Dialog

Anotace: jiný pohled na citát: nikdo nejsme ostrov sám o sobě

„Tak co sakra chcete?“

Nic, vůbec nic. Jen být s tebou. Neustále.

„Vypadněte! Nechte mě na pokoji!“

A proč? Jsi přece náš. Patříš nám stejně tak jako my tobě. Neopustíme tě a ty neopustíš nás. Je to přirozené. Vše má svou polaritu. A ty jsi zářný příklad. Dobré a špatné – vždyť o tom je svět už od té doby, co lidstvo dostalo rozum a začalo mít pocit, že je potřeba podobné věci rozeznávat. Sám moc dobře víš, že kdyby to tak nebylo, bylo by vše mnohem jednodušší. Oč méně bylo komplikovanější právo přežití pro silnějšího. Dát za vyučenou každému, kdo se ti postaví do cesty a nebýt trestán těmi jejich směšnými zákony.

„To není pravda! Už vás nebudu poslouchat! Nikdy! Vy jste ti zlí!“

My nejsme zlí a dokonce ani ti horší. My jsme. Posloucháš nás, protože chceš. Děláš, co chceme, protože chceš. Existujeme, protože jsi to tak dřív chtěl a teď už není cesty zpátky. Stačí opět jen chtít a dáme ti znova křídla. Znova budeš volný. Budeš žít opět bez pravidel. Jen chtěj.

„Už nechci.Vraťte se, odkud jste přišli. Hned!“

Ty to nechápeš. My neodejdeme, ani kdybychom chtěli. Ty jsi to první, z čeho jsme vzešli. Naše existence zase utvářela celý tvůj dosavadní život a bude tomu tak i nadále. Zjednodušíme ti to. Víš, co znamená, když se řekne jing a jang? Už staří Číňané věděli, že nic nemůže žít bez svého protikladu. Dobro a zlo, světlý a tmavý pricip, muž a žena, den a noc. Vždyť bez protikladu bychom nemohli ocenit dobro. Nejdříve musíme okusit černou propast nejčernějšího zla, které je na nás pácháno. Pouze tak budeme vědět, že jsme zažili skutečné dobro nebo že my jsme tím dobrým člověkem. Tím, že vše ustojíme a naše duše zůstane nedotčena.

„Už nechci. Vraťte se, odkud jste přišli. Prosím.“

Nech se vést a my ti ukážeme, jak dál. Už hodně dlouho nejsi sám, ale když se poddáš, budou tě znát i malé děti. Bude se o tobě mluvit všude na ulicích a v televizi. Někteří se tě budou bát, jiní tě budou obdivovat. Je to pro tebe lákavé? A proč? Protože nic není tak obyčejné, jako přání být nezapomenutelný. Známe tvá nejtajnější přání. Chvíli nad tím uvažuj. Má někdo z těhle lidiček na to být nezapomenutelný? Na to být někým slavným? Ne, každý už je uvězněný ve svém životě a díky tomu vtíravému pocitu povinnosti nemá šanci už kdy vykonat něco velkého. My jim tu příležitost chceme dát, jenže ty váháš a my máme svázané ruce. Mají stejné přání jako ty. Copak s nimi necítíš? Proslavíte se všichni. Budou ti vděční a ty konečně pocítíš to pravé štěstí. Je to vlastně dobrý skutek, ze kterého budeš mít prospěch i ty.

„Nevěřím vám. Už ne. Prosím.“

Nevěříš nám? Copak jsme ti už tolikrát neukázali, co umíme? Ty nám i přesto nevěříš? Tolik splněných slibů na rozdíl od všech lidí ve tvém životě, kteří tvrdili, jak tě mají rádi a teď se k tobě otočili zády. Nevidíš to? Ostatní se tě štítí, bojí se tě, nechtějí tě už vidět. My jsme s tebou pořád, máme rádi jenom tebe a zůstaneme s tebou až do konce. Jsme věrní jenom tobě. Nikdy bychom ti neublížili a ty nás teď urážíš, že máme jít pryč, protože nám nevěříš. Chceš být opravdu zase sám? Úplně sám?

„Už ne.“

Tak nám věř. Nikdy bychom ti neublížili. Dej nám šanci ti pomoct a udělej, co říkáme. Máme přece jenom tebe. Nikdy nebudeš sám, vždy tu budeme pro tebe. Věříš?

„Ano.“

Chceš poradit, co máš dělat?

„Ano.“

A poslechneš nás?

„…“

Odpověz! Poslechneš nás? Jinak zůstaneš sám!

„Ano, prosím! Udělám všechno, co si řeknete! Jen mě neopouštějte, prosím!"

Tak přestaň skučet jako pes, zvedni se z té podlahy a konečně hoď ten granát!

„Udělám všechno. Udělám všechno…“ mumlal si muž v prázdné místnosti, když se škrábal k oknu, které vedlo na rušné náměstí.