Náměsíčná (3/4)

Po krátkém bezesném spánku jsem vyrazila do města. Bezcílně jsem bloumala ulicemi a nevěděla zda dříve zajít k lékaři pro silné léky na spaní, které by zaplašily zlé noční můry a mé ‚náměsíčnictví‘ nebo rovnou k místnímu psychologovi, zeptat se ho zda-li jsem se už doopravdy nezbláznila. Nakonec jsem však zamířila na zcela jiné místo. Tentokrát to byl zdravý rozum, kdo vedl mé kroky. Zamířila jsem do staré knihovny, která byla součástí zdejšího kostela, postaveného v temném gotickém stylu, jehož černé špičaté střechy se tyčily k nebi jak vysoké stožáry. Vystoupala jsem po kamenných schodech, prošla úzkou uličkou, kolem přepážky, za kterou nikdo neseděl a rázem jsem se ocitla v prostorné hale s několika stolky a židlemi uspořádanými do tvaru velkého kříže přímo uprostřed místnosti. Na tak malé město byla naše knihovna perfektně vybavena. Žiju v malém, avšak malebném městečku zvaném Bradford, rozkládajícím se přímo v srdci východní Anglie. Už dříve jsem věděla, že historie našeho města je od pradávna opředena celou řádkou legend a historek, z kterých až někdy mrazí v zádech. A třeba v jedné z těch prastarých knih bude alespoň nějaká zmínka o původu mých nočních dobrodružství. Byl to však pouze zoufalý pokus a byl obtížnější než jsem si vůbec dokázala představit. Sice jsem našla pár knih o dávné historii Bradfordu, který se před dvěma stovkami let (neznámo proč) jmenoval Bedford, v žádné z nich však nebylo nic o muži jménem Robert Larssen. Za okny už se stmívalo a šedá clona postupně pohlcovala každý kout místnosti. Došla jsem si pro další stoh knih, rozprostřela je před sebe na stůl a rozsvítila lampičku, která na ně vrhala matné světlo. Tlumeně jsem si povzdechla, otevřela další přebal a začetla jsem se do první stránky…
Někdo silně zatřásl mými rameny. Ztěžka jsem otevřela oči a v úleku vyskočila na nohy až se židle, na které jsem seděla s hlasitým rachotem převrátila na zem.
‚Uklidněte se slečno,‘ uslyšela jsem za svými zády vlídný hlas.
Otočila jsem se a spatřila sympatického postaršího muže, který měl na tváři stejně vyděšený výraz jako já.
‚Promiňte,‘ omlouval se muž okamžitě. ‚Nechtěl jsem vás vylekat. Jsem místní knihovník.‘
Ztěžka jsem dýchala a nedůvěřivě si ho prohlížela. ‚To je v pořádku.‘
Zvedla jsem židli ze země, posadila se a znovu sklopila svůj zrak k otevřené knize ležící přede mnou.
‚Tohle by vás mohlo zajímat.‘ Knihovník mi po stole přistrčil knihu zabalenou v hnědé kůži.
Překvapeně jsem zvedla oči, brada mi poklesla. ‚Jak víte..?‘ začala jsem větu, ale nedokončila ji, protože mužův stín už mezitím zmizel v tmavé chodbě na druhé straně haly.
Dech se mi zrychlil, když jsem sahala po knize, jako bych věděla, že mi její obsah pomůže rozplést řadu tajemství, která se hromadila a tížila mou mysl. Kůže byla na omak měkká, na přední straně převázaná černou stuhou. Rozvázala jsem ji a vybalila knihu z koženého obalu. Přejela jsem prsty písmena vytlačená na přední straně. ‚Kronika Bedfordského hřbitova‘. Znovu jsem se rozhlédla po zšeřelé místnosti jestli knihovníka přeci jen někde nezahlédnu, ale kolem mě se rozprostíralo pouze dokonalé ticho.
Otevřela jsem knihu na první straně a první slova téměř okamžitě strhla mou pozornost.
‚Tato kniha, milý čtenáři, tě zavede do nočních můr nejednoho obyvatele našeho města Bedford, jehož historie je tradována již od nepaměti. Pokud se rozhodneš číst dál věř, že se dozvíš ta nejčernější tajemství a nebezpečenství, jež město skrývá a která byla, společně s pachateli těchto nelidských činů pohřbena na Bedfordském hřbitově do předem vysvěcených hrobů. Bůh s tebou, čtenáři.‘ Hlas se mi podivně rozklepal při čtení poslední věty a já si uvědomila, že jsem ta slova pronášela nahlas. Začala jsem listovat onou knihou a všimla si, že téměř každý pohřbený na dnešním Bradfordském hřbitově má svůj temný, hrůzyplný příběh. Navíc autor knihu pojal svým osobitým stylem a každá postava dostala do názvu své vlastní jméno a popisek s náznakem zločinu, kterého se dopustila. Všechno bylo vyvedeno ve velmi morbidním stylu, doprovázeno hrubými náčrty podobizen. Kapitoly nazvané podobně jako: Jimmy, řezníkův učeň nebo kapitola nazvaná poměrně mírně: Rose, růže s trny. Co to má být? Znechuceně jsem knihu zaklapla a unaveně na ní složila ruce. Pohlédla jsem ven z okna a spatřila za nimi jen neprostupnou tmu a bledý stříbřitý měsíc, jenž byl ohraničen zvláštním rudým prstencem. S hlasitým povzdechem jsem knihu znovu otevřela a nalistovala další stránku. A pak jsem, zdá se, narazila na to, co jsem tak zuřivě hledala a čehož jsem v zápětí hluboce litovala. Kapitolu s názvem: Patrik, švédský lupič životů. ‚Výborně, hůř ten příběh nazvat ani nešel,‘ zašeptala jsem si pro sebe… Oči se mi zalily slzami, když jsem pročítala obsáhlé stránky. Nebylo pochyb, byl to on.