Hra o život (první část)

,,To mně ještě chybělo..." pomyslel si a s nechutí zajel ke krajnici, poslušný pokynu policisty.

,,Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola. Připravte si prosím průkaz totožnosti, řidičský a technický průkaz a potvrzení o emisích..." - běžná kontrola zdálo se. Takových už přeci zažil víc, tedy alespoň si to myslel.

Nemohl se více mýlit...

Jeden z policistů, ten větší, si prohlížel jeho doklady a ten menší šel dozadu za auto.

,,Mohl byste prosím vystoupit z vozu...?" - ten malý v zadu. ,,Chybí vám nálepka o technické kontrole..."

,,Co to je za blbost?!" myslel si, ale vystoupil. Chyba...! Jeho instinkty z minulosti se probudily až spolu s periferním viděním, které ho upozornilo na to, že muži nejsou jen dva, jak se to do té chvíle zdálo, ale čtyři. Ti dva další museli být přikrčení za vozem, který až do té chvíle považoval za policejní. Stalo se to tak rychle, že ani nestihl reagovat. Malinko se sice přikrčil, jeho ruce se podvědomě snažily dostat do pozice bojového postoje, ale měl málo času. Navíc už to bylo skoro dvacet let, co se učil, jak reagovat na podobné situace. Svět vybuchl a poslední, co zaznamenal jeho mozek, byla slova jednoho z mužů -,,...opatrně".

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Četla ten mail znovu a znovu. Kdyby byl Mirek doma, považovala by to za špatný vtip, takhle se však červ pochybností zakousl zcela bezpečně tam, kam měl. První a logická věc, která jí napadla, bylo to, že zkusila Mirkovi zavolat na mobil. Nebral to, ale to nic neznamenalo. Mohl mít třeba jednání - utěšovala se. Její oči znovu samy začaly číst mail a v dlani jí doslova pálil mobil, na jehož displeji se objevil nápis, že ,,volaný účastník hovor nepřijímá..."

Váš muž dnes domů nepřijede. Jasně a krátce řečeno - jestli chcete, aby vůbec ještě někdy domů přijel, zajistěte si, že budete mít možnost disponovat v dohledné době na svém účtu sumou 60 000 000 Kč. Včas se dozvíte co a jak bude dál. Snad nemusím připomínat, že jestli se obrátíte na policii, už svého muže neuvidíte - nikdy. Ani živého, ani mrtvého, prostě zmizí navždycky... Víme, že tu sumu máte, tak nezkoušejte žádné vytáčky typu, že potřebujete více času na shromáždění hotovosti bla bla bla... Času budete mít dostatečně, lépe řečeno přiměřeně. Zítra zavoláte do firmy a omluvíte muže, že nepřijde. Prostě zas jeden z těch jeho žlučníkových záchvatů - nic vážného, ale musí být pár dní v klidu doma... To je prozatím vše, těším se na další spolupráci

Podpis přirozeně chyběl, ani tečkou na konci věty se neobtěžovali. Je to vtip, nebo...? Ale copak se o takových věcech vtipkuje?! Znovu zkoušela dovolat se Mirkovi na mobil. Znovu marně. Potom ale, po pár minutách přišla z Mirkova mobilu SMS. -,,cetla jste mail? Plati vse co se v nem pise!!!"

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nespala, jak by mohla?! Druhý den zavolala opravdu do ,,jejich" realitky. Mirkova sekretářka byla dost zmatená, že prý mají přeci s panem majitelem nějaký důležitý ,,byznys" na ten den a že odřeknutí té schůzky může společnost stát ,,strašnej balík". Odsekla jí, že to není její (sekretářky) problém, ať se stará o své věci a že když manžel jasně řekl, že ten den do práce nepůjde, že určitě ví, co dělá...

Položila telefon roztřesenou rukou a nemohla tušit, že sekretářka na druhé konci linky pocítila hřejivý pocit okolo podbřišku. Znovu zvedla sluchátko, vytočila po paměti číslo a potom řekla do mluvítka jen jednu větu -,,Právě zavolala..."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V zaměstnání se cítila úplně mimo. Děkovala Bohu, že už dávno nedělá na sále. Dnes by nezvládla snad ani obyčejnou apendektomii (operace zaníceného slepého střeva). Snažila se vyřídit nějaké papíry, ale nedokázala se vůbec soustředit. Snad každých pět minut se dívala do své mailové schránky, ale krom několika Spamů a mailů, které neměly nic společného s tím ,,průserem" (jak si zvykla celé situaci říkat), nepřišlo nic. Uvědomila si, že vlastně o Mirkově byznysu neví vůbec nic. Netušila, do čeho se mohl namočit, ale ani na vteřinu nepochybovala (a správně)o tom, že celý problém souvisí spíše s Mirkem a ne s ní. Mirek založil realitní kancelář před devíti lety a dařilo se jim více než dobře. Byli na tom finančně skvěle, ta částka 60 000 000 Kč jí sice vyrazila dech, ale ještě neměla dost času a logiky, aby si lámala hlavu s tím, jestli je částka schválně nadsazená, neboť se automaticky počítá s tím, že konečné výkupné bude nižší v řádech desítek milionů, nebo jestli únosci (je jich víc? Musí jich být víc!) vědí lépe než ona, kolik mohou chtít.

Vlastně už dávno nemusela chodit do práce - do špitálu. Měla ale svou práci ráda a i když by si klidně mohla s rodinnými finančními možnostmi otevřít svou soukromou praxi, milovala tu atmosféru v nemocnici a neměnila by. Zastávala jedno z předních míst na úrazové klinice a ten věčný shon a ,,ŽIVOT" (jinak se to nazvat nedalo), by jí jinde chyběl.

Napadlo jí to ve chvíli, kdy šla na toaletu a na chodbě viděla stát policistu v uniformě. Zřejmě tam byl kvůli nějaké nehodě, kterou musel papírově ,,ošetřit". Vrátila se k sobě do kanceláře a napsala pár slov na papír. Ten složila do malého čtverečku a znovu vyšla na chodbu. U policisty právě stála jedna z mladých sester a předávala mu nějaké dokumenty ve slabé složce. Zastavila se u nich zcela nenuceně, usmála se na policistu (každá žena, i ta v nesnázích je skvělá herečka) a řekla sestře, že to s ,,pánem" vyřídí sama. Sestra pokrčila rameny a šla si po své práci. Mladý policista však údiv neskrýval.

,,Potřebuju vaší pomoc!" špitla polohlasem a na vrchní stranu desek, které držel mladík v ruce položila složený čtvereček papíru. Potom se beze slova obrátila a odešla od zkoprněného muže.

,,Bože, dej, ať nedělám chybu..." bušilo jí v hlavě silou tsunami.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Jak se k ní můžeme dostat? Když se bála sama přijít a předvedla tu komedii v nemocnici, tak buď ví, že se musí bát někoho tam, nebo naopak neví, kde a na koho si musí dávat pozor."

,,A co když je cvok a vymyslela si to?"

,,To zatím vědět nemůžeme, ale jedno vím. Zavolal jsem do té realitky, představil jsem se jako - no už si ani nepamatuju, jaký jméno jsem si vymyslel, ale je fakt, že Pokorný tam fakt prý od rána není. Sekretářka mi řekla, že se mnou může mojí záležitost vyřídit někdo jiný, ale pan majitel asi nebude k mání pár dní."

,,Můžou jí hlídat v nemocnici, můžou sledovat její dům. Myslím, že se k ní můžeme dostat jen jedním přirozeným způsobem..."

Dva policisté z odboru kriminální služby vyšetřování seděli u stolu, na němž ležel lístek papíru. V něm se jim MUDr. Pavlína Pokorná svěřovala s tím, že její muž, Miroslav Pokorný byl pravděpodobně minulého dne unesený.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Máme tu akutní příjem. Tři zranění, autonehoda..." stejná mladá sestřička, která předávala desky s dokumenty policistovi, nakoukla do místnosti, kde seděla doktorka Pokorná. Ta vyběhla za ní na chodbu a už mohla vidět tři lehátka, která vezli zřízenci a záchranáři z ,,rychlé". Lékař Záchranné služby právě předával desky druhému lékaři směny, MUDr. Malimánkovi. Když se doktorka Pokorná ocitla vedle jednoho zraněného, ucítila lehký dotek na noze. Podívala se na zakrváceného muže a s údivem zjistila, že na ní jedním okem mrká. Uchopila jeho ruku a vrátila ji zpět na lehátko. Nikdo si nevšiml, že při tom muž upustil do její dlaně malý čtvereček papíru.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Jeden z těch zraněných je na tom špatně, už je na sále. Ti dva další jsou na tom vlastně daleko líp. Jakoby ani nejeli jedním autem..." zakroutil hlavou kolega doktorky Pokorné, doktor Malimánek. ,,Jeden z nich má jen roztržené obočí a druhý ani to ne. Krvácel jen z nosu..."

Pokorná ho ani nevnímala. Před pár minutami si přečetla papírek, který jí krvácející muž vložil do dlaně. -,,Kapitán Šulc, kolega je nadporučík Mrskoš. Dostali jsme váš vzkaz."

,,Podívám se na ně Pavle. Stejně tady zůstanou na pozorování, tak ať něco nepoděláme..." snažila se doktorka Pokorná o nenucený tón hlasu.

,,Jasně, máš je na dvojce" podal ji doktor Malimánek složku s nálezy a odkvačil za dalšími povinnostmi svého nabitého pracovního dne.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Musíte nám říct úplně všechno. Každý detail o vašem muži. Jste náš jediný zdroj informací, pokud nemůžeme a to v současné situaci nemůžeme, vyšetřovat klasickým postupem, máme jen vás. Potřebujeme se dozvědět co nejvíc. Budeme jen potřebovat nějaké čisté papíry, hodně papírů a tužky. To jsme si jaksi jako zranění s sebou brát nechtěli..."

Jsou tak mladí... pomyslela si doktorka Pokorná a i když jí teprve táhlo na čtyřicítku, připadala si ve společnosti vyšetřovatelů o deset let mladších, asi jako jejich starší sestra. Jeden z nich měl čerstvě zašité obočí a druhý trochu oteklý nos...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den - Úřad kriminální a vyšetřovací služby.

,,Takže pánové, máme tady klasický únos. Zřejmě jde v uvozovkách jen o prachy. Oběť - Miroslav Pokorný, majitel realitní kanceláře ,,Profit Home". Věk čtyřicet pět let. Únosci se ozvali jednou na mail, ten máme k dispozici a jednou formou SMS z mobilu oběti. Požadují šedesát mega a zdá se, že to myslí vážně. Samozřejmě se manželka oběti, na kterou se obrátili, nesmí s námi spojit, jinak - bla bla. Myslím, že je to všem jasné. Nevíme, jestli jde o někoho z okolí čistě oběti únosu, nebo jde o někoho, kdo zná jak oběť, tak manželku. Do firmy zatím jít nemůžeme a asi ani nebudeme moci. Veškerá šetření ohledně realitky tedy musí proběhnout bokem, to si vezme na starost Michal", dotyčný kývl hlavou a udělal si poznámku do svého zápisníku.

,,Máme jednu dobrou zprávu, o které únosci s největší pravděpodobností nevědí. Unesený sloužil kdysi na vojně u výsadkářů a byl podle všeho docela dobrej. Jeho žena si vzpomíná, že prý dokonce vyhrál v nějaké armádní soutěži. Neví, jestli šlo o střelbu, nebo jiné bojové dovednosti, ale myslím, že to je bod na naší straně..."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak strašně zle mu ještě nikdy nebylo. Cítil se jako po nějaké strašně divoké pitce, ale takové hlouposti už přece nedělá řadu let. Navíc jeho žlučník si vybírá pravidelnou daň a tak přeci pít nemohl... Vůbec netušil, kde je. To ho ale trápilo jen do té chvíle, než si uvědomil, že má větší problém. Jeho ruce byly svázané za zády a byl nahý. Zatím si to ještě neuvědomil, ale zima mu kupodivu nebyla. Kdyby ho bolela hlava méně, možná by si uvědomil, že na to, že je poměrně chladný květen, je mu opravdu malá zima. Pak se mu vrátil sluch. To cvrčení nešlo přeslechnout. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, co znal a co mu bylo příjemné. Vždycky poslouchali večer na dovolené s Pavlou tyhle cikády...

Cikády?!

V květnu?!

Snažil se posadit a zjistil, že to jde. To, v čem ležel se mu vůbec nelíbilo a strašně to smrdělo. Odkulil se kousek stranou a jak ho zabolelo tělo, řekl si v duchu -,,opatrně"...

Potom si vzpomněl. Naposledy slyšel slovo -,,opatrně", když mu někdo tiskl ruce k tělu, někdo další mu vtlačil do obličeje nějaký smradlavý hadr a někdo další ho udeřil někam do oblasti ledvin. Ne moc silně, přesně tak, jak nabádal hlas jednoho z ,,policistů" - opatrně a jen natolik, aby se v šoku úderu nadechl. Zhluboka nadechl nějaké chemikálie a ta nejspíš může za to, že absolutně neví, kde je, jak je tady dlouho a proč ho bolí celé tělo.

,,Uvažuj, doprdele uvažuj!" snažil se donutit, ale jeho mysl byla ještě moc ovlivněná něčím, co měl v sobě. Možná mu píchli ještě něco dalšího přímo do žíly, možná byla ta chemikálie na hadru silná sama o sobě. Zkusil se nadechnout a prozkoumat vzduch nosem. Čím dál víc si uvědomoval, že něco není v pořádku. Bylo moc velké teplo, slyšel cvrkat cikády, které v Česku nejsou a už vůbec ne v květnu. Znamená to snad, že ho někdo unesl a zavlekl někam na jih?! Snad Itálie? Až dolů na Sicílii?!

Je milionářem a je v pěkném průseru...

Když byla tma a ani trochu světla nepronikalo malým, zamřížovaným oknem vysoko u stropu, někdo k němu do místnosti přišel. Bylo jich víc, ale kolik, to nedokázal odhadnout. Ani se nesnažil promluvit, ta tma ho doslova paralyzovala a jeho ,,návštěvníci" taky neřekli ani slovo. Někdo něco kutil u dveří, další mu přiložil něco chladného na prsa (bylo mu jasné, že jde o hlaveň zbraně a pistole to určitě podle průměru nebyla...) a někdo mu přeřízl pouta na rukou. Tlak zbraně na prsou zmizel, ozval se jen zvuk kroků a potom odešli, zamkli a bylo zase ticho...

Ráno našel na podlaze jeden kýbl s vodou a druhý prázdný. V misce hned vedle, bylo trochu studených fazolí a kus veky, pet lahev s vodou a nějaký kus černé látky. Vedle toho všeho byla tenká, umělohmotná podložka na spaní - ,,karimatka". Na dveřích byl upevněný list papíru a na něm bylo něco napsáno.

POKUD SE OZVE TŘIKRÁT ZAKLEPÁNÍ NA DVEŘE, OKAMŽITĚ SI NA HLAVU NANDEJ ČERNOU KUKLU A SEDNI SI KE ZDI POD OKNO A ČELEM K NÍ. NESMÍŠ SE HÝBAT! AŽ USLYŠÍŠ, ŽE SE DVEŘE ZASE ZAVŘELY, TAK POČKÁŠ, AŽ SE ZNOVU OZVOU TŘI ÚDERY NA DVEŘE A TEPRVE POTOM SI SMÍŠ KUKLU SUNDAT. KAŽDÉ NEUPOSLECHNUTÍ BUDE POTRESTÁNO!

Tak fajn, pomyslel si a vzal do ruky černý kus látky, který se ukázal být jakousi kuklou, nebo spíš sáčkem. Nasadil si ho zkusmo na hlavu a zjistil, že přes něj není nic vidět. A potom začal uvažovat tak, jak se to kdysi naučil. Věděl přesně, na co si musí dávat pozor, čeho si všímat a o co se snažit. V první řadě se umyl v kýblu s vodou. Hned potom se pustil do jídla. Začal tak jednat podle zásad, které se jako voják kdysi učil o možnosti zajetí. Udržet si svůj vnitřní řád, i kdyby mělo jít jen o povinné počítání prasklin na stropě. Sníst vždy všechno, co se mu namane, bude potřebovat sílu a tu získá jen s jídlem. Rozdělit si v prostoru sektory. V jednom rohu bude jíst, v druhém spát. V dalším rohu bude stát prázdný kýbl ve funkci latríny a v posledním rohu bude trávit denní ,,program". Každý den si povinně přeříká velkou násobilku až tam, kam mu jeho početní vlohy dovolí. U země, do zdi v koutě s ,,denním programem" se pokusí vyškrábat každý den čárku a tak bude mít přehled o tom, kolik dní je tady. Musí se snažit zjistit co nejvíc o svých věznitelích. Musí u nich vzbudit dojem pokorného a bojácného vězně. Musí si získat jejich ,,důvěru". Musí si dávat pozor na takzvaný ,,Stockholmský syndrom", který vzniká u většiny obětí únosů a rukojmí. Jde o to, že většina si po určité době myslí, že je na svých únoscích závislá a bohužel se tak v oblasti citů někdy skutečně stává. Je to dokázaný psychologický stav, vůči kterému je málokdo imunní. Musí denně cvičit. Začne s kliky a dřepy. Po pár dnech přidá sedy - lehy.

Má spoustu práce!!

Má jeden hlavní úkol - uprchnout...!

Pokračování příště...

Text pochází z mého blogu www.vladimirkroupa.blog.idnes.cz