Koupelna

"Jakube! Cos to dostal za známku?! To mi vysvětli! Pětku! Mám toho právě dost! Dokud nedoneseš lepší známku, zatrhnu ti počítač, abys měl čas se učit. Tím jsem s tebou skončila." Máma vyšla z pokoje. Prošla k němu jeho sestra Lucka. "A máš po srandě brácha," poplácala ho soucitně po rameni a odešla. Teď na to byl úplně sám.
Známky si nezlepšoval, spíš naopak. Matka z toho byla zoufalá.
"Nedá se nic dělat Kubo, ale zakazuju ti chodit za kámoši. Až budeš mít odpovídající známky, prosím, ale takhle už to nejde." "Ale mami.." "Už jsem řekla, Uč se, budou kamarádi."
Po dvou týdnech měl v žákovské to, po čem jeho máma tak prahla. "Tak Kubo, domácí vězení ruším, ukázal jsi mi, že na to máš," řekl mu v pokoji táta." "Jo, dík," odpověděl.

"Kuba poslední dny ani nechodí ven, není mu něco?" zeptal se táta Lucky v kuchyni. "Já nevím, s klukama už ven nechodí. Ptala jsem se jich, ale řekli mi jen, to že se jim taky nějak nezdá. Ale nevědi, proč."
A byla sobota večer. "Jdu do koupelny!" ohlásila Lucka na chodbě. Vešla dovnitř. Rozsvítila. Vysprchovala se. Pak si šla vyčistit zuby. Sáhla po kartáčku. "Sakra, nemám pastu," zaklela a natáhla se pro ní do poličky. Vtom z přihrádky něco vypadlo do umyvadla. Lucka ucukla. Koukla se do umyvadla. Ve světle se tam zaleskla žiletka. Zvedla jí a vrátila na místo. Pak si dočistila zuby a šla si lehnout.
"Tati?" odchytila si ho druhý den ráno v kuchyni. "Ano Lucí?" "Příště si dej tu žiletku dál, aby na mě nespadla. Taky jsem se mohla pořezat." Táta svraštil obočí. "Žiletku? My nějakou máme?" Lucka kývla. "A kde byla prosím tě?" "No, v poličce. Jestli chceš, můžu ti ji ukázat." Táta přitakal. "To bys byla hodná."
Došli do koupelny. Lucka otevřela skříňku a hmátla na místo, kde ji včera schovala. Jenže žiletka zmizela. Omluvně se podívala na tátu. "Včera tu ale byla. Já..nevím, kam by se mohla tak najednou podít." "Zeptám se mamky a Kuby, jestli o tom něco neví." Lucka přikývla. Odešli zpátky do kuchyně.
"Mamko, nevíš náhodou něco o žiletce u nás v koupelně?" zeptal se táta. Mamka vykulila oči. "Žiletka? Co by tu proboha dělala?!" "No, já nevím, ale Lucka jí včera objevila ve skříňce. Kam by se tak najednou vypařila.A já vím, že Lucka by si nevymýšlela. Ta mluví, aspoň před námi, čistou pravdu." Do kuchyně vešel Kuba. "Ahoj Kubo!" hrnul se k němu hned táta. Ani ho nenechal odpovědět a spustil: "Nenašel jsi náhodou včera v koupelně žiletku?" Kubovi ztěžknul žaludek. "Ne." "Nelžeš?" "Jako bych někdy lhal.." "Dobře, dobře. Ale teď vážně nevím, co tam dělala."
Jak Lucka, tak Kuba se odebrali nahoru. Lucka si to namířila rovnou ke koupelně. Chytla za kliku. Zamčeno. Zaklepala. "Haló Kubo, jsi tam?" "Jo, moment, hned jdu," ozval se tlumený hlas zpoza dveří. Po chvilce vylezl. "Prosím ségra," pronesl a odešel do svého pokoje. Lucka vešla do koupelny. Vyčistila si zuby. Ale ještě, než odešla, všimla si, že na okraji vany je nějaký flek. Vzala si kousek ubrousku a utřela ho. Potom se na něj podívala. Vytřeštila oči. Co by tu dělala krev? Ubrousek hodila do koše a vyšla ven, rovnou k pokoji svého bratra. Otevřela. Kuba seděl na židli a něco psal. Lucka si sedla na postel."Proč jsi přišla?" zeptal se jí znuděně. Lucka se nadechla. "Nevšimnul sis v koupelně něčeho zvláštního, když jsi tam teď byl?" zeptala se. Zakroutil hlavou. "Ne, proč?" "Protože, když jsem tam šla já, tak jsem na vaně zahlídla krev." Letmo se na ní podíval. "No a co?" Lucka si odfrkla. "No a co?! Vím, že s tebou není něco v pořádku Kubo. Nechceš mi náhodou něco říct?" "No to teda nechci. A ani nevím, co bych ti měl říkat.." "No, třeba to s tou žiletkou. Nikdo z naší rodiny žiletku nepotřebuje a nejednou se tu nějaká objeví. Pak náhodou jdu po tobě do koupelny a co nevidím? Krev! Nezapadá to do sebe náhodou?" "Vůbec nevím, kam tím míříš. A ani mě to nezajímá. A vůbec: Běž." Stoupnul si, chytil ji za rameno a vytáhl z postele. Dovedl ji ke dveřím.
Následující den se Kubovi zase nevedlo ve škole. To už bylo podezřelé.
Ve čtvrtek šel Kuba o přestávce na chodbu. Poslední dobou tam chodil celkem často, což se mu normálně nestávalo. Lucka se vydala za ním. Zašel na klučičí záchody. U nich se zastavila. Chvilku počkala, až vyjdou ostatní a pokračovala ke kabinkám. Jen jediná z šesti byla zavřená. Lucka chytla za kliku a dveře se k jejímu údivu otevřely. A tam seděl na zemi Kuba, v ruce žiletku a ze zápěstí mu tekla krev. Lucka se nezmohla na slovo. Jen stála a koukala. Zazvonilo. Kuba se usmál."To koukáš sestřičko, viď?"
"Já...jak.....Kubo, proč?," vypadlo z ní. "Už mě dál nebavilo poslouchat ty neustálý kecy všech lidí okolo, tak jsem vyzkoušel něco, co ten hnus trochu tlumí. Nic jinýho mi nezbejvalo. Proto. Nechápali jste, jak mi je. Jenom jste mě pořád omezovali a všechno mi zakazovali. Já jsem měl proti tomuhle bojovat? Co?! Ten tlak už byl na mě moc velkej." "Ale Kubo, já ti nic nezakazovala ani jsem tě nijak neomezovala..." Kuba si stoupnul. Žiletku položil na zem a sáhnul do kapsy. Vytáhl nůž. Lucka couvla ke zdi. Zablesklo se mu v očích a dal jí nůž ke krku. "Víš, co bych teď nejradši udělal? Hezky bych tě tu oddělal, abys nic nepráskla.." "Kubo, ne..Kubo....prosím tě.." "Ticho. Uděláme dohodu. Ty na mě nic nepráskneš a já tě nechám žít. V opačným případě bych se s tebou musel rozloučit. Chápeš, jak to myslím.." Lucka mlčky přikývla. "Stačí jeden pitomej malej náznak toho, že táta nebo máma něco tuší a jdeš pryč z tohodle světa, to ti garantuju. Tak se snaž, ségra." Pustil ji a nůž s žiletkou si uklidil. Hned nato odešel. A Lucka se sesunula podél zdi a rozbrečela se.
Seděli u večeře. Táta si přeměřoval Kubu pohledem, až řekl: "Já vím, že je ta žiletka tvoje." Kuba strnul a vzápětí hodil po Lucii vražedný pohled. Ta vstala od stolu a odešla nahoru směrem ke svému pokoji. A Kuba se vydal za ní. Do ruky si připravil nůž. Lucka chtěla utéct do svého pokoje, ale Kuba byl rychlejší. Chytil ji a přimáčkl ji ke zdi. Pod krk jí přiložil nůž. "Kubo! Prosím,ne!..." "Buď zticha! Tys to práskla! Jak jinak by na to táta přišel?! Ty zrádkyně.. No počkej ségra, tohle se ti nevyplatí.." "A-ale Kubo, já to nekecla...nevim, jak se to táta...." "Práskla jsi to ty! Jak by se to jinak táta asi dozvěděl?!! Prostě jsem ti neměl věřit, jsi k ničemu, jinak to říct nejde." Kuba jí lehce přejížděl nožem po krku. Lucka byla jako přikovaná. Nevěděla si rady, ale přece jen se zasnažila a kopla ho mezi nohy. Zaskučel a pustil ji. Lucka utekla k sobě. Do jeho pokoje vešli rodiče. "Co to tu...." "Ticho!! Zůstaňte tady!! zakřičel Kuba, vyběhl na chodbu, zamkl je ve svém pokoji a utíkal ke dveřím pokoje Lucky. Chytil za kliku. Zamčeno. Zkusil strčit klíč do zámku, ale z druhé strany mu něco bránilo. Lucka mezitím přemýšlela, jak zmizet nebo se aspoň ubránit. Vtom se ozvala rána doprovázená lámáním dřeva. Kuba vykopnul dveře a vešel do místnosti. A ona po něm začala házet všecko, co jí přišlo pod ruku. Před každým předmětem uhýbal. Snažila se proklouznout mu a zachránit se, jenže ji okamžitě chytil. Mrskala sebou a škubala, ale měl větší sílu. Nakonec se rozbrečela a sesunula se na zem. Kuba ji ale vzápětí vytáhl na nohy. Nůž jí přiložil ke krku. "Už jen jedinej pohyb Lucko, už jen jeden.. Škoda tě možná bude, ale neměla jsi mě tak hnusně zradit..." Napřáhl se. V poslední chvíli se do pokoje vřítil táta a srazil ho na zem. Začali se spolu prát. Chvíli to vypadalo, že táta mu nůž vyrve, ale nakonec se Kuba celý udýchaný postavil. "Nech mě bejt tati!" zařval a nůž mu vrazil do srdce. Otec se zhroutil na zem. Lucka začala ječet, protože vzápětí chytil její mámu a provedl s ní totéž. A pak se pomalu, pomaloučku přiblížil k Lucce. Ona seděla na zemi s brekem a nebyla už schopná ničeho. Kuba ji zvednul a chytil za rameno. "Tak Lucinko, už brzy, víš?" mluvil na ní klidným, monotónním hlasem. Lucka se celá klepala. Naposledy jí dal nůž ke krku. Lucce se zrychlil tep. On cítil, jak jí buší srdce. Jeden tlukot za druhým. Ne a ne ustat, pořád dokola... A pak se to stalo. Jeden jediný pohyb. Srdce přestalo bušit. A Lucka se sesunula na zem. Kuba se zdál konečně spokojený. Vtom ale zaslechl zvenčí přijíždět policii. "Mě už nic nepřišijete," pronesl klidně a zabodl si nůž do srdce.