Trest

Zvonek nade dveřmi vetešnictví zacinkal. Prodavač a vlastník obchodu v jedné osobě byl právě skloněný nad účetní knihou položenou na pultu, proto nejdříve nezvedl hlavu, ale pouze přívětivě zahlaholil: ,,Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?"
,,Mně asi moc ne, ale sobě byste trochu mohl." ozval se mrazivý hlas. Muž za pultem prudce zvedl svou skoro plešatou hlavu. U dveří stála dívka v černé bundě s kapucou, ve tváři nevzrušený výraz. Prsty si pohrávala s obyčejným kuchyňským nožem, který byl však viditelně velmi ostrý. ,,C-co?" vyjeveně ze sebe vypravil majitel vetešnictví. ,,Možná by vám trochu pomohlo, kdybyste mi pověděl, co jste udělal s mojí sestrou." Blankytně modré oči se zaryly do mužovi zpocené tváře. Byla v nich smrt. ,,Já, já nechápu..." rozkoktal se prodavač a začal šmátrat po tlačítku pod pultem, kterým mohl přivolat policii. Náhle si uvědomil, že nemůže hýbat rukou. Podíval se na svou dlaň přišpendlenou kuchyňským nožem k pultu. Rukojeť stále držela ona dívka, která teď místo u dveří stála půl metru od muže. ,,To bych vám neradila pane Voříšku. Jmenujete se tak, že? Jistě, máte to napsané na dveřích obchodu. Máte hezké jméno pane Voříšku. Opravdu, takové roztomilé." Dívka téměř šeptala, přesto každé její slovo mrazilo pana Voříška hluboko v útrobách. ,,Takže ještě jednou se vás ptám, pane Voříšku. Co jste udělal s mojí sestrou?" ,,Já, já opravdu nevím!" zakvílel pan Voříšek a po nohavicích se mu rozlévala mokrá skvrna. ,,Nevíte? Trochu napovím. Malá blondýnka, modré oči, bílé krajkové šaty, deset let. Byla si u vás minulý měsíc koupit takový přívěšek s růžičkou." dál šeptala dívka. Pan Voříšek se rozplakal. ,,Já jsem nechtěl, já nechtěl! Už to neudělám, už nikdy, slibuju! Slibuju!" ,,To máte pravdu... Mluvte! Co jste jí udělal?" A tak pan Voříšek řekl dívce o všem, co udělal její sestře. Jak ji nalákal do svého obchodu, jak ji omráčil, jak ji odvlekl do tajné místnosti za vetešnictvím a jak ji... Vyprávěl dívce i o dvanácti jiných děvčatech, kterým udělal to samé. Jeho vyprávění bylo přerušováno mnoha kvílivými vzlyky.
Byl večer a pan Voříšek věděl, že už nepřijde nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Věděl také, že zanedlouho zemře. Viděl to té dívce v očích a hrozně se bál. Přikázala mu, aby jí ukázal tajný pokoj, do kterého odváděl ta děvčata. Byla to místnost bez oken, speciálně odzvučená, aby ven nepronikl jediný zvuk. Uvnitř byla pouze postel s vysokými pelestmi a pouty. Všechno si pan Voříšek vyráběl sám. Byl na svou práci patřičně hrdý a aby taky ne, vždyť za ty tři roky nikdo na nic nepřišel.
Dívka byla otočená zády a zhnuseně si prohlížela postel. V panu Voříškovi se náhle zvedla vlna odvahy. Nestačil se však ani pořádně rozpřáhnout, když dostal silnou ránu do břicha. S vyraženým dechem se skácel na podlahu. Dívka nad ním stála se strašlivým výrazem. Teď teprve se pan Voříšek opravdu rozplakal. ,,Váš trest, pane Voříšku." Dívka vytáhla z kapsy klubíčko holých drátů a začala je rozmotávat. Pan Voříšek strachy omdlel.
Andrea stála ve sklepě starého vetešnictví. Dívala se na třináct téměř stejných fotografií a chtělo se jí zvracet. Na každé bylo mučením zohavené nahé tělo, přibližně desetileté dívenky. Svou sestru poznala pouze podle dlouhých blond vlasů. Kdyby tohle viděla před půl hodinou, dopadl by pan Voříšek hůř, mnohem hůř. Klekla si na hliněnou zem. Kousek pod ní bylo zakopáno třináct nevinných těl.
Andrea vyšla ze sklepa a prošla kolem postele, na které leželo k nepoznání rozšvihané tělo. Nezavadila o něj jediným pohledem. V prodejně si sedla k telefonu. ,,Dobrý den, policie České republiky, co si přejete?" ozval se ženský hlas. ,,Ve vetešnictví na Svobodném náměstí v Husech se stala vražda. Doporučuji policii podíval se do místnosti za prodejnou a do sklepa. Přeji hezký večer." ,,Poč..." Andrea zavěsila sluchátko a vyšla na ulici. Věděla, že po měsíci bude konečně klidně spát.