Bunkr II

Zamrkala jsem a snažila se zaostřit zrak na okolní lidi. V puse jsem cítila pachuť zvratků. Koukla jsem se na kaluž podemnou a svět se mi opět zatočil. Pomalu....velice opatrně jsem se snažila postavit na nohy. Z červíčka, který mi prve hlodal v hlavě se stal odpudivý, slizký a kroutivý červ! Rozežíral mou mysl čím dál hlouběji a rychleji. Před očima se mi objevila dvojice kluků, jejich teple pulzující krev, jehla nořící se hluboko do útrobí blankytné žíly! Omámené bezvýrazné pohledy, trhané pohyby všech kolem, v tuto chvíli i příliž děsivá a hlasitá hudba.Od stěn se odrážel zpěvákův vysoký hlas- "Than I kill you slow!" Kill!Kill!Kill!!! To slovo mi bušilo do spánků jako kyvadlo - ve stejných intervalech a se stupňující se intenzitou.Unavené oči se mi stočili ke stropu - rudý dým se zlověstně kroutil u stropu a pomalu jak prsty smrti se linul po stěnách dolů. Nikdo - vůbec nikdo se jej nevšímal. Opět jsem se pokusila soustředit, oči mi slzeli a pálilo mě v krku. Kolem mne prošlo pár lidí a slepě na mě pohlédly. Jejich oči měli nepochopitelně zelenkavou barvu. Instinktivně jsem se odsunula. Vůbec to nevypadalo, že by můj hektický a nekoordinovaný pohyb postřehli. Slepě otočili hlavu sem a tam a pomalu se potáceli směrem k baru. Bezhnutí sem tam seděla s otevřenou pusou a horečně přemýšlela co udělám.
Po chvili jsem se postavila a v panice začala hledat kámoše. Nohy jsem měla nechutně těžký, přesto jsem se snažila spěchat. Čím vyšší rychlost mé tělo nabíralo tím víc splývaly barvy a tvary dohromady. Zastavila jsem se u záchodů a opřela se o dvěře. V tu chvíli se mi k nohám skácela drobná blondýnka - otevřela pusu a snažila se mi něco říct. V křečích ke mě natáhla ruku, ta se po pár vteřinách zase bezvládně svezla na špinavou zem. Slečna znovu otevřela pusu, ale tentokrát jí z ní vytekl proud krve a zvraků. Doširoka jsem otevřela oči a nebyla schopná pohybu, jen jsem tiše a s hrůzou sledovala jak krev obtéká moji botu. Tělo podemnou zvláčnělo a vypadalo jako by se přímo podemnou roztékalo. To už si ale hrůzného výjevu všimli další lidé. Děsivý křiv holek zaplnil všechny místnosti. V Bunkru vypukla neuvěřitlná panika. Masa těl se začala tlačit ke schodišti. Běžela jsem s nima. Bylo mi jedno že šlapu ve zvratkách, že sem šlápla na ruku chudáka, který předemnou upadl - Hlavou se mi honila jediná myšlenka - Prostor - Vzduch - Život......