V zahradě Ďáblově...

Vlastně to celé začalo ve chvíli, kdy jsem byl pověřený vyšetřit jakési zmatky okolo nálezu neznámého hrobu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Čelákovicích. Ta ves spadala pod diecezní úřad, v němž jsem byl z Boží vůle pracovně přidělený. Jednoho dne přinesl posel podivný dopis od místního duchovního, bratra Jakuba. Jeho textu rozumět se dalo jen stěží, však co znepokojilo mysl naší, byla slova, která se dovolávala naší pomoci. Pisatel, bratr Jakub se zapřisáhl, že jeho obec byla vždy vzornou a poslušnou a nikdy ani v nejmenším nikdo nezavdal příčinu k tomu, aby na hlavy jeho a ostatních obyvatel musel dopadnout flagellum Dei (bič Boží).

Velmi pobouřeni se cítili být představení moji, když četli tato slova. Jak si může dovolit nějaký vesnický kněz dovolávat se pomoci před něčím, co sám nazývá Boží vůlí?! A tak jsem se ocitl jednoho večera ve vsi, kde jak jsem měl následně zjistit, se zastavil sám Ďábel na své cestě po světě našem. Ubytoval jsem se v hostinci, neb ve stavení, jenž k místní farnosti patřilo, by mě do rána jistě nesnědl Ďábel, ale štěnice a jim podobná cháska zcela určitě ano. Od hostinského jsem dostal sýra a chleba k jídlu a tuto sprostou krmi jsem byl nucen zapíjet vínem tak špatným, že snad ve městě by se ani jako ocet prodávat pod ztrátou hrdla nesmělo. Zdálo se ale, že nemám na vybranou a to mě jen utvrdilo v rozhodnutí, že musím celou záležitost co nejrychleji vyřídit a do města a úřadu se co nejdříve navrátit. Kdybych jen tušil, jak směšná se bude zdát otázka sýra a vína nechutného na pozadí temnoty přeukrutné, jenž zatím byla skrytá v čase budoucím, jistě bych v tu chvíli s daleko větší chutí ten kus žvance jedl...

Druhého dne jsem se vydal do kostela za bratrem Jakubem. Jeho postava dělala čest údělu služebníka Páně a byl hubeným a výrazu asketického, jak jsem ještě snad nikdy nikoho jiného neviděl. To budiž mu připsáno ke cti, ale co na něm bylo nejzajímavější, to byla jeho tvář a výraz očí. To už ani nebyl strach, to už byla čirá esence hrůzy. Když jsem ho požádal, aby mně nejdříve vypověděl, co nejdůležitější bylo a co bych měl vědět hned zpočátku, začal mluvit šeptem, jako by se bál, že někdo může slyšet jeho, pro mě ještě v tu chvíli nesrozumitelná slova.

,,De mortuis nil nisi bene... (O mrtvých jen dobře...) bratře, ale nikdy jsem takovou hrůzu nespatřil. Nejdříve jsem si myslel, že jde jen o nějakou takovou zrůdu, co se občas nějakým lidem nešťastným narodí, ale takoví většinou zemrou velice brzy po narození a nedorostou velikosti dospělého. Natož pak aby byli postavou ještě větší, než dospělý muž zpravidla bývá. I kdyby tomu tak bylo a nebo jak se říká - Errores medicorum terra tegit (Omyly lékařů kryje zem) a došlo by k nějakému pochybení lékaře, jenž by nevěděl, jak postupovat při narození podobného tvora, bylo by tělo přeci pohřbeno někde u okraje hřbitovní zdi, či jako tělo vyvrhelovo by ani nebylo smělo být na půdě svěcené uloženo. Jak by se ale tedy mohlo objevit ve zdech domu Božího?! A co teprve ta zpráva, jenž provází ono tělo? Což neříká se jasně že Nomen omen (jméno je znamení)...?!

Při těch slovech, jimž jsem ani za mák nerozuměl, vedl mě bratr Jakub hlouběji do útrob kostela a netrvalo dlouho a stáli jsme spolu u paty schodů. Sebral ze země svazek loučí smolných a křesadlem jednu z nich zapálil a tu mně podal. Potom ještě více ztišil svůj hlas a nakloniv se ke mně, zaskučel mně do ucha. -,, Hlavně potichu bratře, neb Draco domiens numquam titillandus (spící drak se nemá dráždit). Potom začal stoupat vzhůru do věže. Byl jsem zmatený, protože jsem si myslel, že když už má být v kostele hrob, že jistě půjde o místo kdesi ve sklepení a my místo toho stoupali vzhůru po točitém schodišti.

Avšak ne dlouho...

Před námi se náhle objevil otvor ve zdi, spíše šlo o díru nevelikou a podle okrajů z cihel bylo jasné, že až donedávna nikdo neměl o prostoru za zdí ani potuchy. Bratr Jakub se zastavil a pokynul mně směrem k otvoru. Už jsem mu chtěl vynadat, co že si po mě dovoluje chtít, abych do nějaké skuliny hlavu strkal, když jsem si všiml, že na druhé straně temného otvoru se nachází stejné schody, jako byly ty, po kterých jsme právě vystoupali vzhůru. A v tom byl právě ten rozdíl, jak bylo vidět ve světle loučí. Ty schody za zdí vedly jen směrem dolů a už ani o stupínek vzhůru. Nadzvedl jsem si své roucho a vstoupil jsem skrze zeď do otvoru. Ovanul mě hned chlad nesmírný a já ještě netušil, že jsem se snad ocitl v zahradě Ďáblově. Bratr Jakub šel za mnou a ve stínu, jenž vrhalo jeho tělo, jsem viděl, jak jen rukou, v níž nedržel louče, pobízí mě k sestupu. Nejdříve mě to nenapadlo, ale když jsme sešli už notnou řadu schodů, došlo mně, že už musíme být určitě pod úrovní podlahy sakristie. Najednou tu byl konec schodů a já zůstal stát na kamenné, zaprášené podlaze. Bratr Jakub mě obešel a vedl mě chodbou tak nízkého stropu, že i já, při své nevysoké postavě jsem musel jít pokorně skloněný.

A pak jsem to uviděl...!

Na konci chodby stálo něco, co vypadalo spíše než jako rakev, jako nějaká hluboká postel a v ní...

,,Beatus vir qui timet Dominum!" (Blaze je člověku, který se bojí Hospodina!) - vyklouzlo mi přes rty a já se přistihl, že svírám v dlani růženec tak silně, divže jsem ho nepřetrhl. Před námi ležela postava tak veliká, že nikdy jsem tak obrovského člověka neviděl. Oděný byl v černý šat a jasně bylo vidět, že v prsou má otvor, kam asi patřil dřevěný kůl, který ležel vedle jeho těla v rakvi. Ústa jeho byla otevřená dokořán a v nich tesáky stejné, jaké jsou snad jen u vlka k vidění. Obličej měl porostlý hustými vousy a ruce jeho dravčí spáry připomínaly. Jeho oči však byly zavřené a svaly okolo nich jim dodávaly pokojného výrazu. Jako by snad jen spal s tlamou dokořán a spokojeně odpočíval. Chlad okolo něho jako by se ještě zvýšil a celkově Genius loci (duch místa) jasně vyznačoval, že to, co vidíme, není stvoření z našeho světa.

A potom jsem si to uvědomil.

Ačkoliv jeho tělo neslo jasné příznaky mrtvolného rozkladu a nebylo vysušené jako snad jsem viděl těla mumifikovaná, jenž patřila jistým kněžím ve sklepě jednoho kláštera, který jsem kdysi navštívil, necítil jsem ani náznak mrtvolného puchu. Jako by tělo bylo loutkou, což však nebylo...

Docela se mně ulevilo, když jsme zas byli venku z kobky a stáli v zahradě, kam mě bratr Jakub odvedl. Vždycky prý rovnou ze sklepa odchází do zahrady a jen tam je jeho mysl schopná dostat se zase alespoň trochu do normálního stavu.

,,Kdo a jak vlastně našel to tělo?" zeptal jsem se bratra Jakuba.

,,Ten otvor ve zdi objevil úplně náhodou zednický mistr Hanuš. Omítka na zdi se velice oloupávala a bylo to přesně na tom místě, nikde jinde. Když se snažil se svým učedníkem seškrábat zbytky starého zdiva, najedenou se ruce jejich propadly do prostoru a tak došlo k nálezu chodby. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by věž měla dvě schodiště - jedno jen směrem dolů od třetí plošiny. Ale pojďme ke mně, ukážu vám další záhadu k tomu místu přináležící." Uchopil mě Jakub za rukáv a pokynul mně k dvířkům ze zahrady.

Posadil jsem se v prosté světnici a už jsem mohl nahlédnout do pergamenu, který přede mě Jakub položil.

,,Ty, kdož budeš číst slova tato a jenž jsi už nejspíše spatřil tělo Satanovo, věř, že pokynů mých dodržet musíš. Neuposlechneš li, zemřeš stejně, jako už mnozí zemřeli před tebou. Já, Azachiel In tego arcana Dei ( střežím tajemství Boží), protože není větší hrůzy pod Sluncem, než to, co jsi právě objevil člověče nešťastný. Věř, že Foedum incestu, foedum exitu (Co špatně začíná, špatně skončí). Dej člověče vysvětit prostor tento a dodržuj, by kůl dřevěný v srdce netvora stále hluboko vražen byl. A ty Satane, De te fabula narratur ( O tobě je řeč), zůstaň spoutaný mocí Boží a poslušen buď na věky vůli Jeho. In nomine patris, et filii et spiritus sancti Amen (Ve jménu otce i syna i ducha svatého Amen).

Taková slova dávného poselství jsem si mohl přečíst z pergamenu. Pochopil jsem, že stačí ode mě, když zajistím nové vysvěcení kobky umrlcovi a budu moci snad celou záležitost uzavřít. Nebylo mně to však tak jednoduše dopřáno...

,,Jak jsem vyprávěl o zedníku Hanušovi, tak jak on, tak učedník jeho zemřeli najednou a nikdo, ani lékař nedokázal proč k tomu dojíti muselo. Však co nejhorší na tom, že oba ze svých hrobů zřejmě odcházejí po setmění, protože svědci jsou k tomu faktu, že hroby jejich prázdné byly a den druhý zase těla jejich v rakvích ležela, jako by se nic nestalo..." vykládal mně najednou s výrazem zděšení bratr Jakub. Už jsem z toho měl hlavu dočista popletenou a nechápal jsem, o čem mluví. A tak mě odvedl na hřbitov, kde jsme navštívili nejdříve hrob zednického mistra Hanuše a posléze i jeho učedníka, kterému říkali ve vsi Martin. Oba hroby byly v podstatě vykopané a víka rakví byla odklopena. Těla umrlců v nich ležela a mě velice pobouřilo, proč nejsou rakve v úctě k mrtvým uzavřené a hroby zasypané tak, jak se na hroby křesťanů sluší.

,,Což myslíš si o nás bratře," dal se do vysvětlování Jakub ,, že nevíme tady na vsi, jak zaopatřit tělo zemřelého?! Hroby ale už nikdo nechce zasypávat a rakve uzavírat - každý se bojí jen se přiblížit...!"

,,Proč by se bál někdo splnit tak jasnou věc" zděsil jsem se toho rouhání. ,,Od čeho máte hrobníka, když si neplní svoje povinnosti?!"

,,Pojď se mnou bratře a sám pochopíš..." znovu mě zatáhl bratr Jakub za rukáv a vedl mě směrem k jižní straně hřbitova. Došli jsme k dalšímu hrobu a já jsem ucítil zmatek, neb hrob ten stejně vypadal, jako ty dva, u kterých jsme byli před chvilkou. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nebylo pochyb - šlo o jiný hrob, už třetí svého druhu. Zase hlína odházená na stranu, zase rakve víko odklopené a zase sinalá tvář umrlcova.

,,Náš hrobník František zvaný Sýkora bratře! Snažil se po zjištění, že ty dva předešlé hroby jsou v nepořádku, napravit toto a takhle dopadl. Našli jsme ho s hlínou tou, kterou se snažil zasypat hroby, nacpanou až hluboko v hrdle a takto udušeného. I jeho hrob byl zasypán a to obecním ponocným Václavem Pírkem, ale druhého dne i jeho hrob vypadal, jako by ho v noci opustil. Dnes už není nikdo, už ani ponocný pod hrozbou propuštění ze služby, kdo by se nebál hroby zasypat a upravit tak, jak káže dobrý mrav..."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Musím přiznat, že jsem z toho měl špatný pocit. Jedno mně ale bylo jasné. Bylo třeba uposlechnout pokynů, které k nám vyslal tajemný pisatel pergamenu z dávných časů. Bylo nutné vrátit se zpět do věže a zajistit, aby byl kůl opět zaražen v prsa netvorova. Dále bylo třeba to samé podniknout i s těly zednického mistra, jeho učedníka a nakonec i s tělem hrobníka Františka Sýkory. Chodba musí být znovu pečlivě zazděna a hroby zasypány. Jen tak se snad zajistí věčný klid nešťastníků a hlavně klid ve vsi, která už pomalu, ale jistě přestávala věřit v sílu Boží a jejíž obyvatelstvo se, jak jsem měl zprávy, přiklánělo k názoru, že snad Satan vládne na světě. Z takového rouhání by mohly vzejít nějaké nepěkné nálady, které by se mohly klidně po kraji rozšířit a to bylo to poslední, co naše církev potřebovala...

Nakonec jsem to musel být já sám, kdo našel odvahu vrazit kůl na místo v těle netvora, neb nikdo jiný se k činu tomu neměl. Stalo se tak, ale ten zvuk, ten jekot, který mrtvý - nemrtvý ze sebe vydal, jest příčinou, že mně vlasy v kobce té dočista zbělely. Potom jsem dohlédl na to, aby starý pergamen s varováním pro časy budoucí, byl zase zpět v pouzdře koženém na rakev položen. Na zazdění otvoru ve zdi jsme museli povolat zednického mistra až z města Pražského, neb nikdo z místních se nechtěl ani jen dotknout cihel a vápna, by díru ve zdi zacelil. Nejhorší mě však teprve čekalo. Musel jsem ještě vrazit kůly do těl zednického mistra, učedníka a hrobníka. Nikdo si neumí představit, co rodiny jmenovaných činily a jak nenávidět mě asi musely za to, že jsem takto jejich mrtvé příbuzné zhanobit musel. Autorita mě však ochránila a bratr Jakub musel jasně předložit fakta, že si je nikdo nedovolil zpochybnit .

,,Roma locuta, causa finita!!" ( Řím promluvil, případ je uzavřen!!) jasně dal na vědomí všem bratr Jakub a já, i když jsem nezastupoval přímo Řím, ale daleko prostší diecézi, mlčel jsem k tomu a nechal lid prostý, aby, neznaje mou osobu za vyslance Stolice Svaté mě vespolek měl.

A to je konec příběhu o podivných událostech v obci Čelákovicích u města Pražského. Od té doby už vím, že nestačí řídit se pořekadlem -,,Fide, sed cui fidas, vide" (Důvěřuj, ale dívej se komu). Už vím, že ani mrtvému se nedá věřit, že je mrtvý...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Nejznámější ,,upírskou" aférou poslední doby u nás, je objev hrobů upírů poblíž Prahy v Čelákovicích. V červenci roku 1966 bylo v Čelákovicích narušeno kostrové pohřebiště na pozemku č.2995 v ulici Vladimíra Majakovského. Pohřebiště narušil pan František Zmek při provádění výkopu pro vodovod. Nález byl oznámen nejprve na oddělení SNB - sboru národní bezpečnosti (tehdejšímu místnímu oddělení policie), ale protože se jednoznačně jednalo o kosterní pozůstatky starší, než aby mohly tehdejší orgány činné v trestním řízení zajímat, byl o celé události zpraven ředitel městského muzea v Čelákovicích doktor Jaroslav Špaček. Ten z pověření AÚ ČSAV v Praze na uvedeném místě provedl záchranný výkop.
Celkem bylo odkryto 11 hrobových jam, v nichž bylo uloženo 14 koster. U některých lebek byla zjištěna přítomnost ,,devátých" zubů, tyto ,,řezáky" měly značně zašpičatělé tvary. Na všech kostrách jsou patrné známky rituálních zásahů, které se kdysi používaly jako obrana proti upírům. Šlo o oddělené hlavy, končetiny a u jednoho těla byl dokonce nalezen zbytek dřevěného kůlu...

Text pochází z mého blogu www.vladimirkroupa.blog.idnes.cz