Povídka třetí (2. část)

Pomalu jsem se začala blížit k hranicím. Za nima jsem nikdy nebyla. Přes hranice mohly přejít jenom obchodníci a můj otec. Jsou střežený na každym kroku hned několika vojáky se samopaly. A kdo ví, co všechno ještě u sebe mají. Zatímco já mám jen obyčejnou pistoli ráže 9 mm a jednu (zato pořádnou) dýku. Zastavila jsem u jedné stanice, abych doplnila palivo a najedla se. Nepředpokládala jsem, že by mě někdo poznal, ze všech otcových dcer jsem se na veřejnosti a v televizi ukazovala nejméně, ale i přesto jsem si na hlavu narazila čepici s kšiltem a dívala jsem se pod nohy. V krámě jsem si koupila jen obloženou housku a flašku vody, zaplatila jsem a šla jsem si s tím sednout ven ke stroji. Sledovala jsem cestu vedoucí k hranicím a k zakázané zemi a při jídle přemýšlela, jak se mi má podařit dostat se za hlídanou zónu. A taky jsem si lámala hlau nad tím, co budu dělat. Ne s tím, co budu dělat, když se mi za hranici nepodaří dostat, protože když vás chytí, tak máte budoucnost jasnou, na místě vás zastřelí. Myslela jsem na to, co budu dělat, když se dostanu přes. Už bylo pár těch, kterým se to podařilo. Jako například můj bratr. Můj jediný bratr, utekl chvíli po tom, co jsem se narodila, takže si ho vůbec nepamatuju. Vyprávěla mi o tom moje nejstarší sestra, když jsme se schovaly v lese, v našem úkrytu, o kterym jsme věděly jen my. Tenkrát šeptala, že jsem ji sotva slyšela. "Nesnášel se s otcem," vyprávěla potichoučku a já se musela přitisknout těsně k ní, aby mi neuniklo jediné slovo. "Často se hádali. Tak se jednoho dne sebral a odjel. Naposledy ho viděli obchodníci, prý se dostal za hranice a oni ho viděli v té jiné zemi." Tak se pro mě můj bratr, kterýho si vůbec nepamatuju, stal hrdinou. Protože stejně jako on i já jsem s otcem nevycházela v dobrém, nebyla jsem tou ideální dcerou. Ale nikdy jsem nebyla schopna se sebrat a odjet si. Až teď, když už jde o život. Povzdechla jsem si. To je hezký, že jsem zdrhla z domova, ale jak se dostanu přes všechny ty vojáky? "Sakra!" sykla jsem. Asi až příliš hlasitě, protože se po mně ohlídl mladík, který právě vycházel z obchodu. Přešel ke mně. Seděla jsem na zemi a koukala na svoje boty, bála jsem se mu podívat do tváře. "Stalo se Vám něco, slečno?" promluvily na mě jeho boty, mimochodem vysoké, černé, s pořádnou gumovou podrážkou. Řeknu vám, nechtěla bych od něho schytat kopanec. "Nic," zamumlala jsem k těm botám a proklínala se, že jsem se nechala tak unýst. "Opravdu, nemohl bych Vám nějak pomoci?" Zdál se mi až příliš dotěrný. "Ne," odsekla jsem, abych mu dala jasně najevo, že jeho pomoc vůbec nepotřebuju, "všechno je v pohodě." Pořád jsem nesebrala odvahu podívat se mu do očí, takže nevím, jak se zatvářil, ale odkráčel pryč a já vydechla. Dívala jsem se za těmi vysokými černými botami, dokud mi nezmizely z dohledu a dál jsem zamyšleně žvýkala housku.
Rychle jsem na mladíka zapoměla a znovu jsem uvažovala nad dalšími kroky. Napadala mě však jen jediná možnost. Mohla jsem se vetřít k nějakému obchodníkovi. Něco mi však našeptávalo, že to nebude tak lehké. Tušila jsem, že na hranicích nákladní vozy prohlédávají. A taky mi bylo jasný, že to žádný obchodník neudělá jen tak, za nic, že by to bylo pěkně mastný a já jsem si rozhodně nevzala nějaké jmění, dokonce ani tu část, která mi náleží. Málem jsem si znovu zanadávala, ale včas jsem si uvědomila, že by si toho mohl někdo všimnout, že mě možná ten mladík pořád sleduje a rychle jsem se zarazila.
Pomalu se začalo stmívat. Uvědomila jsem si, že jsem pořádně utahaná a možná proto mi to tolik nemyslí. Pro dnešek jsem se alespoň rozhodla najít si nocleh a o nějaké té budoucnosti přemýšlet až zítra. Rozhlídla jsem se kolem a až teď jsem si všimla cedule u silnice, která odkazovala na motel, ani ne kilometr daleko. Pousmála jsem se, něchtělo se mi vyptávat se prodavače nebo někoho jiného. Pořád jsem měla strach, aby mě někdo nepoznal.
Vstala jsem, nasadila jsem si helmu a nasedla na motorku. Chvíli jsem tak ještě zůstala, ani nevím proč. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Podívala jsem se okolo sebe a všimla si mladíka postávajícího u picupu. Určitě to byl ten dotěrnej, co mi tolik nabízel svou pomoc, měl totiž ty černé vysoké boty vzbuzující respekt. Sledoval mě upřeně, bez mrknutí oka. Měla jsem z něho divný pocit, radši jsem rychle nastartovala a zamířila směrem, který mi ukazovala cedule odkazující na motel.
Na místo jsem dorazila po chvíli, ani se ještě pořádně nesetmělo. Zaparkovala jsem na stání vyhrazené právě pro motorky, popadla tu jedinou brašnu, kterou jsem měla a zamířila k třípatrové šedé budově. Motel už měl značně okopanou omítku a neonový nápis jen slabě blikal. Působil spíš skličujícím dojmem, než aby lákal pocestné. Přesto na parkovišti několik vozů bylo, především těch nákladních, jejichž majitelé se zítra chystali překročit hranice.
Vešla jsem dovnitř. Místo recepce jen malý oprýskaný pultík, ale to se dalo čekat, jak motel vypadal zvenčí, tak vypadal i vevnitř. Žena, která mi předávala klíče se na nic neptala, vlastně se na mě ani pořádně nepodívala, za což jsem byla vděčná. Celou dobu si listovala v nějakém časopise, radši jsem nezkoumala v jakém. Zamířila jsem do pokoje, opláchla se a plácla sebou unavená na tvrdou postel. Usnula jsem ve vteřině.