Válka

Je temný březnový podvečer. Sedím v měkkém křesle a tiše poslouchám kapky deště,které vítr žene proti okennímu sklu.Je sice teprve něco po šesté hodině,ale venku je již tma.Atmosféra jako stvořená pro vyprávění strašidelných historek.I v mé mysli se jedna pomalu začíná přehrávat.Jako bych cítila,že mnou vítr smýká nepředstavitelně dlouhých sedmdesát let zpět v čase…
Sedím v ponuré místnosti pod malým okénkem starobylého terezínského domu.Jsem přitulená k vlhké zdi, dívám se do tmy a poslouchám skučení větru,které se mi ještě nikdy nezdály tak strašidelné. Mou mysl ovládá strach a bezmoc.
Můj život byl celkem šťastný.Bydlela jsem se svými rodiči a bratrem na malém,vesnickém statku.Vybavuji si ty šťastné chvíle dětských her.Co my jsme se nadělali taškařic.Ó jé!
Celý můj svět se změnil v jediné hrozné hodině.Vzpomínám si, jak najednou odpoledne,právě jsme myly s maminkou nádobí, do kuchyně vběhl tatínek a zakřičel:,,Jsou tu Němci“.Do teď si vybavuji výraz nepředstavitelné hrůzy v očích maminky.Naši zkoprnělost vyrušila rána z revolveru.Já a rodiče jsme se hnali ven a tam se pomalu sklátil k zemi můj starší bratr. Maminka se hnala k němu, ale Němci ji chytili za paži a odtáhli k černému autu. Tatínek na mě zavolal abych utekla, ale já to nedokázala. Oba museli nastoupit do auta a odjeli. Zahlédla jsem jen v zadním okénku utrápený maminčin obličej. Potom ke mně přistoupil ohyzdný Němec. Zašklebil se, chytil mne za ruku, naložil do auta a odvezl sem.
Z mých myšlenek mne náhle vyrušili dva němečtí vojáci. Slyšela jsem, jak jeden přečetl mé jméno ze seznamu a ten druhý mu něco nesrozumitelného odpověděl. Chvíli se dohadovali a pak se jeden rozesmál. Nevím co si o mě povídali, ale tuším, že šťastný můj osud nebude. Mám strach, ale ne z bolesti ani z toho co bude dál. Bojím se o své rodiče. Jsem otupělá věčným pláčem. Cítím zmatek a beznaděj.
Někdo na mne volá. Musím jít za ostatními. Večery jsou tu nejhorší. Každý vzpomíná na svůj domov a pláče.
Dnes jsem alespoň na chvíli zapomněla na svou bolest, když nás s dětmi vzali na malý dvůr. Byli jsme dlouho zavřeni a tak nám ten malý šedý dvorek připadal jako mýtická zahrada ráje. Honili jsme se, skákali panáka a hráli slepou bábu. To byla legrace! Tonda Samků vylákal Honzu Kybalů proti staré hrušce.Honzík zakřičel :,,Mám tě!“a obejmul kmen Starého stromu.To já byla úspěšnější.Mně se povedlo chytit Márinku a ta umí pane utíkat!
To teď všechny děti pláčí ,kňourají a naříkají.Jedna holčička dokonce buší bezradně pěstičkami do pevných,dřevěných dveří.
Najednou se otevírají dveře a hubený,vrásčitý voják čte jména těch, kteří mi pomohli alespoň na okamžik zapomenout na mou beznaděj.Děti pomalu odchází do tmavé chodby.Místnost se vyprazdňuje,až jsem tu jen já a Honza.Ale ne!Už zní jméno Jan Kybal.Čekala jsem, až vysloví i mé jméno,ale dveře se zavírají.Křičím a buším pěstmi do dřevěných dveří.Co teď se mnou bude?Nezapomněli na mne?Proč mi vzali rodinu,domov a teď i přátele?Co bude jen dál?
Pomalu otevírám oči a mžourám proti paprskům žárovky.Jsem zpět v pohodlí svého pokoje.Venku stále stejná noc.Ve vedlejší místnosti si maminka povídá s naším starým kocourem.Přemýšlím o svém snu.Ale byl to jenom sen?