POSLEDNÍ VÝSTŘEL

(Hlavní postavou je Stev B. Ridge, jehož celé jméno není však v tomto úryvku zmíněno…)
Zaparkoval vůz na nejbližším parkovišti. Z palubní desky sebral svou zbraň a schoval ji do jedné ze svých nespočetných kapes u saka. Pokud půjde všechno podle plánu, nebude ji vůbec potřebovat. V hloubi duše si však přál dostat příležitost k tomu, aby ji použil..aby zabil…zabil a pomstil tak smrt svého přítele „Bona“, který se stal obětí zrady jeho nejlepšího pomocníka a vůdce osobní stráže, Johna Braeburna. Díky tomuto muži přišla Hackenova rodina o velké množství peněz a také o dobrého společníka, který se snažil ještě všechno zvrátit. Byl však zajat Braeburnovými muži, pro které byl příliš nebezpečný, než aby jej nechali naživu. S chladnokrevností, jaká by nebyla očekávána ani u nejbezcitnějšího člověka mu ustřelili hlavu a nechali jej pohozeného v jedné temné uličce, kde byl později nalezen náhodně procházejícím kolemjdoucím. Policisté případ uzavřeli s podezřením na nešťastnou náhodu, což jim trvalo dva dny. Právě tohle prozradilo poslední odporný úmysl Braeburna? Neboť nikdo z jiný (vyjma Hackenovy rodiny a jeho společníků) neměl takový vliv, aby mohl manipulovat s policejními úřady, jichž se v téhle části New Yorku nacházela velká řada. Nyní musel zaplatit za to, co provedl. Byl však příliš nebezpečný a mocný na to, než aby na něj stačili obyčejní muži. Šanci proti němu měl pouze ten, kdo jej dobře znal. A touto podmínku splňovali pouze tři lidé v celém New Yorku: Don Hacken (který však vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a věku nepřicházel v úvahu), Stev a Mario De Vito…

Na přední okno mercedesu zaklepal znenadání nějaký muž. Byl vysoký něco přes dva metry a oděný v černém kabátě, avšak do tváře mu díky staženému klobouku nebylo příliš vidět.
Steve vystoupil a řekl:“Tak co, všechno v pořádku?“
„Jo“, odpověděl Mario De Vito, když vyrazili směrem ke svému cíli.
„Nikdo tě sem nesledoval?“
„Ne. Myslím, že neví že ho chceme oddělat jinak by na nás určitě někoho nasadil. Není zas tak blbej, i když to je parchant.
„To máš bohužel pravdu“, zavrčel Mario a opatrně se rozhlédl po obou stranách ulice, „ a právě to nám celou situaci dost znepříjemňuje.“
Více již nepromluvili a pokračovali v cestě. Náhle Stevova společníka zastavila kolemjdoucí dívka a zeptala se jej, jestli nemá zájem „ na to skočit“. Odpovědí jí bylo ledabylé mávnutí ruky a pár poznámka, která naznačovala, „kam může jít“. Očividně se jí to dost dotklo, protože uraženě odkráčela a cestou zahrnovala dotyčného spoustou neslušných poznámek.
Mario se jen ušklíbl a začal působit svým obvyklým nevraživým dojmem. Stev jej však znal již příliš dluho a příliš dobře na to, aby věděl, že to tak nemyslel. Jeho chladné vyjadřování se však stalo něčím jako jeho vizitkou a to již od dob, kdy začínal působit na těch nejnižších místech.
Mario De Vito se nenarodil v New Yorku, dokonce ani v Americe. Své kořeny měl na Sicílii, v malé horské vesnici, kdesi na východě této země. Byl velice ovlivněn svými rodiči, s nimiž prožil jen část svého mládí. Příčinou byl jeho otec, jež nebyl příklad vzorného a starostlivého muže, jako většina na Sicílii, avšak bezohledného a krutého tyrana. Svou manželku vystavoval neustálým fyzickým a psychickým nátlaků, a kromě jeho dvou synů (Maria a Franca) byla jeho nejčastějším terčem určeného k vybití emocí. Poprvé ji zmlátil do bezvědomí, v němž setrvala několik dní a jen péče lékařů v nemocnici jí zachránila život. Jindy ji zase, i přes její výslovný odpor a nesouhlas donutil k pohlavnímu styku a způsobil jí tak vážné psychické problémy, jež ji provázely do konce jejího života, který však byl rázně ukončen. Jednoho dne přišel její manžel domů a protože se mu nepodařilo úspěšně dojednat obchod, který by mu za daných okolností přinesl nečekané zisky, byl velice rozzuřen. Vybral si proto jeden ze svých obvyklých cílu, Franca, a začal jej mlátit a vyhrožovat mu. Matka, která nedokázala přihlížet tomu, jak odporně se její choť chová ke svému vlastnímu synovi, se k němu vrhla a pokusila se jej odstrčit. V té chvíli se projevila tyranova skutečná zuřivost a zasáhl svou ženu třemi prudkými ranami do hlavy, po kterých se zhroutila na zem a zůstala tam nehybně ležet. Byla převezena do nemocnice, kde však nebyla platná ani pomoc lékařů. Po dvou dnech podlehla Carmella De Vitová vnitřnímu krvácení do mozku a zemřela. Tehdy dosáhl její syn, Mario sedmnácti let a rozhodl se pomstít otci za to, co provedl. Povahou to byl pravý Sicílčan, toužící po pomstě a krvi nepřítele. Zároveň si však dokázal zachovat ve většině případech chladnou hlavu, což mu bylo k užit jak v mládí tak i později. Rozhod se skoncovat s člověkem, jehož tyranii musel snášet těch sedmnáct let a díky kterým byl tak odlišný od ostatních. Stačilo jen dostat k tomu příležitost: a ta přišla dřív než by Mario čekal.
Jednoho večera se dostali s otcem opět do divoké hádky. Padaly při ní ostrá slova, až nakonec byl Mario napaden svým vlastním otcem. Ten na něj vytáhl nůž a chystal se mu zasadit smrtící ránu. V tu chvíli se Mario úplně rozhodl. Vyhnul se otcově ráně, vyrazil proti němu a zasadil mu prudké dvě rány do hrudi, čímž jej odzbrojil. Zatímco udeřený sípal a snažil sep opadnout dech, Mario jej obešel a jediným rychlým plynulým pohybem mu zlomil vaz. Tělo pak pohřbil v zadní části zahrady, jež byla součástí jejich vlastního pozemku, a zahladil všechny stopy, které by ho mohly usvědčit v případě, že by se rozjelo policejní vyšetřování. Tony De Vito zemřel ve svých dvaapadesáti letech. Uběhlo však půl roku a policisté nevykazovali jakoukoli činnost. Tehdy si jeho sny pomyslel, že je zvláštní, že nikdy nezačalo pátrání, nenašli se lidé, kteří by se ptali „kam zmizel Tony De Vito?“ a ani nejbližší sousedé nepojali podezření. To však netušil, že všichni, od nichž by očekával jakékoli patrání či výzvědy, mu v hloubi duše děkují a radují se.
Tony De Vito byl totiž šéfem zločinecké bandy, jedné z nejhorších na Sicílii v tehdejší době. Říkali se „Uomini Legge“, muži zákona. Své zákony však zakládali na vydíráni, korupci a odstraňování nepohodlných žen a mužů, kteří jim nějakým způsobem bránili v uskutečnění jejich plánů. Měli mnoho svých lidí v okolní oblasti, hernách a barech, avšak žádné vyšší politické styky ani přátele, jejichž vliv by sahal dál než za hranice Sicílie.
Přesto se však začal Mario De Vito obávat pomsty ze strany otcových kompliců, zejména Giorgia Belluciho, jeho pravé ruky. Belluci byl mohutně stavěný chlap s ostrými rysy. Povahou byl (jako jediný z otcových pomocníků)pravý Sicílčan. Uznával zákon mlčení, OMERTU, a i přes své vražedné sklony (které se v žádném případě nemohly srovnávat s občasnými záchvaty pomstychtivého vzteku Maria) dokázal pohotově myslet. Jemu jedinému došlo, co se mohlo stát s jeho šéfem, a kdo za to může být zodpovědný. A byl to také jediný člověk, kterého se Mario bál. Věděl, že kdyby se střetl s tímhle nemilosrdným zabijákem, neměl by nejmenší šanci. Neměl šanci vyjednat podmínky příměří, i když byl docela dobrý mluvčí. Giorgio by se s vrahem, jež zabil svého otce(a Giorgiova vůdce) vůbec nebavil: rovnou by jej poslal na věčnost. To přimělo Maria De Vita, aby se obrátil s prosbou o pomoc na svého přítele v Římě, Carla Panchella, s nímž navázal kontakt v době svého studia na tamější škole. Ten mu poradil, že nejlepší možností by bylo úplně zmizet a slíbil, že pro něj udělá, co bude moci. Hned druhý den zavolal do Las Wegas, muži s velkou mocí a svému příteli, donu Hackenovi. Ten slíbil, že se o Maria postará zde, v Americe, přestože se mu nezamlouval hřích, jímž se provinil.
Panchella zavolal zpět na Sicílii, aby vyřídil donův vzkaz. Mario jej uvítal, avšak nejdříve se potřeboval ujistit, že se nic nestane jeho bratrovi, Francovi, který byl o pět let mladší než on a potřeboval proto ještě trvalé zázemí. Panchella si tedy vzal Franca k sobě, do Říma, kde z něj udělal svého „adoptivního syna“, kterého si přál vždycky mít. A tak, když bylo o všechno postaráno, se nakonec sedmnáctiletý mladík, Mario De Vito vytratil bez jediného slova do Ameriky, kde ho přijal don jako svého chráněnce a člena své osobní stráže. Tehdy pro něj začal nový život: v Las Wegas se seznámil se spoustou nových lidí a podařilo se mu navázat i kontakty s vyššími politickými činiteli, díky svému důvtipu a výřečnosti. Od dona dostal stálý plat, malou vilu a stálou práci. Tak začal chlapec, jež utrpěl ve svých mladých letech obrovskou újmu, pronikat do světa obchodu a nových možností…

Toto je část kapitoly s názvem POSLEDNÍ VÝSTŘEL, úryvek z příběhů o novodobé (90. léta) mafii a jejím působení. Vzhledem k tomu, že čekám záporné reakce, nedokončil jsem celou kapitolu(pokud se tím prokoušete k TADY tomu konci, jste borci).
*Za případné chyby se omlouvám.