Sanguinis Sitiens VIII.

Šli jsme po lesní pěšině. Hiram přemýšlel nad tím, jak mi odpovědět. Opravdu mi dělalo trochu starosti, proč moje schopnosti působí jen na upíry. Došli jsme až ke spadlému stromu, na který jsme si sedli. On se pak nadechl a začal.
„Každý má pro něco vlohy. Někdo dokáže nádherně kreslit, jiný je neobyčejně vtipný, ale jak víš, může být mnoho lidí, kteří dokáží pěkně malovat.“
Dost dobře jsem nevěděla, kam tím míří.
„Chci říct, že i v jedné té skupině se talent může lišit. Jeden třeba dokáže načrtnout květinu, ale člověka nakreslit neumí.“ Na chvíli se odmlčel. „Je možné, že jsi citlivá na způsob myšlení upírů. Nikdo neví jaké všechny změny při přeměně proběhnou a já si myslím, že nemusí být jen fyzické.“
Konečně mi to začalo docházet. Zvířatům jsem také nedokázala působit bolest a upíry jsem nedokázala přimět, aby přišli ke mně. Nebyla jsem ale nijak nadšená z toho, že se budu muset k Vincentovi probojovat rukama – popravdě jsem si myslela, že si to budu moct ulehčit a tohle moje plány trochu zkomplikovalo.
„Myslíš, že bych někdy mohla být schopná svoje schopnosti rozšířit i na lidi?“
Pousmál se. „Myslím, že je to možné, ale kdo ví…“
Nechtěla jsem nad tím už přemýšlet. Byla jsem odhodlaná, že Vincenta stejně zabiju i bez svých schopností. Na chvilku jsem se zaposlouchala do zvuků lesa, abych zaměřila svou kořist. Za pár minut se k nám, pro člověka neslyšně, připlížila kočka. Vyskočila na kmen a lehla si mi na klín. Chvíli jsem jí hladila a pak jí zlomila vaz a napila se její krve. Ačkoli jsem sama měla jako upír studenou pokožku, zastudilo mě, když mi prsty přejel po bradě, aby mi setřel krev, která mi po ní stékala. Prsty si pak olízl a podíval se mi do očí.
„Nedivím se, že si Christian vybral tebe.“
Hrklo ve mně při vyslovení jeho jména
„Věčný život ho občas unavoval a hledal různá zpestření. Pravda ale je, že bych si nemyslel, že upírku udělá zrovna z dcery velitele našich úhlavních nepřátel. Ale vybral si dobře.“ Namotával si prameny mých vlasů na prsty a já, kdyby mi to moje bledá pleť dovolila, bych se určitě červenala.
„Možná bych se měla vrátit.“ Začala jsem se zvedat
„Ne!…“ chytnul mě za ruku. Tón jeho hlasu zněl zase autoritativně ale měla jsem pocit, že jsem tam zaslechla i nádech takové podivné úzkosti. Zase jsem se zpátky posadila k němu.
Měla jsem pocit, že mi ještě něco řekl před tím než mě políbil, ale už mi to bylo jedno. Otevřela jsem mu celou svojí mysl. Když mě pak pustil, celá jsem se třásla. On mě ale jen chytil za ramena a zadíval se mi dlouze do očí.
„Chci ti pomoct zabít Vincenta.“
Tahle věta pro mě znamenala hodně, ale přesto jsem se musela zeptat.
„To kvůli Christianovi?“
„Nejen kvůli němu, ale i kvůli tobě. Navíc mě láká představa, že Společenství lovců nebude mít vůdce.“ Při poslední větě se podle usmál.

Nemohla jsem spát. Teprve teď jsem si totiž uvědomila co by smrt Vincenta znamenala. Lovci nebudou organizovaní a nastane chaos. Upíři bez dohledu budou jako utržení ze řetězu. Ale nejen to; Vincent jako jediný zná složení svěcené vody. Je to nejpřísněji střežené tajemství ve Společenství. To, že svěcená voda není jen čistá voda ví málo lovců a to, z čeho se skládá, ví jen hlava Společenství a občas jeho zástupce. Předpokládala jsem ale, že Vincent tohle tajemství nikomu neřekl.

Vstala jsem několik hodin před západem slunce. Den byl sychravý a zahalený do šedivého povlaku. Bylo mi jasné, že deštivé počasí bude trvat i večer. Sedla jsem si do křesla vedle okna, abych byla skryta před světlem. Pak mě ale napadlo podívat se na balkon, když jsou sluneční paprsky utlumeny vrstvou mraků. Došla jsem k okraji a podívala se na své dlaně. O pár minut později se dostavilo očekávané mravenčení a následně i štípání. Bylo to velmi nepříjemné, ale jakmile se začalo stmívat, začaly nepříjemné pocity odeznívat.
Z dnešní noci jsem byla trochu nervózní. Hiram chtěl abychom zašli do mého původního domu a zároveň hlavního stanu Společenství. Když jsem mu totiž řekla o svěcené vodě, chtěl se ujistit jestli opravdu neexistují nějaké dokumenty o jejím složení.
Právě, když jsem se převlékla, zaznělo tiché zaklepání.
„Dále.“
Hiram vešel, zavřel za sebou dveře a zvedl můj meč z podstavce. Vyndal ho z pouzdra a párkrát s ním máchl kolem sebe.
„Zajímavý meč.“ Opatrně přejel prsty po postříbřené čepeli. „Perfektní pro zabíjení upírů.“
Pousmála jsem se.
„To ano. Nechal mi ho vyrobit otec, když jsem oficiálně skončila svůj výcvik. Ironií je, že jsem s ním ale zabila víc lovců než upírů.“
Potichu se uchechtl a pomohl mi meč připevnit na záda. Když jsme vyšli ze dveří, stál tam Aurion se svým typickým úsměvem. Přes ruku měl přehozený nějaký kus černé látky. Překvapilo mě, když jeden podal mně a druhý Hiramovi. Teprve, když jsem to měla v ruce, zjistila jsem, že jsou to černé pláště. Aurion nejspíš zachytil můj výraz náhlého pochopení, protože se pobaveně usmál.
„Musíte přeci aspoň trochu splynout s nocí, když se chystáte k téhle riskantní akci.“ Dal mi dva lehké polibky na tváře a tiše mi zašeptal do ucha: „Dávej na Hirama pozor.“
Hiram nejspíš poslední poznámku slyšel a spražil Auriona, který se raději se zamáváním rozloučil, ledovým pohledem. Spěšně jsem si svůj plášť oblékla na sebe, když jsem zjistila, že Hiram je už do něj oblečený, a společně jsme vyrazili.

Měla jsem jakoby stažený žaludek. Čím víc jsme se přibližovali k domu, tím víc jsem si uvědomovala to nebezpečí. Dvakrát jsme jen tak tak unikli pohledům lovců. Hiram mi jako gentleman pomohl se dostat přes zeď na pozemek patřící k domu i když to nebylo potřeba. Samotné sídlo už nebylo tak pečlivě střeženo. To mě trochu uklidnilo. Znamenalo to totiž, že je většina lovců ve městě nebo ve svých domech. A my jsme právě tohle potřebovali.
Rychle jsme přeběhli k západní stěně a vyšplhali se na balkón patřící knihovně. Velká a prázdná místnost byla ozářená jen měsíčním světlem. Z knihovny vedly i skryté dveře do Vincentovy pracovny, kde jak jsem čekala, měl být i list se složením svěcené vody.
Začali jsme pokoj rychle ale tiše prohledávat. Pátrali jsme po nějaké skrýši nebo trezoru. Jestli tam ale trezor byl, tak dobře schovaný. Hiram se dostal i do dvou zamčených zásuvek ve stole, ale nic nenašel. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila že ten „recept“ má buď ve své ložnici a nebo ho má pořád přímo u sebe.
Řekla jsem to Hiramovi a ten téměř okamžitě rozhodl, že se alespoň do té ložnice.
Pozorně jsme se rozhlédli, jestli na chodbě nikdo není. Šla jsem první. Po schodech jsem našlapovala velmi lehce, aby staré ochozené dřevo nevrzalo.
Byli jsme pár metrů od dveří do Vincentova pokoje, když se objevili nějací dva lovci, které jsem ani neznala. Hiram mě okamžitě stáhl s sebou do malého výklenku ve zdi. Ačkoli se to v téhle situaci nehodilo, moc se mi líbilo, že jsme na sobě byli tak namačkaní. Přitiskla jsem se k Hiramovi ještě trošku víc a on mě lehce políbil. Kroky těch dvou lovců se mezitím někde ztratily a my jsme otevřeli dveře do Vincentovi ložnice.