LOVEC

Kapitola první

Temnou a opuštěnou uličkou nočního velkoměsta se rozléhal klapot podpatků.
Kolem přeplněných popelnic utíkala žena.
Pršelo. Ledové kapky potu ji švihaly do obličeje. Po tváři jí stékaly slzy a mísily se s krví, která jí vytékala z hluboké řezné rány na obličeji, vedené od levého spánku šikmo tváří, končící na horním rtu.
Klopýtala ve vysokých podpatcích, které ji podkluzovali na mokré, kluzké vozovce. Stále se ohlížela, ale nezastavovala se. Náhle se jí zlomil podpatek, noha se smýkla po silnici a ona dopadla na zem.
Ozval se nepříjemný praskavý zvuk, když se její kyčel srazil se zemí. Ticho v liduprázdné čtvrti narušilo hysterické zaječení ženy, jejíž noha ležela v nepřirozeném úhlu.
Zpoza rohu se vynořila zelená dodávka. Řídil ji slušně vyhlížející chlap, kterému mohlo být něco kolem čtyřiceti let. Poslouchal v rádiu píseň od Green day a zuřivě házel hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Náhle ji spatřil. Viděl ženu, sedící uprostřed silnice. Měla svěšenou hlavu a třásla se zimou. Její tenké letní šaty byly skrz na skrz promočeny deštěm a ještě nějakou hustší tekutinou, kterou se mu z auta nepodařilo identifikovat.
,,Do prdele!“, zařval a prudce sešlápl brzdy. Kola zaskřípěla, ale na mokré vozovce podkluzovala.
,,Brzdi, brzdi, noták dělej“, pobízel řidič auto.
Asi půl metru od ženy dodávka konečně zastavila. Řidič vyskočil z auta a hnal se k třesoucí se osobě.
,,Slečno? Co s vámi je? Slyšíte mě?“. Žena zbystřila, pozvedla hlavu a se sepjatýma rukama se obrátila k muži.
,,Pomozte mi, proboha, pomozte mi“.
,,To nic, už je dobře“, řekl muž a začal vytáčet telefonní číslo záchranky.