Mikulášská...

Vchodové dveře paneláku v Jizerské ulici v Říčanech bouchly… Vyběhl z nich chlapík silnější postavy a za ním mladá dívka s dlouhými vlnitými vlasy až po pás… Oba dva vypadali nervózně a napjatě. Nebylo ani divu, když je dnes čekal tak náročný a únavný den, který se opakoval jen jednou do roka- bylo 5. Prosince, svátek Svatého Mikuláše.

Jana a Petr, tak se jmenovali oba výše zmínění, se za Čerta a Anděla převlékali už několik let, a protože je to bavilo, rozhodli se v tradici pokračovat i tento rok. Mikuláše jim dělal kamarád Lojza, který bydlel v Praze na Proseku, kam se před pár lety odstěhoval. Tam také probíhaly každoročně jejich Mikulášské večerní ,,výpravy‘‘.

Petr otevřel svou nablýskanou Toyotu a s oddychem si sedl za volant. Počkal, dokud Jana nezabouchne kufr, kam uložila jejich převleky a pak vyjel z parkovacího místa, aby mohla slečna hladce nastoupit. Cíl jejich cesty byl plácek před proseckou poštou, kde se měli sejít s Lojzou, jejich Mikulášem…Cestou se ale ještě museli stavit v nějakém krámě, kde šlo o to, dokoupit několik čokoládových mikulášů, pár adventních kalendářů a ještě jeden košík ovoce, který jim do poslední chvíle chyběl.

Nákupem ztratili haldu času. Do setkání s Lojzou jim zbývalo už jen půl hodiny a proto se rozhodli, že se do převleků obléknou už před obchodem na parkovišti, aby tím na Proseku nezaplácli další drahocenný čas. Jana si oblékla svou snědobílou noční košili po nebožce prababičce, bílý svetřík a na záda si přišpendlila velká bílá křídla, kvůli nímž se potom nemohla v autě ani hnout. Petr byl prozměnu celý v černém: dlouhý plášť až po kotníky, tatínkovi staré kominické kalhoty, na jedné noze velkou vojenskou kanadu a na druhé zablácené kopyto. Stačilo jen načernit obličej a byl k nepoznání.

Vyjeli z parkoviště na silnici. Petr pořád koukal na hodiny- viděl, že už s Janou nemají mnoho času a tak zrychlil…Pomalu se začalo smrákat a provoz postupně houstnul. Petr ale zrychlil ještě víc a začínal být stále nervóznější. Věděl, že jim v rukou leží nejeden pěkně prožitý dětský , Mikulášský večer, na kterém mu velice záleželo. Jana svůj strach z rychlé jízdy zakrývala hlasitým smíchem. Nechtěla, aby na ní Petr poznal, že se bojí. Z malé kapsy u bílého kabátku si vytáhla pět skleněných duhovek. Pohrávala si s nimi mezi prsty a to ji pomalu, ale jistě uklidňovalo. Nekoukala před sebe, jen cítila nadskakování auta, jak se rychle řítilo po vozovce. Najednou se vnitřek auta osvětlil. Jana zděšeně zvedla oči a před sebou uviděla auto, které se nezastavitelnou rychlostí blížilo směrem k nim…Její křik se mísil s troubením klaksonu na Petrově volantu…

Paní Nováková vylezla ze svého auta a varovala děti, aby zůstaly uvnitř vozu. Rychle zavolala na linku 112. Za jejím autem se tvořila dlouhá šňůra aut…Trvalo asi 5 minut a v dálce byly slyšet houkačky… Práce hasičů byla rychlá- vyndali z auta dvě zakrvácené postavy, pro které si po chvilce přišli sanitáři…Když s nimi běželi uličkou mezi auty až k sanitce, rodiče dětem zakrývali oči. Byl to hrozný pohled na dvě zohavená těla- jedno snědobílé, čerstvě pokropené krví ,jedno pekelně černé jako uhel, jehož oblek byl na některých místech potrhaný…měli ještě šanci na přežití. Pasažér z druhého auta zemřel na místě.

Hasiči postupně odklidili místo po bouračce. Auta se pomalu rozjížděla, když tu se otevřely zadní dveře jednoho mercedesu. Vystoupila z něj asi šestiletá holčička a došla až na to místo, kde se všechno před několika minutami událo. Zvedla ze země 5 skleněných duhovek, které Janě při bouračce přímo vystřelily z rukou, strčila je do kapsy a na silnici, kde byla malá kaluž krve, položila svůj malinký, stříbrný prstýnek, který jí až dodnes zdobil její dětské, tlusté prstíky…