Zrůda bez tváře

Zrůda bez tváře

Hatrow byla malá vesnice na jihu Skotska. Obklopená vřesovišti a tmavými lesy vypadala ze vzduchu jako živá kaňka uprostřed mrtvého moře. Lidí zde žilo málo, tvrdě pracovali, ale měli tuto zem rádi a ani za nic by se odtud neodstěhovali. Snad jen samotný ďábel by to dokázal.

Ráno bylo pochmurné, všude se válely husté chuchvalce mlhy. Začínal říjen a tady, ve skotské vysočině, to byl jeden z nejchladnějších, a jak tvrdili místní, i nejprotivnějších měsíců v roce. Mrazivý chlad zalézal i pod několik vrstev oblečení. Danu Rampsymu se do lesa rozhodně nechtělo. Nebyl už žádný mladík, na krku měl padesátku a celoživotní rubání dřeva způsobilo, že ho často z té zimy rozbolely klouby. Avšak musel živit rodinu. Tady nahoře se nemohl dovolit nepracovat. I jediný den nicnedělání je mohl připravit o obživu. To vše si Dan Rampsy uvědomoval. Věděl také, že nutně potřebuje větší obnos peněz, aby mohl před nadcházející zimou opravit dům. Až příliš dobře si pamatoval rok 1942, kdy ve vesnici umrzla celá rodina Calvinových přímo v chalupě. Calvin byl ožrala a povaleč, o nic se nestaral. Tehdy přišla zima obzvlášť nečekaně, přes noc klesla teplota o více než dvacet stupňů. Dan je ráno našel zmrzlé v chátrajícím domě s vyhaslým krbem i se dvěma dětmi. Leželi podivně klidně, jako kdyby spali, ale jen do té doby než se Dan pokusil zatřást se starým Calvinem. V té chvíli totiž Calvin otevřel oči. Nějakým zázrakem byl mrtev a přesto otevřel oči. Modř jeho zorniček vypadala, že zaplaví celé oči. Dan zaječel a vyběhl ven do toho krutého mrazu. Ten však nebyl nic v porovnání s rodinou mrtvol. Tento pohled ho pak strašil ještě několik let.
Dan Rampsy vyrazil do lesa o hodinu dříve než ostatní. V ranní mlze prošel celou vesnicí tvořenou malými přízemními domky až k poslednímu, který se již téměř ztrácel mezi stromy. Odněkud zařehtal kůň, patrně z maštale starého Jana Humpreye, který vlastnil čtyři statné valachy a každý den je za poplatek půjčoval dřevorubcům na práce do lesa. Dan se pevněji zachumlal do dlouhého kožichu a obrovitou sekeru si opřel o rameno. Málokdo by se dokázal zorientovat ve skotských lesích. Ale horalé mají tuto schopnost v krvi a zdá se, že ji dědí z pokolení na pokolení. Dan Rampsy se jen krátce rozhlédl a vešel pod větve obrovitých staletých dubů. Jejich nové dřevorubecké stanoviště se nacházelo čtyři kilometry severně od vesnice. Po cestě si mohutný, vousatý Dan Rampsy začal pohrávat se sekerou, aby se trochu rozehřál. Lehce máchl doleva, pak doprava. Náhle skočil dopředu a rubovým sekem zaťal ostří do starého pařezu, ze kterého se na všechny rozlétly třísky a kusy suchého dřeva. Dan Rampsy nebyl žádný svatoušek. Jako každý skot měl horkou krev a kdysi to při hospodských rvačkách prokazoval víc než dostatečně. Pak ale potkal Elenu a vše se změnilo. Byl dobrým manželem, pil střídmě, což byl v těchto končinách div. Tvrdě pracoval, staral se o jejich jediné dítě a ještě se stačil účastnit sezení vesnické rady, kde jeho slovo patřilo k nejváženějším.
Dorazil na stanoviště a zapálil si cigaretu. Její kouř líně stoupal vzhůru a jak dřevorubec vyfukoval, mísil se s párou jeho dechu. Krátce si dýchl do zmrzlých dlaní a začal pracovat. Vybral si středně vysoký dub a teď ho začal zpracovávat krátkými rychlými seky, aby vytvořil v kmeni klín. Po deseti minutách se mu zdálo, že se ochladilo. Překvapilo ho to. Zuřivě sekal do stromu a mělo by mu být přeci teplo. Přesto tomu tak nebylo. Chvíli si zahříval ruce, přitáhl si ke krku kabát, pak znovu popadl sekeru a zarazil se… Mezi stromy se mihlo něco bílého. Dan Rampsy zaostřil zrak a pátral po tom, co si myslel, že viděl. Mohl by to být hladový vlk a dřevorubec se rozhodně nemínil nechat překvapit. Vlci nebyli velkým nebezpečím, avšak občas se našel agresivní jedinec, kterého neodradilo ani ostří chladné čepele.
„Už i blbě vidím“, zamumlal Rampsy a otočil se zpět ke stromu. A znovu to zahlédl. Neurčitý bílý stín, který rychle proběhl mezi kmeny a nízkými keři.
„Hej, je tam někdo?“
Dan Rampsy udělal dva kroky směrem k místu, kde to něco zahlédl a uviděl to nalevo. Bleskově se otočil a koutkem oka zachytil pohyb za sebou. Nic tam nebylo, přesto stále jeho oči něco viděly. Něco na hranici možností. A Dan Rampsy se točil. Zběsile se otáčel dokola, hledaje věc, která ho tak vystrašila. Ani si neuvědomil, jaká je náhle zima, vousy mu zamrzly v dlouhé rampouchy, ale on to nevnímal. Jak se otáčel, v hlavě jako by mu něco prasklo, jako ozubené kolečko v nějakém pekelném stroji a dřevorubec upadl na kolena. Zvedl hlavu k nebi a…
„Ááággghhhhh!“
Ječel hlasem šílence, z hrdla mu vycházel strašlivý nepopsatelný zvuk. Chvíli tak klečel, ochablý a neschopný pohybu než se vzpamatoval. Pomalu, nesmírně těžce, jako člověk, který má na zádech stokilové závaží, se Dan Rampsy postavil na roztřesené nohy. Neklidně se rozhlédl po lese před sebou a otočil se. V témže momentě máchl sekerou. I když vypadal zmoženě, měl Dan Rampsy tuhý kořínek. Postava v bílém, téměř průsvitném plášti pozvedla hůlkovitou paži a drápy zakončené prsty uchopily dřevorubcovo zápěstí.
„Ty….“, zavrčel Rampsy a pohlédl postavě do obličeje. Paže mu ochabla, nevěřícně spustil sekeru dolů. V kápi té věci stojící naproti němu byl obličej… Dana Rampsyho.
„Co, co, co to je?“ zašeptal.
„Smrt“, odpověděla ústa toho druhého. Dřevorubec pevněji sevřel topůrko a zařval.“Možná pro tebe, ty zrůdo“.
Strašlivě se rozmáchl a ťal od boku. Krev vystříkla. Ale ne z toho druhého. Dan Rampsy ječel a řval, na zemi ležel pahýl jeho ruky, useknutý přímo v lokti. Druhý Dan Rampsy se jen zasmál a napřáhl drápy k sekeře. Vzápětí začal jejím ostřím ještě živému dřevorubci stahovat kůži z obličeje.