Válka

Čekal jsem. Čekání bylo na celé věci to nejtěžší. Snažil jsem se nevnímat kapky potu. Jednou rukou jsem svíral kulomet a v druhé cigaretu. Kouření... to byl jediný zlozvyk, který jsem si stačil během mého krátkého života osvojit. Začínal jsem být nervózní. Kdesi v dálce zuřivě štěkal kulomet. Doufal jsem, že to střílí někdo na cestě ke mně. Ještě chvíli a zvuk kulometu utichl, ukončen výbuchem, který osvítil okolí široko daleko. Senzor na zápěstí ohlásil kritické množství radiace. Podivil jsem se nad naši hloupostí. Jak při boji mezi sebou neznáme žádné meze. Jen proto, aby zničili malé opevnění použijí atomové zbraně a znečistí tím planetu na celé roky. Hřbetem levé ruky jsem si otřel čelo. Na horizontu právě zapadalo slunce. Byl to nádherný pohled, ale my musíme všechno zničit. Celá tahle nádherná planeta je neobyvatelná jen kvůli nějaké malicherné válce. Slunce už vysílalo své poslední paprsky tohoto dne a dusné vedro přesycené pachem rezivějícího železa a střelného prachu vystřídá krutá zima. Další výbuch. Senzor zazářil a hlásal své poselství světu. Sundal jsem ho a praštil s ním o stěnu, ihned utichl. Měřič radiace byl beztak naprosto zbytečný. Máme ho jenom kvůli přání nějakého přiblblého senátora, který nemá ani tušení o realitě. Nás posílají na smrt. Nikdo nepředpokládá, že dnešní noc kdokoliv přežije. Rozklepal jsem se zimou. Přesně jak jsem předpokládal, noc tu byla velmi chladná, ale ta zima stojí za to. Díky ní se mi otevřel výhled na kousek oblohy plné hvězd. Pozoruji hvězdy velmi rád. Dívám se do nekonečného prostoru a díky tomu si uvědomuji svoji vlastní maličkost. Ti co vedou tuto Válku by se měli také někdy podívat na oblohu. Spatřil jsem padající hvězdu a potom další a další. Celý meteoritický rej. Pak jsem si uvědomil, to je celoplošné bombardování. Jen další výbušniny co zvrásní povrch planety. Chtěl jsem si popotáhnout, ale cigareta vyhasla. "Sakra." Zaklel jsem a zkřehlými prsty vyndal z krabičky další. Natáhl jsem a vychutnával si opojný pocit. Další výbuch. Tentokrát mi ještě zůstaly pár minut světlé skvrny před očima. Zajímalo by mě, kolik záření jsem už schytal. Lítostivě jsem pohlédl na senzor, který ležel mlčky v rohu, kam jsem ho odhodil. Pohled do klaustrofobicky malé místnůstky mě vždy rozrušil. Radši jsem se věnoval pohledu ven. Přede mnou se rozprostírala široká prašná cesta a okolo mladý listnatý les. Jak krásný mohl být. Tam by se to procházelo, ale my jsme ho samozřejmě nemohli nechat na pokoji. Je celý prošpikovaný minovými poli, automatickými zbraněmi a atomovými hlavicemi, pro případ kdyby bylo nejhůř. To byla naše strategie. Místo porážky remíza. Namísto prohry zničení celé planety. Kdesi v dálce se ozývala další střelba. Přísahal bych, že slyším i jek raněných, ale to nebylo možné. Senzor pohybu na nic neupozorňoval. A zase čekání. Další cigareta zhasla. Dívám se na nebe. Ruce mi mrznou a začínám mít strach. Nemůžu si dovolit mít omrzliny. Pustil jsem kulomet a dýchl na křečovitě sevřené pěsti. Jakmile jsem nedržel kulomet cítil jsem se jak nahý. Rychle jsem si zahřál prsty a vděčně sevřel studenou pažbu. Zima se neustále horšila . Někde nade mnou proletělo několik bombardérů. Ještě se nedostali ani z doslechu a už čistotu noci přerušil atomový záblesk. Tohle bylo zatraceně blízko. Přejel jsem očima po okolí. Všude byl klid. Člověk by přísahal, že žádná válka není. Pořád to smrtelné ticho. Nenáviděl jsem ho, přál jsem si, aby byl les živý. Ale to ne, ani jediný zvuk! Samozřejmě, v radioaktivním lese mnoho zvířat nežije. Začal foukat studený vítr, který pronikal i do bunkru. Mraky zakryly i poslední zbytky hvězd. Kolem se rozprostřela naprostá tma, jen vnitřek bunkru byl osvícen senzorem pohybu, který neustále dokola opakoval svou ohranou písničku. Nikdo se neblíží. Nahmatal sem krabičku. Výborně, alespoň nějaká útěcha. Plamen zapalovače na chvíli osvítil vnitřek bunkru, a pak jsem konečně ucítil těžký a silně aromatický kouř. Začal jsem vzpomínat na mládí. Na povinné hodiny strávené u válečných dokumentů. V té době jsem si myslel, že válka je zábava, ale hned několik dní poté jsem pochopil, že válka není sranda, jen je nevyhnutelná. Teď jsem začínal pochybovat i o tom. Ale moje vojenská výchova byla zakořeněná velmi hluboko. Že by mi lhali? Ale kdo, generál, či snad prezident? Zděsil jsem se. Jak jsem mohl o něčem takovém vůbec uvažovat? Zašátral jsem v krabičce. Další cigareta. Výborně to zažene nepříjemné úvahy. Venku se zatím rozjasnilo a okolí osvítily dva měsíce, ke kterým se během noci přidá ještě další. Konečně je zase vidět nebe. Záře měsíců zahnala několik hvězd, ale stejně bylo čím se kochat. Krásu noční oblohy kazily jen temné stíny, v nichž se daly rozpoznat siluety atomových bombardérů. Ozvalo se zaštěkání kulometu. Teď již bylo určitě poblíž. Za chvíli to přijde, už nebudu muset čekat dlouho. Ne, že bych se na smrt těšil, ale tohle čekání mne již unavovalo. Další záblesk a po něm přilétl atomový vichr. Malý bunkr se otřásal v základech. Kolem létaly stromy vyrvané zuřivou silou hurikánu z kořenů. Po chvíli byl zase klid. Podíval jsem se ven. Krajina se změnila k nepoznání. Místo krásného lesíka tu ležely jen vyvrácené stromy. Mrtvý les, mrtvá krajina, mrtvá planeta. "Pí, pí, pí" rozblikal se senzor pohybu. Jen zběžně jsem na něj pohlédl. Stejně jsem věděl co mi chce říct. "Zemřeš už brzy." Jako by šeptal. Zahodil jsem nedokouřený konec cigarety a čekal na nepřítele. Kulomet v dlani chladil jak led, ale jeho dotyk mi dodával jistoty. A už jsem ho slyšel. Vrčení jeho motoru. Nejspíš obrněná jednotka. A v tu chvíli jsem ho spatřil. Majestátně vjížděl do mého zorného pole. Očividně zjizven mnoha bitvami. Čekám než projede, aby se mi odhalila celá jednotka. V tu chvíli jsem si uvědomil o co skutečně jde. Toto byl pouhý průzkum. Tank se zasekl o strom, který ležel přes cestu a automat donekonečna couval a znovu narážel do kmene ve snaze projet dál. Byla to rachotina, vojenský šrot. Velmi mě to zklamalo, když se člověk připravuje na smrt, která nakonec nepřijde, mívá dosti protichůdné pocity. Zjistil jsem, že zbývá poslední cigareta. Zvuk motoru mne popuzoval ještě mnohem víc, než předchozí ticho. Rozčiloval mě ten automat, jeho absolutní smysl pro povinnost. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že i já jsem jenom pouhý automat. Samozřejmě! Ti bastardi mi všechno vzali. Vzali mi dětství, mládí, rozum a nakonec mi vezmou i můj život. Teď jsem všechno viděl, konečně jsem procitl. Viděl jsem, jak se odmítavé tváře senátorů mění tím víc, čím blíž je válka u jejich rodné planety. To co se zpočátku zdálo tak neetické a nemorální, že si nikdo nedovedl představit uvedení z teorie do reality, se stalo naší poslední nadějí. Proto jsem se narodil já a statisíce, možná i miliony mně podobných. Vlastně narozen je špatné slovo, mnohem více přesnější by bylo říci vypěstován. Po narození do mně cpali neskutečné množství léků, kvůli nimž jsem dospěl tak rychle. Během několika dní uběhlo mé mládí i dospívání a já se stal vojákem. Po celou dobu mého krátkého života jsem byl častým cílem hnusné a nesmyslné propagandy. A po celou tu dobu mi lhali. "Hajzlové!" odplivl jsem si a v tu chvíli se senzor pohybu ozval podruhé. Teď už bylo jasné, že nepřítel přijde. Tohle je k nasrání, teď, když jsem všechno pochopil, umřu, ale na další úvahy nezbýval čas. Uviděl jsem menší armádu. Nejdříve projelo několik tanků a za nimi pěchota. V tu chvíli jsem začal pálit. Několik sekund netušili co se děje a než to stačili pochopit vytlačila je další obrněná skupina. Mé speciálně upravené kulky rvaly naprosto stejně kusy masa z lidí jako pancíř z tanků. Pak si mě všimli . A v tu chvíli jsem pochopil vše. Tím, že jsem vystřelil jsem jim všem udělal zcela jistě obrovskou radost. Zareagoval jsem naprosto stejně jako prostoduchý automat. Kulky už svištěli kolem mě a vrývaly díry do stěny za mnou. Pochopi jsem, že mi vše došlo až příliš pozdě. A došlo mi také, že ti, kteří Válku vyvolali, jsou stejně vinni jako my, kteří jim sloužíme. Dokud nesebereme svůj život do hrsti a dokud se budeme pyšnit cizími myšlenkami a nebudeme myslet sami za sebe, budeme mít na Válce naprosto stejný podíl jako ti, kvůli kterým Válka začala. Kulka se mi zaryla do ramene. Mysl se mi zatemnila neskutečnou bolestí. Jaký měl můj život smysl? Narodil jsem se jen proto, abych zemřel jako nemyslící stroj? Ale jak jsem již řekl, moje výchova měla silné kořený. Se slzou v oku jsem zmáčkl malé nenápadné tlačítko na boku kulometu a tím vyslal impulz. Impulz k zahájení exploze několika jaderných hlavic, které byly zakopány pod bunkrem. Temné nebe osvítil další atomový výbuch. Naše strategie. Místo porážky remíza.