamatuju. Vím, že jsem jela s Tristanem z vyjížďky, křecházeli jsme silnici, která odděluje údolí od našeho domu. Po dlouhé době mi bylo celkem dobře, ani nevím proč. Šli jsme krokem a ze zatáčky se na nás vyřítil Inttoniho náklaďák. Myslím, že si mě vyhlíldnul.
Probudila jsem se po několika hodinách v příkopu. Vedle mě byla krvavá skvrna. Stopa po mé tělesné schránce.Tristan tam nebyl. Našla jsem ho ve stáji. Stáli kolem něj veterináři a povídali si s tátou. Prošla jsem kolem nich, dokonce jsem stála před nimi, ale oni mě neviděli. Táta měl červené oči a byl smutný. Hodně smutný. Vypadal, že se každou chvilku zhroutí. Tristan už dodechoval. Měl zlomené dvě nohy. Táta si asi myslel, že se dá ještě zachránit, ale v momentě, kdy vyjel ten stroj smrti ze zatáčky se nedalo zachránit nic. Ani já, ani Tristan.
Sedla jsem si do kouta vedle umírajícího zvířete. Hleděla jsem na něj. Mám pocit, že on se koukal na mě, cítil mou přítomnost. Asi věděl, kam se to oba řítíme. Veterinářů ubývalo a nejdéle tam zůstal táta. Sednul si do rohu a plakal. A já jsem mu hrozně moc chtěla pomoct, ale na nic jsem se nezmohla, protože jsem se bála, že by mě neměl rád, kdybych se mu ukázala jako stín mého vlastního života. Když se uklidnil, podrbal Tristana na lysince, rozloučil se s ním a odešel.
Asi jsem si to předtím neuvědomovala, ale přepadl mě hrozný hlad. Nevěděla jsem, co si mám dát, abych se uklidnila. Byla jsem agresivní. Napadlo mě, že bych mohla jít za Inttonim a sníst ho. Měla bych to jako pomstu a jídlo najednou. Věděla jsem i kde bydlí, ale to nebyl takový problém. Problém byl v tom, že jsem věděla, že na pomstu mám času dost. Problém byl v tom, že mě lákal Tristan. V hlavě mi bzučel fakt, že tohle stejně nepřežije, ale moje morálka mi to nechtěla dovolit. Dostala jsem ho od táty k mým patnáctinám. Byl pro mě jako ten největší přítel, kterého můžete mít.
Nechěla jsem, aby dopadl tak, jako já, ale hlad se mnou cloumal tak, že jsem mu prokousla hlavní tepnu na krku. Myslela jsem, že začnu pít, ale ten hlad mě přešel hned jak jsem to udělala. Nebylo to morálkou, bylo to tím, že jsem zabila. To mě naplňovalo. Vždy, když jsem měla hlad, musela jsem někoho zabít jinak jsem ubližovala sama sobě.
Tristan ržál, funěl a já viděla, co se ze mě stalo. Stvůra, co zabila vlastního koně pro pocit hladu. Začala jsem mu zacpávat ránu. Nejdřív prsty, potom i slámou a hadry – vším, co se válelo kolem. Tohle mělo jediný výsledek. Z Tristana se stalo to samé, co ze mě. Kdybych to neudělala, tak by byl mrtvý a neputoval by se mnou až na konec mé krvavé pomsty.
Když se z něj stal stín života koně, začal být zase čilý. Sebrali jsme se a šly jsme ven. Vzala jsem vodítko. To bylo vše, co jsem na něj potřebovala. Venku jsem na něj naskočila a jeli jsme. Projeli jsme údolím. Už se stmívalo. V lese jsme našli starý srub. Náš nový domov. Když jsem vešla dovnitř, bylo vidět, že ho někdo obývá nebo obýval. Byla tam postel, stůl a něco čemu by se možná dalo říkat rožeň.
Rožeň jsem nepotřebovala. Ani Tristan ho nepotřeboval. Pustila jsem ho ven v domění, že bude žít jako divoký kůň. V domění, že se už nikdy neuvidíme.
Lehla jsem si na postel. Koukala do stropu a po chvíli jsem usnula. Přemýšlela jsem chvíli o tom, jak bych se mohla zbavit zbývajícího času mého trapného života, chvíli o tom, jak se pomstít Inttonimu, ale taky jsem přemýšlela o Tristanovi. Ještě včera přemýšlel, kterou kytku by sežral dřív a dneska, pokud je na tom stejně jako já, musí zabíjet neviné životy, aby se zbavil pocitu hladu, který nás pronásleduje oba dva stejně. Stejně nemilosrdně a smrtichtivě.
O tom, že se z Tristana stala stvůra jsem se utvrdila ješte tu noc. Klidně jsem spala, když mě probudilo zakvílení nějakého zvířete, potom funění. Střídalo se to. A když jekot utichl slyšela jsem, jak Tristan řehtá. Následoval dusot kopyt. Stál u srubu. Funěl a asi za hodinu si lehnul a spal. Pak jsem usnula i já.
Ráno jsem vyšla ven. Už bylo světlo. Pořád tam ležel. Spal. Opřela jsem se o chatku. Sledovala jsem ho. Kůň si lehne pouze na místě, kterému věří. Teď asi zjistil, že on je ten největší predátor a že mu nic neublíží. Hubu měl celou od krve. Za necelých deset minut asi ucítil můj pohled. Vstal. A já jsem odešla, protože jsem už zase cítila ten hrozný vražedný hlad. Ušla jsem asi sto metrů. Ohlédla jsem se. Tristan mě stále sledoval. Les byl řídký a musela jsem ujít asi pět set metrů, aby na mě neviděl. Rozběhla jsem se. Bylo mi jedno, kam běžím. Hlavní bylo utéct.
Zjistila jsem, že jako stín jsem mnohem silněnší, než za živa. Nevím, jak dlouho jsem běžela. Mohla to být chvilka nebo taky strašně dlouho. Zastavil mě pach. Pach smrti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zahlédla jsem tělo. Tělo člověka. Hodně zanedbaného člověka. Asi bývalého obyvatele našeho domova. Na jeho krku byli vytisknuti zuby. Zuby koně. Myslím, že Tristan byl hodně zděšený, že podnikal něco tak riskantního, jako lov člověka. Prohlížela jsem si ho dál. V ruce měl nůž. Byl celý od nějaké černé tekutiny. Mělo to asi stejnou hustotu jako krev. Už to bylo sražené. Byla to Tristanova krev. Měl od ní i kalhoty a tvář. Vyvodila jsem si z toho, že Tristan hodně krvácel, ale přesto ho to neskolilo.
Běžela jsem dál. Les houstl. Čekala jsem na místo, kde mě nohy dovedou k nějaké cestě, ale žádnou jsem nenašla. Poháněl mě strach z nesmrtelnosti a hlad, který chtěl zabíjet. Zahlídla jsem srnu. Byla blízko. Zrychlila jsem. A když byla na dosah, skočila jsem po ní. Byla jsem jako šílená. Zakousla jsem se jí do krku. Drásala její neviné tělo dokud nezemřela. Hrozná smrt. Takhle by jí nezřídila ani divoká šelma. Vybavila jsem si Inttoniho. Bylo by mi o hodně líp, kdybych ho takhle zřídila. Nemusela bych nikoho zabíjet nejmíň týden. On by neohrožoval mojí rodinu a já bych se mu pomstila za to, co se mnou udělal.
Zpátky jsem šla pomalu. Neběžela jsem, protože už mě nic nepohánělo dopředu. Žádný hlad, žádný strach. Nic. Cestou jsem přemýšlela, jaká smrt by pro něj byla dostačující. Tristan na mě čekal před srubem. Naskočila jsem na něj a dala mu vodítko kolem krku. Jeli jsme. A jeli jsme opravdu rychle. Rychleji než kdykoliv předtím. Cítila jsem se volná. Zamířila jsem k mému bývalému útočišti. Na zahradě jsem seskočila z koně a šla dovnitř. Podívala jsem se do velkého zrcadla v předsíni. Nic jsem neviděla. Byla jsem si jistá, že předním stojím, ale nic tam nebylo pomineme-li část předsíně, která byla za mnou.
Šla jsem dál. Otevřela jsem dveře. To mi připomnělo, že nejsem duch. Prohlédla jsem si celý dům. V pokoji, který býval můj jsem našla sestru a otce. Zkoušela jsem na ně promluvit, ale hlasivky mi vypověděli službu.
„ Myslím, že bysme jí neměli pohřbívat někde na hřbitově. Myslím, že její tělo spálíme a rozprášíme tady v údolí, kde to měla nejraději.“ slyšela jsem tátu.
Do očí mi vnikly slzy a já šla radši dál. Pootevřela jsem dveře do ložnice. Nikdo tam nebyl. Dům se mi zdál prázdný. Hrozně prázdný. Nikdy předtím mi to tak nepřišlo. Asi proto, že jsem si domů pořád vodila přátelé. Šla jsem se podívat do obýváku.
Další prázdný pokoj v domě. Ani mě to nepřekvapovalo. Ale tenhle pokoj jsem si prohlédla pořádně. Byli tady ještě stopy po mém životě. Moje fotografie s Emili, s tátou a s kamarády. Cítila jsem tu i přítomnost mých bývalých lásek a … všeho s nimi spojené. Nad pohovkou ještě visel tátův meč, který si přinesl z japonska. Samurajský meč. Byl nádherný a lákal mě víc, než cokoliv jiného. Dokonce víc než hlad, který se opět začal projevovat. Rychle jsem vzala meč a utekla. Nechtěla jsem abych měla hlad domě, kde je mi někdo tak blízký, že to ani neumím vyslovit.
Práskla jsem dveřmi. Asi jsem rozbila nějakou fotku, co visela někde poblíž. Otočila jsem se abych zjistila, která to byla. Na zemi asi metr ode mě ležela fotka mě a Emili. Rámeček byl celý, jen sklo bylo rozbité. Otočila jsem se a dala se na útěk. Dům plný vzpomínek mě pronásledoval jako obluda z hororu. Naskočila jsem na Tristana, který čekal před domem, až si pro něj příjdu. Už bylo pozdě, strávila jsem v domě víc času než jsem chtěla. Víc času než bylo potřeba. Čas mi utíkal rychleji, než předtím, kdy jsem byla úplně zdravá.
Jeli jsme pomalu krokem, takže když jsme projeli kolem okenic našeho domu z druhé strany, všimla jsem si, že to, co se v nich ukázalo, jsem já. Je zvláštní, že i člověk dokáže zapomenout jak vlastně vypadá, když se nevidí dýl jak dva dny.
Prohlížela jsem si tu osobu, co seděla na koni, který byl až moc podobný Tristanovi. Někoho mi připomínala, nejdříve jsem si myslela, že je to Emili, ale pak jsem si uvědomila, že já sedím na koni a že ta blonďatá hříva, co měl ten odraz patří taky mě. Měla jsem na sobě černé oblečení, které jsem si do té chvíle nebyla schopná prohlídnout. Bylo to přesně to, co si představíte pod pojmem „Roucho smrti“. Bylo to moje roucho smrti. Měla jsem na sobě černý plášť s kapucou, u krku byl sepnut jakousi lebkou. Pod tím jsem měla mikinu bez kapuci a černé zvonové kalhoty mi obepínali nohy.
Za chvíli mi došlo, že když jsem vidět v odrazu okna, budu vidět i normálně. Pobídla jsem Tristana a jela jsem dál. Jeli jsme zpátky do naší chatrče, do našeho domova. Doposud jsem nenašla důvod proč jsem tam tenkrát tolik hnala, ale asi jsem si tam vytvořila zázemí, protože domů už jsem se vrátit nemohla. Cítila jsem to já a myslím, že za to mohl i ten dům. Byl plný vzpomínek, plný mého bývalého života, plný toho, co jsem měla kdy ráda. Nemohla jsem se tam vrátit i z morálních důvodů. Myslím, že by se žádnému otci nelíbilo, kdyby se mu domů vrátila jeho mrtvá dcera, která ve dne nemluví a živí se chutí smrti. A její kůň to samé.
Někdy se sebe sama ptám, jestli jsem jediná, kdo takhle skončil.
Trvalo hodně dlouho než jsem se odvážila vylézt ze srubu. Myslím, že tak 14 dní to bylo určitě. Koně jsem nechala před domem a celé ty dva týdny jsem trpěla hlady. Chtěla jsem se najíst, ale normálním lidským způsobem, né způsobem barbara jak jsem to dělala do teď. Nešlo to a já to moc dobře věděla. Za těch 14 dní jsem vymyslela dokonalou pomstu pro mého vraha.
Když jsem vylezla ven, Tristan vypadal hodně překvapeně. Skoro jako by předpokládal, že z tý chatrče už nevylezu. Podívala jsem se na něj. Věnovala jsem mu malý úšklebek a pak jsem na něj naskočila. Jeli jsme lesem. Rychleji, než si dokážete představit. Pozabíjeli jsme hodně zvířat. Na živu jsme nechávali jen mrchožrouty. Les by jinak smrděl a zbytečně bychom na sebe upoutali pozornost. On do zvířat kousal a já je dorážela svým mečem, který se mnou svým způsobem splynul. Bylo nám dokonale.
Když jsme se vrátili, byla už tma a oba jsme byli unavení a šli jsme rovnou spát.
Druhý den jsem jela s Tristanem do blízkého města, kdy bydlel Inttoni. Obhlédla jsem si jeho dům. Nepotřebovala jsem ani vědět, kde bydlí. Pomsta mě tam přivedla sama. Přeskočili jsme plot a prohlédli si jeho zahradu. Jeho pozemek byl obrovský. Nevím, jak vypadal jeho dům uvnitř, ale pokud byl stejně honosný jako zahrada, tak z táty vymámil opravdu velký balík peněz.
Přijel školní autobus, vystoupila z nej malá holčička. Vlasy měla černé jako uhel. Uprostřed chodníku se zastavila a dívala se tím směrem, kde jsem byla já. Uklidňovala jsem se tím, že ve dne nejsem vidět, ale něco mi říkalo, že vidět jsem. Protože ona mě viděla. Přiblížila jsem se k ní a ona utekla dovnitř.
Jsem si jistá, že to rodičům neřekla. Nevěřili by jí. Ani matka a otec už vůbec ne. Proč by měl věřit dítěti, které by mu namlouvalo, že vidělo ducha. Tak mě totiž nazývali ti, kteří mě věděli, že jsem mrtvá a přesto mě viděli. Většinou jen v noci, když mě bylo vidět. V noci jsem se vždy skrývala. Byla jen jedna osoba, před kterou jsem se neskrývala nikdy. Inttoni. Před ním jsem se nikdy neskrývala a ani nebudu, jestli ho ještě někdy uvidím. Ale myslím, že to se teď už nestane. Doufám v to.
Nechala jsem Inttoniho zahrady a odjela jsem. Už se stmívalo, když jsem odjížděla. Brzy byla tma a já jsem čelila těm pohledů lidí, kteří mě viděli. Je zvláštní jak mi čas plynul rychle. Pokaždé, když jsem se zastavila, přišlo mi, jako bych tam stála minutu, ale zasekla jsem se tam nejmíň na půl hodiny. Co se týče pohybu. Byla jsem rychlá. Nikde jsem se nezasekávala. Možná že za to mohla neustálá vůně těch živých kolem. Zastavovala mě a moje touha po neobvyklé potravě se zvyšovala. Zvyšovala se neustále. Každým dnem jsem byla hladovější. S Tristanem jsem chodila i do okolních lesů, protože v našem lese téměř všechny vyhynuli. Vždy, když jsem viděla v lese myslivce, musela jsem držet sebe i koně, abychom ho nezabili, protože pak by nás mohl někdo oběvit. Co se týče toho člověka, co jsem našla druhý den pokousaného od Tristana, zakopala jsem ho.
Dlouho jsem promýšlela, co a jak udělat. Možná měsíc, možná ještě trochu déle. Sedávala jsem na konci lesa a přemýšlela o všem možném. Nejčastěji o pomstě. Sledovala jsem při tom tátův a Emilin domov. Hlídala jsem je. Meč, který jsem si vzala, nosila jsem ho pořád s sebou. Měla jsem ho u sebe ikdyž mi nehrozilo žádné nebezpečí, ikdyž jsem nelovila. Pořád.
K činu jsem se odhodlala až když jsem viděla Inttoniho auto, jak zajíždí k tátovi. Běžela jsem k Tristanovi. Byl nedaleko chatrče. Přežvykoval trávu a pak ji plyval zpátky. Asi síla zvyku.
Okamžitě ke mně přišel. Já si naskočila a jeli jsme. Jeli jsme rovnou tam. Bez zbytečných zastávek. Jeli jsme triskem. Ale ne triskem normálního koně. Mnohem rychleji. Zastavili jsme před hlavním vchodem. Už byla tma a mě to bylo jedno. Cítila jsem, že jde o život. Né můj. Já už žádný neměla. O život táty a Emili.
Běžela jsem. Zastavila jsem před dveřmi obýváku. Byli zavřené. Poslouchala jsem rozhovor.
„ Můžeme se rozumně dohodnout.“ říkal táta.
„ Já se chtěl rozumně dohodnout, ale s vámi to asi nejde.“ dokonce ani po tom, co jsem vám zabil dceru jste nesplnil moje požadavky.“ slyšela jsem Inttoniho.
„ Teď jsem připraven je splnit.“ řekl táta vyděšeně.
„ Až teď? Když mířím pistolí na vaší druhou dceru jste ochoten splnit moje požadavky ? To jí máte radší? Já vám napsat jasně, co po vás chci a co se stane, jestli to nesplníte. Nesplnil jste a proto máte o jednoho člena rodiny míň. Koledujete si o tichou domásnost, pane Racei.“
„ Dám vám kolik potřebujete jen ji nechte.“ zaúpěl táta. Bolelo mě to. Nechtěla jsem to riskovat, protože moje záchrana zbytku rodiny by mohla vést k dalším vyděračům. Tedy aspoň pokud se to rozkřikne.
„ Hmm a kdy ?“
„ Kdy jen to bude možné.“
„ Neříkejte, vy nemáte trezor doma ? To by mě opravdu překvapilo.“
„ Nemám !!“ zaječel táta.
„ Uvidíme, jestli si to nerozmyslíte, až jí uříznu prst. Zaručuji vám, že jí to bude hodně bolet, takže pokud mi chcete říct něco před tím, než to udělám, měl byste si pospíšit.“
„ Dobře, dobře, mám tu trezor, ale nemám v něm všechny své peníze. Zavedu vás k němu, jen už jí pusťte.“
„ Až uvidím peníze.“ rozkázal Inttoni.
Slyšela jsem kroky, blížili se ke dveřím.
Čekala jsem, až se dveře otevřou. První šel táta, za ním šla Emili. Inttoni jí mířil na hlavu pistolí. Vzala jsem meč, praštila ho do týla tupým koncem. Spadnul na zem, ale nebyl omráčený. Pistole mu vypadla z ruky. Stoupla jsem si před něj. Překvapeně na mě koukal. Asi už věděl jak skončí.
„ Do obýváku, padej!“ pobídla jsem ho. Vstal a couval do obýváku. Bál se mě. Otočila jsem se ke zbytku mé rodiny. Ale ti se mě taky báli. Možná ještě víc.
Rozhlédla jsem se po obýváku. Na pohovce seděla Inttoniho dcera a četla si nějaký časopis pro děti.
„ Zaučuješ dceru nebo se sem máš v plánu stěhovat?“
„ Nikoho nezaučuju. Jen jsem jí chtěl ukázat lidi, díky kterým se jí odstěhovala matka.“
„ Taky bych se odstěhovala od takovýho mrzáka jako seš ty.“
„ Odstěhovala se kvůli jinému chlapovi, kvůli tvému otci.“
„ Ááá, tak kvůli tátovi, že by se odstěhovala ? Že jsem jí tady nikde neviděla. Krom toho, vydíral si tátu už když jsem byla prcek, tak nelži.“
„ Co uděláš, když ti zalžu ?“ zeptal se. Tím mě rozčílil ještě víc, než jsem byla.
„ Useknu ti prst na ruce a zaručuju ti, že to bude hodně bolet.“
„ Dobře, tak jo. Původně jsem chtěl jen lepší práci, ale pak mě od tamtud vyhodili a já potřeboval peníze protože manželka mě opustila a nechala mi dceru. Neuživil bych jí jen z podpory.“
„ Existuje spoustu jinejch řešení než vydírání.“
„ Pro mě je to nejjednodušší.“
„ Vraťme se k otázce, co tady dělá tvá dcera ?“
„ Říkala mi, že viděla někoho cizího na zahradě. Popisovala mi tě. A já jí řekl, že už si mrtvá, ale ona mi to nevěří. Kdybys přišla dřív, slyšela bys svého otce, jak jí to říká.“
Otočila jsem se. Stála tam Emili s tátou. Oba pořád vyděšeni.
„ Je to pravda ?“ zeptala jsem se.
Přikývli.
„ Víš, že svou dceru rozmazluješ ? Až si řekne v patnácti o chatu u moře, koupíš jí ?“
„ Ne,“ odmlčel se „ jakou má spojitost chata u moře s vydíráním tvý rodiny ?“
„ Myslím, že si sem nepřišel jen vydírat, myslím, že kdybych nepřišla včas, možná už by tu Emili nebyla. Co myslíš ?“
„ Možná jsem vyděrač, ale né vrah.“ odpověděl mi stroze.
„ Seš mnohem víc než vyděrač, jsi taky otec, který neumí vychovat svou dceru, jsi muž, který si vylévá svůj hněv na ostatních, jsi muž, který neumí vyjít s vlastním platem, jsi člověk, který lže sám sobě, když tvrdí, že není vrahem, protože si mě zabil, ale především jsi člověk, který by měl hnít ve vězení, protože zabil, vydíral a omezoval svobodu ostatních lidí. To jsi ty. Asi tě znám líp než se znáš sám.“
„ Isabell, prosím, nech ho. Zavoláme policii a oni si ho odvezou. Dnes nemusíš nikoho zabíjet.“ ozval se za mnou táta.
„ Dnes ne ? A jak dlouho mám čekat ? Až vyleze z vězení a začne vás znovu vydírat ? Možná tam ani nepůjde, protože si mu dal tolik peněz, že si může vykoupit svobodu. Nebo bude mít dobrýho advokáta a dostane to jako podmínku. Začne vás vydírat znovu a oni na to už nepříjdou, protože vy zemřete nešťastnou náhodou, kterou čistě omylem zaviní on. Kdy se nemůžu mít dobře já, budete se mít dobře aspoň vy.“ řekla jsem jim. Mečem jsem stále mířila na Inttoniho hrdlo.
„ Zabiješ mě před zraky mé dcery ?“ zeptal se mě drze.
„ Ne, máš pravdu, budu humálnější. Říkal jsi, že za to, že nás vydíráš vlastně může tvoje dcera. Mám pravdu ? Dával jsi vinnu jí. Co kdyby si to odpykala taky?“ řekla jsem. Měla jsem s ním scela jasný plán. Už to nebyl jen hlad, byla to i chuť po smrti. Bylo to něco víc. Vyžívala jsem se v jeho strachu, protože jsem sama žádný neměla.
„ Vstávej, jdeme. Ona půjde s námi.“ porušila jsem. Inttoni vstal. Z očí mu tekly slzy. Holčička na pohovce stále seděla a jen nás sledovala. Dívala se na mě svýma modrýma očima a prosila mě o milost. Jenže já jsem neměla ani šanci prosit o milost. A pokud měl Inttoni trpět, za to, co provedl, nebyla jiná cesta, než smrt jeho dcery. Pokud nelhal a manželku opravdu ztratil, pak pro něj dcera byla to jediné, na čem mu mohlo opravdu záležet.
„ Prosím, ona za nic nemůže. Nech jí žít.“
„ Těší mě, že jsi pochopil, že ty se zítřka nedožiješ, ale tvojí prosbu nemohu vyslyšet. Dneska už si na ní sváděl svoje hříchy a teď jí chceš nechat žít ? Pokud ona je zdroj, tak ty jsi nástroj. Zdroj se potrestat musí, s tím se smiř, ale nástroj zabiju, protože by se z něj mohl stát zdroj. Takhle se to dělalo už dřív, takhle to bude fungovat i dneska.“
Pobídla jsem ho dopředu.
„ Řekni jí, ať jde nebo si s ní budu hrát já.“
„ Pojď holčičko, neboj, všechno bude dobrý.“ uklidňoval jí. Začala plakat.
Moje rodina jen stála a nevěřícně na mě hleděla. Asi jim bylo líto, jak oba dopadnou, ale na druhé straně mohli být rádi. Nenutila jsem je jít s námi, ale oni přesto šli. Šli za mnou. První táta a za ním Emili. Emili tekli z očí slzy. Táta byl vyděšený.
„ Tak jdeme.“ pobídla jsem Inttoniho a kopla jsem mu do zad. Držel svou dceru za ruku a uklidňoval jí. Nepomáhalo to. Plakala stále víc. Rychle jsme prošli domem až k hlavnímu vchodu. Čekal tam Tristan. Toužebně se na mě podíval. Zadívala jsem se do jeho očí a kývla jsem. Zaržál radostí. Děvče začalo ještě víc plakat. Šli jsme dál temnou nocí. Kolem nás cvrdlikali cvrčci a ve vzduchu bylo cítit léto.
Vedla jsem je do haly, kde jsme dřív cvičili s Tristanem na závody. Hala byla obrovská. Splňovala všechny podmínky na dobré ježdění. Byla vystlána pylinami, takže povrch byl měkký. Místo na ježdění bylo ohraženo několika dráty z jedné strany, z té druhé strany byla stěna. Ideální místo na zápas.
„ Inttoni ? Ve vnitř jste vyhrožoval, že mé sestře budete řezat prst. Dejte mi nůž.“
„ Ne, prosím, ne. Slibuji, že se napravím.“
„ Dejte mi nůž říkám.“ zopakovala jsem ještě jednou a namířila jsem mu mečem na hrdlo. Vytáhl z kapsy malou otvírací kudlu. Otevřela jsem jí. Otočila jsem se od něj a zamířila jsem k jeho dceři.
„ Né prosím, nechte jí. Nic neprovedla.“ zaúpjel vzadu.
„ Drž hubu.“ zakřičela jsem „ Jak se jmenuješ ?“ zeptala jsem se holčičky.
„ Neříkej jí to.“ zaúpjel Inttoni.
Zvedla jsem se a zamířila jsem k němu. Celý se klepal. Tristan stál na místě a sledoval dítě. Sledoval jeho dnešní potravu.
„ Ještě slovo a já ti tou kudlou vyříznu hlasivky.“ pošeptala jsem Inttonimu do ucha. Tohle zabralo. Šla jsem zpátky k jeho dceři.
„ Tak jak se jmenuješ ?“ zeptala jsem se podruhé. Dítě plakalo a nemohlo se uklidnit. Utřela jsem jí slzy.
„ Vidíš toho koníka ?“ zeptala jsem se.
Přikývla.
„ Líbí se ti ?“
Přikývla.
„ Tak já ti ho teď na chvíli půjčím, protože ty se mu taky líbíš a chce si s tebou hrát. Chceš ?“
Opět přikývla, ale už byla klidnější. Neplakala.
„ Tak mi nejdřív řekni jak se jmenuješ a pak si budete moct hrát jak dlouho se ti bude chtít.“
„ Já – já – já jsem Alex.“
„ Takže Alex jo ? To je pěkný jméno pro takouvou holčičku.“ odmlčela jsem se „ Ten koník se jmenuje Tristan. Není zlý, jen je trošku divoký, proto ti dám do ruky kudlu, kdybys měla pocit, že moc zlobí, bodni ho. Neboj, já se na tebe zlobit nebudu a tatínek taky ne. Bude na tebe dávat pozor ano ?“ zeptala jsem se. Mluvila jsem na ní mile. Dost mile na to, aby mi uvěřila. A myslím, že mi věřila, protože když jsem se podívala na Tristana, který mi rozumí normálně, byl vyděšen tím, co jsem jí řekla. Taky mi věřil. Byl by schopen provést to, co jsem nalhala Alex, kdybych to po něm chtěla. Tak moc jsme si rozumněli.
Alex přikývla. Otočila jsem se zpátky k Tristanovi. Spiklenecky jsem na něj mrkla a hlavou ho pobídla, aby šel do předu.
Vzala jsem Alex za ruku a doprovodila ji na jízdárnu (prostor na ježdení). Zavřela jsem za námi. Zbytek účastníků tam jen stálo a čekalo, co se bude dít.
„ Stůj.“ zavelela jsem Tristanovi, když byl uprostřed jízdárny a s Alex jsem šla dál. Když byla na kraji, klekla jsem si k ní.
„ Pamatuj na to, co jsem ti o něm řekla. Neboj se ho bodnout. Kdyby se něco dělo, příjdu pro tebe ano ?“ řekla jsem jí na uklidnění. Už zase plakala, asi tušila, co se bude dít, ale stále v ní zůstávala jakási naděje.
Poodešla jsem k Tristanovi, dal hlavu dolů. Věděl, že mu něco chci.
„ Ať hodně křičí.“ pošeptala jsem mu do ucha.
Vzhledem k tomu, co potom Tristan dělal, jsem si jistá, že mi rozumněl. Zavřela jsem za ohrazení, vzala jsem k sobě Inttoniho, držela ho za vlasy a fackovala ho, když chtěl zavřít oči. Tristan opravdu splnil mou prosbu. Křičela. Jediné, co mě na tom mrzí je, že to viděli i táta s Emili. Emili brečela a táta se neustále ohlížel do všech stran. Ale já je nenutila, aby sem se mnou šli. Šli sami a dobrovolně.
Alex tu kudlu ani jednou nepoužila. První co udělala, byla její životní chyba. Když o tom tak přemýšlím, tak její největší chybou bylo odjet s otcem sem na tuto farmu. Tristan na ní začal cenit zuby, když k němu přišla blíž. Inttoni už ani nic neříkal, protože věděl, že už tomu nemůže zabránit. Už jenom plakal a snažil se odvracet zrak.
Alex brzo pochopila, že musí použít kudlu. Nejlépe co nejdřív. Asi ho chtěla jen říznout, aby se sklidnil. Ale Tristana hnal hlad a tak si stoupnul na zadní a nakopl Alex do zápěstí. Kudla odpadla kamsi dozadu a Alex začala plakat. Možná měla zlomené zápěstí. Tristan kolem ní chvíli cválal. Několikrát jí přeskočil a při tom jí nakopnul do ramene. Neměla kam utéct. Nakonec začal Tristan kousat. Kousnul ji do ruky, do nohy a do ramene. Dívka volala pořád tatínka. Když jsem na ní křikla, že to jí nepomůže, začala se ptát proč jí takhle trápíme.
„ Protože i já byla něčí dcera, protože mě tvůj tatínek zabil a mému tatínkovi nedal ani šanci něco udělat. Můj tatínek, mě našel ležet před jeho domem na silnici jako přejeté kotě. Já nemohla ani prosit. Ty prosit můžeš. A proto to dělám, protože nejvíc tvého tatínka raní, když taky ztratí svojí dcerušku. Někoho, koho miloval. Proto to dělám.“ řekla jsem jí, když se ptala dál. Tristan kolem ní mezi tím cválal. Inttoni brečel a proklínal mě. Nevím, jestli mě pochopila, ale myslím, že když dětem něco vysvětlíte, pochopí to. Jen mě mrzí, že ona byla jedním z předmětů mé pomsty. To, že na ní Inttoni svádí své odporné činy neznamená, že ona nemohla být dobrou manželkou, dobrou matkou, dobou lidskou bytostí. Možná ano, ale někdy je vaše touha po pomstě tak silná, že ikdyž vás mrzí spousta věcí, už nemůžete couvnout, protože by to znamenalo prohru. A já věděla, že teď už je prohra nepřípustná, protože by Inttoni zabil zbytek mojí rodiny.
„ Tristane, ukonči to.“ řekla jsem tiše. Ale on mě slyšel, protože jakmile jsem to dořekla, kopnul zadní nohou Alex do krku. Zlomil jí vaz a ukočil její trápení. Taky ale ukojil svůj hlad, což bylo pro něj asi to nejdůležitější.
„ Néééé !!“ zařval Inttoni a chtěl se za ní rozběhnout.
„ Kam pak ?“
„ Nech mě jí aspoň pohřbít.“
„ Mě taky nepohřbili. Museli moje tělo spálit, aby na něm nikdo nepoznal, co si udělal. A ty chceš pohřbít svoji dceru ? Né, teď si budeme hrát mi dva, co říkáš.“
„ Už si se mi pomstila dost.“
„ Myslím, že ne. Možná za tátu, ale né za mě.“ řekla jsem. Otevřela jsem ohradu .
„ Půjdeš dobrovolně nebo si mám nechat udělat písemnou žádost ?“ zeptala jsem se a Inttoni vešel dovnitř. Zavřela jsem za ním.
„ Tristane, odtáhni jí někam, prosím.“
Tristan vzal Alex za nohu a odložil jí do rohu odkud se sám potom díval.
Našla jsem Inttonimu kudlu, aby měl taky nějakou obranu.
„ Ber to jako soucit.“ odmlčela jsem se „ První půl minuty, budu jen uhýbat, co bys tomu řekl?“ zeptala jsem se.
Přikývnul.
Podívala jsem se na Emili a na tátu. Byli blíž ohradníku. Inttoniho smrt možná byla důvodem, proč jít za mnou. Jejich oči byli plné zmatku, překvapení, pomstychtivosti, ale našla jsem tam i hněv.
„ Začni.“ pokynula jsem Inttonimu.
Přibližoval se, ale ne ke mně. Mířil k ohradníku, kde stál táta s Emili. Rozběhl se. Já byla na druhé straně, Takže už jsem neměla moc šancí ho dohnat. Běžela jsem za ním. Jen jsem tušila, co chce udělat. Běžela jsem, ale on se tam stejně dostal první. Vzal kudlu a vrazil jí tátovi do krku.
Táta se zhroutil. Sípal po dechu. Zbývalo mu pár minut života. Emili si k němu sedla. Plakala ještě víc než před tím, klela a nadávala Inttonimu a neustále opakovala : „Tati.“
Tenkrát jsem zjistila, proč se živím chutí smrti. Nezbyla ve mně ani trocha života. Možná proto jsem nechala umřít Alex, proto jsem chtěla brutálně zabít Inttoniho. Neměla jsem v sobě nic, co by připomínalo člověka. Žádnou bolest, žádný stesk, žádnou lítost a žádný strach. Celou mojí osobnost tvořila pomstychtivost, brutalita, agrese a můj přítel hlad. Já byla ta zlá. Ale Inttoni byl ten, co zavinil změnu mojí povahy. Doběhla jsem k němu. Vzala jsem ho za vlasy a usekla mu hlavu. Pořád jsem jí držela v ruce. Jen jsem upustila meč. Bolelo mě to, co Inttoni udělal před svou smrtí a moc mě mrzí, že jsem nebyla schopna si vzpomenout na nějakou bolestnější smrt.
Šla jsem k tátovi. Kolem něj byla kaluž krve. Klekla jsem si k němu.
„ Promiň.“ řekla jsem potichu.
„ Odpouštím ti.“ zašeptal a pohladil mě po tváři.
Pak umřel. Zavřela jsem mu oči. Podívala jsem se na Emili. Nenávistivě si mě prohlížela.
„ Jenom promiň ? To je vše, co seš schopná říct tátovi po tom, cos provedla ?“ spustila
„ Myslím, že to je to slovo, kterým se omlouvá. Mrzí mě, že jsem k vám tak vtrhla, ale každý den jsem chtěla pomstu víc, než den před tím, hlídala jsem na okraji lesa. A dneska jsem viděla jeho auto, jak jede k nám. Musela jsem něco udělat.“
„ Teď už není žádné my Isabell. Teď už je jen já a ty.“ odmlčela se „ A komu sis myslela, že pomůžeš, když sem vtrhneš ?“
„ Chtěla si snad být bez prstu?“
„ Pořád by to bylo lepší než tohle.“
„ Co tohle ?“
„ Třeba to, že je táta mrtvý a ten svinčík všude okolo. Nevidíš jak si bezcitná ? Teď se sebereš a vypadneš i s Tristanem a co já tady s tím budu dělat. Myslíš, že mi policie uvěří, že za tu spoušť tady můžeš ty ?“ ječela na mě a vzala si do ruky můj meč.
„ Emili co s tím děláš ? Nech to tam, já – já ti pomůžu, ale polož to nebo si ublížíš.“ řekla jsem pomalu. Emili se začala přibližovat.
„ Chceš mě zabít ? A pomůžeš si tím nějak ? Když mě zabiješ, svinčík tady bude pořád stejnej a nikdo ti s tím nepomůže.“
„ Teď chci svojí pomstu já.“ řekla potichu. Už byla blízko.
„ Dobře, ale můžu si něco přát ?“
„ Co chceš ?“
„ Pust Tristana, on za nic nemůže. Je to jen moje loutka. Krom toho, když ho necháš tady, možná mě začne bránit.“ prosila jsem. Tristan byl to jediné, na čem mi záleželo.
Přikývla. „ Odveď si ho a opovaž se mi utéct.“
Vstala jsem a zamířila k Tristanovi. Hlavou jsem mu naznačila cestu a on šel sám. Pak jsem mu otevřela dveře ven. Byl volný.
„ Tak běž, už máš ode mě klid. Budeš mi chybět hochu.“ řekla jsem a dala jsem mu pusu na lysinu. Ještě jednou se na mě podíval, pak se otočil a odklusal.
Zavřela jsem dveře a šla k Emili.
„ Neutekla jsem.“
„ Tajně jsem doufala, že to uděláš.“ řekla jsem smutně.
„ Proč ?“
„ Protože nechci zabít svojí sestru.“
„ Dokud do mě nevrazíš ten meč, budeš mě moct kdykoliv pustit.“
„ Jo, ale to já nechci. Proto jsem doufala, že utečeš sama.“
„ Tak dělej, ať to máme rychle za sebou.“ pobídla jsem ji.
„ Ty se nebojíš smrti ?“
„ Já už oficiálně mrtvá jsem a jestli smrt není horší než to, co teď jsem, tak se nemám čeho bát.“ řekla jsem jí povzbudivě. A je to pravda.
„ Co je tak hroznýho na duchovi.“
„ Já nejsem duch, jsem něco jako stín života. Něco ze mě pořád žije. Můžu se všeho dotýkat a to duchové nemůžou, dokonce mám i hlad. Jen ve dne nejsem vidět.“
„ Co je na tom tak hroznýho.“
„ Žiju mezi váma, ale nemůžu za váma jít, protože jste mě viděli mrtvou. Nemůžu žít s lidmi, na kterých mi záleží a živým se chutí smrti. A to je to hrozný.“
Dlouze se na mě dívala očima plných slz. A použila můj meč. Bodla mě do místa, kde dřív bylo srdce.
„ Děkuju.“ zasípala jsem. Bylo to to poslední, co jsem kdy řekla. Konečne jsem zemřela.
Nevím, co se stalo s Emili, ale možná neunesla tíhu toho, co udělala a taky se zabila. Jestli ano, tak se dostala do nebe, protože se mnou není. Hodný holky se dostanou do nebe. Peklo je pro bestie jako jsem já. Ale ani v pekle to není tak hrozný jako to bylo předtím.

Smrt není konec života, je to jen konec utrpení.