Případ rodiny Kostobokových
Anotace: Dostojevského inspirace pro Bratry Karamazovi. Samozřejmě čistá fikce.
V petrohradské soudní síni to vře nepokojem. Chvíli trvá, než si soudce kladívkem zjedná klid. Poté už začíná všemi očekávaný případ roku, vražda barona Kostoboka. Jeho děti Ivan (25), Alexej (20) a Nataša (19) sedí nervózně v lavici a čekají na průběh přelíčení.
Soudce si odkašle a povolá k výpovědi prvního svědka. Je půl jedenácté dopoledne 10. listopadu 1882.
Mrtvé tělo barona Petra Modestoviče Kostoboka (55) je nalezeno ráno 7. září v kuřáckém salonku. Ostatní členy domácnosti vzbudí padající tác se snídaní a následný jekot služky Marfy. Na první pohled je jasné, že nejde o přirozené úmrtí. Petr Modestovič leží na zemi s rozhozenýma rukama, nad uchem se mu šklebí velká krvavá díra. Vražedná zbraň, těžký stříbrný svícen, leží vedle něj.
Obyvatelé městečka Gorodok, kde stojí Kostobokův statek jsou v šoku. Baron lidmi pro svoji lakotnou povahu příliš oblíben nebyl, vedou se tedy diskuze o možném pachateli. Každý si všimne, že se štolba Kostobokových Andrej chová divně, ovšem nikdo ještě netuší, že za několik týdnů zemře také.
Pecunia non olet – peníze nesmrdí
Petr Modestovič Kostobok se narodil roku 1827 jako syn zchudlého šlechtice. Ve věku 12-ti let odchází na moskevské gymnázium a o 6 let později na kadetní školu. Ve 29-ti letech přichází do Gorodoku jako bohatý pohledný muž. Kupuje a dává opravit místní zchátralý statek. O několik týdnů později se tam začnou sjíždět prostitutky a zůstávají celé týdny, víno teče proudem, o majetkové starosti se pán domu nestará. Avšak jednoho dne, když mu zbude jen zanedbatelná finanční částka, dospěje k názoru, že je načase se bohatě oženit.
3 svatby a 2 pohřby
První Petrovou manželkou se roku 1857 stává Olga Narumovová, dívka nedávno osiřelá a hlavně s velkým věnem. Petr sice splácí své dluhy, ale hned dělá další a větší. Opět navštěvuje nevěstince, opíjí se a propadá záchvatům agrese, nejčastěji vůči vlastní ženě. To je pro 17-tiletou dívku zoufalá situace, zvláště když čeká dítě. Vystresovaný organismus a chatrné nervy ji zradily. Zemřela při porodu syna Ivana a Petr se ve věku 31 let stal vdovcem.
Ani s druhou ženou ho štěstí nečekalo. O 10 let mladší Taťána Kalinovská je cílevědomá, umíněná, trochu hysterická žena. Petra si v roce 1860 bere ani ne tak z lásky jako spíš z trucu. Rodina s ní zpřetrhá všechny styky, ale jí to nevadí, na většině věcí jí zhola nezáleží.
Manželé se k sobě hezky nechovají, navzájem se podvádí, hádají a urážejí. Taťána nesnáší tříletého Ivana, protože v její přítomnosti neustále křičí a hází po ní kameny. Narození druhého syna Alexeje rodinnou situaci ještě zhorší. Taťána zbije rákoskou Ivana do krve a on se jí pomstí tím, že s nožem vnikne do její skříně a rozpáře jí všechny šaty. Následuje další hysterický záchvat a důrazná žádost, aby se Petr svého prvního syna okamžitě zbavil.
Tentokrát je to Petr, který ztrácí nervy. Taťána je jednoho dne nalezena mrtvá, příčinou smrti je otrava arzenem, ale Petr má alibi, odjel před dvěma dny do Moskvy, vrah tedy být nemůže. Vyšetřování k ničemu nevede. Pár dní po pohřbu z Kostobokova statku odchází Petrův tehdejší sluha s tučnou odměnou.
Svou třetí ženu, Polinu Šavrinovou přivedl Petr do jiného stavu jen pár měsíců po narození Alexeje. Svatba se koná roku 1863. Mladá baronka se tím stává hned dvojnásobnou matkou. Na podzim povije dceru Natašu, Alexejovi je jeden rok a Ivanovi 5 let.
Petr se opět chová tak, jak je u něj běžné. Toulá se po nocích, pije, dělá jen dluhy a ostudu.
Po dvou letech toho má Polina dost a podává žádost o rozvod, kterou posílá ke schválení carovi Alexandrovi II. Bohužel od cara přichází odmítavá odpověď. Polina tedy neváhá a během krátké doby okouzlí Michaila Bolota, statkáře z téměř 20 km vzdáleného městečka Pustaje a nastěhuje se na jeho statek i s dětmi. Petr to přečkává bez větší újmy a manželčin odchod oslaví týdenní opilostí.
Žádné peníze pro parchanty
Roku 1882 konečně nastává zvrat. Ivan dosahuje plnoletosti, která je tehdy 25 let. Vydává se na otcův statek s úmyslem získat své dědictví. Natašu bere s sebou.
Statek je zchátralejší než předpokládali, veškeré služebnictvo je pouze stará služebná Marfa, která je zároveň i kuchařkou a mladý štolba Andrej.
Otec je zprvu nepoznává, ale když zjistí, o koho jde, s radostí svá “drahá štěňátka“ vítá. Když mu však Ivan decentně naznačí důvod jejich návštěvy, Petrovo chování se rychle mění.
„Peníze si šetřím pro sebe a ne pro svý parchanty,“ křičí vztekle a nehodlá se s nimi dál bavit. Přesto je vybídne ať zůstanou.
Mimo svých manželských dětí má ještě bezpočet levobočků o které se nestará vůbec, za jeho syna se prohlašuje i Andrej. Ivanovi je jasné, že od otce neuvidí ani rubl, ale nabádá Natašu, aby s ním vycházeli dobře. Co nejde silou půjde lstí.
Nataša píše do Paříže dopis pro Alexeje, který tam studuje žurnalistiku a žádá ho, aby přijel na otcův statek.
Bohužel s Alexejovým příjezdem přichází další šok. Petr jim oznámí, že veškerý majetek i peníze na bankovních účtech odkáže jisté Lizavetě, která ho po dlouhá léta utěšovala v jeho samotě.
Vražda nadvakrát
Nezbývá tedy nic jiného než otce zabít. Sourozenci vymyslí plán podle kterého se řídí. V zahradě Nataša svádí Andreje a vede krásné řeči o jeho podílu z dědictví, který by dostal v případě Petrovy smrti. Jen tak mimochodem si povzdychne nad tím, že všechno zdědí Lizaveta.
Mezitím se Ivan prochází se služebnou Marfou po zahradě nedaleko Nataši a Andreje. Na scénu vejdou v okamžiku, kdy Natašou zmanipulovaný Andrej pronese: „Než by všechno dostala ta děvka, radši pána zabiju.“
Rozhořčená Marfa se na něj rozkřikne, aby si odpustil takové rouhačské řeči.
Mezitím Alexej nikým nepozorován ukradne v kuchyni arzen na krysy.
Zabití první
Druhý den večer přichází řada na vraždu samotnou. Petr je už od večeře v kuřáckém salonku, kde kouří, pije a hlasitě zpívá. Alexej a Nataša se začnou zuřivě hádat, přitom přecházejí z pokoje do pokoje, aby odvedli pozornost od Ivana, který vešel do kuřáckého salonku. Nezůstane tam dlouho, jen se otce zeptá na nějakou maličkost a když se Petr odvrátí, nasype mu do sklenice s vínem arzen, ne moc, ale na smrt to stačí. Poté opět vyjde ze salonku, zatímco ve vzdálené jídelně za účasti služebnictva bouřlivě vrcholí hádka.
„Nemůžete se hádat trochu tišeji?“, pronese ospale na prahu jídelny. „Jsem dnes opravdu unavený.“
Za pár okamžiků začne arzen účinkovat.
Zabití druhé
Okolo desáté večer se Ivan s Alexejem usadí v zahradním altánu a pečlivě zavřou okna a dveře. Marfa už sice spí, ale co kdyby.
Nataša se ujistí, že je vzduch čistý a vklouzne do kuřáckého salonku. Petr leží na zemi s bolestnou grimasou ve tváři. Nataša zvedne jeho tělo ze země a posadí ho tak, aby vypadal, že jen usnul. Poté sáhne do zásuvky, vyndá odtud závěť a rychle odejde.
Na chodbě zaslechne šramot. Schová se za rohem a dívá se na opilého Andreje, jak se potácí ke dveřím salonku. Nechá ho svému osudu a vyběhne z domu k altánu.
Všichni tři závěť prostudují, pak trochou kyseliny vymažou Lizavetino jméno a napíší svá jména.
„Co Andrej? Přišel?,“ zeptá se Alexej.
„Jistě, svícen jsem mu nechala u dveří,“ odpoví Nataša a usměje se.
Za chvíli se tiše vracejí do domu. Všude je klid, i Andrej už snad odešel. Alexej vrátí upravenou závěť zpátky do zásuvky, pohledu na otcův proražený spánek a zkrvavený svícen se radši vyhne.
Ráno
Asi v osm hodin se domem rozléhá křik. Marfa stojí v salonku a vytřeštěně zírá na mrtvého barona. Andrej je bledý a trvá hodnou chvíli, než pochopí, že má běžet pro policii.
Policejní lékař stanoví dobu vraždy mezi sedmou až jedenáctou hodinu večer. Příčinou smrti je nepochybně rána svícnem, pitva sice odhalí v Petrově žaludku arzen, ale je to množství tak nepatrné, že to nikdo nepokládá za důležité. Vždyť přece baron na svá zpitá játra bral léky, které obsahují arzen.
Policie vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém.
Konečný příběh zní takto: Baronovy děti přijely na jeho statek, aby se domohly dědictví, ale baron prý všechno přepsal na Lizavetu, vdovu po sousedním statkáři, která ovšem nemá ani ponětí, že by jí chtěl něco odkázat.
Poté je baron opět dlouhodobě opilý a není s ním žádná řeč. Zpráva o dědictví byla pro jeho děti šok, ale nic se s tím nedalo dělat.
Marfa zaslechla jak Andrej přísahá, že barona zabije. Při výslechu vypověděla, že barona určitě zabil on, protože je to blb, který to nemá v hlavě v pořádku.
Večer se mladý baron s baronesou začnou hádat kvůli nějaké maličkosti. Hádku ukončí až baron Ivan, který kvůli křiku nemůže spát.
Ten večer si šli všichni brzo lehnout, Marfa asi v jedenáct zaslechla zvuky v chodbě, ale nešla se podívat kdo to je.
Nataša přiznává, že si stěžovala Andrejovi, kvůli otcovu rozhodnutí nic jim neodkázat, a on řekl, že ho zabije. Že to slyšela i Marfa a Ivan je už známo.
Po přečtení závěti vyjde najevo, že baron Kostobok všechen svůj majetek odkázal svým dětem a nikoliv statkářce Lizavetě, jak se všichni domnívali.
Po této zprávě Andrej omdlí.
Proces
Z vraždy je obviněn Andrej. U soudu není schopen vypovídat, na otázky pouze kývá nebo vrtí hlavou. Když mu ukážou vražedný svícen, propadne hysterii a posléze přiznává, že barona zabil. Nechtěl, aby peníze, které patří baronese (podívá se na Natašu) připadly Lizavetě.
Soud ho odsuzuje ke 12 letům vyhnanství na Sibiři. Druhý den ráno je nalezen s podřezanými žilami.
Příslušný podíl z dědictví je vyplacen Ivanovi. Menší obnos je také předán jeho nezletilým sourozencům. Poté se jejich cesty opět rozcházejí. Ivan zůstává na Petrově statku, dává ho opravit a posléze se žení s vdovou Lizavetou, která je starší o necelých deset let.
Alexej odjíždí zpátky do Paříže studovat žurnalistiku a Nataša se vrací na statek do Pustaje k matce a otčímovi, kde se zasnoubí s bojarským synem.
Objasnění
Roku 2005 se o případ Kostobokových opět začne zajímat policie. Jsou objeveny zápisky, které na vraždu vrhají nové světlo. Ze zápisků byla sestavena nová a pravděpodobnější verze. Množství arzenu v Kostobokově žaludku nebylo zdaleka tak nepatrné, jak se předpokládalo. Když jej tedy Andrej praštil svícnem, musel být už nejméně dvě hodiny mrtvý, otázkou také zůstává, zda si Andrej svůj čin uvědomoval, nebo byl jen zmanipulován Kostobokovými dětmi, popřípadě trochou sedativ. Podle závěti by celý majetek opravdu připadl Lizavetě, jméno bylo šikovně odstraněno a přepsáno baronovi podobným písmem.
Jména vrahů, ač byli odhaleni pozdě, vzbudila senzaci. Nikoho by do té doby nenapadlo, že by barona mohly zabít jeho děti, které se po celý další život chovaly zodpovědně a neagresivně.
„Vrah nemusí být nutně ten, na kterého se ukáže první“, řekl moskevský deník Vremja.
Pikantní perličkou zůstává domněnka, že pravdu už tenkrát poznal slavný ruský spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij, který si pro svůj román Bratři Karamazovi vybral jména Kostobokových synů.
Cesty pravdy jsou skutečně spletité.
Komentáře (0)