Houbařská..

Na úvod bych chtěl upozornit, že z pochopitelných důvodů neuvádím své jméno. Všechna místa vyskytující se v textu jsou záměrně pozměněna a ostatní jména vymyšlena.

Oslavil jsem čtyřicáté narozeniny. Celý dosavadní život jsem pracoval jako řidič autobusu v Praze. Navíc to nevypadalo, že by se něco mělo měnit. I když na svoji práci nenadávám, přeci jenom dvacet let za volantem v každodenní dopravní špičce člověk docela zmůže.
Co se týče mé rodiny mám milující bezvadnou ženu, se kterou jsme vždycky měli pohodový vztah bez významnějších krizí. Jsem otcem sedmnáctiletého kluka se kterým poslední dobou není kloudná řeč. Náš dříve pestrý rodinný život, se pomalu změnil v nudu všedních dní.
Možná to byl ten důvod, že mi ti dva koupili ke kulatinám pěknou chaloupku kousek za Prahou. Nejdřív jsem se tvářil dost skepticky- já odjakživa městský člověk se mám začít starat o typickou vesnickou chalupu se zahradou? Jenže za pár dní jsem pookřál a zvědavost mě přinutila nastartovat auto a vyjet na cestu do zapadlého kouta středních Čech. Chvíli mi trvalo najít to správné místo- laicky řečeno asi hodinu jsem bloudil. No nic na náladě mi to neubralo. Naopak, kochal jsem se přírodní krásou naší země a nemohl uvěřit, že jsem o to celý život ochuzen. Což bylo dáno tím, že spolu s manželkou jsme vyrůstali ve městě, kde žili i naši příbuzní. Pokud si vzpomínám, snad někde na Moravě, přesně neznámo kde, bydlela má teta přinejmenším ze třetího kolena, protože jsme se osobně neviděli a dodnes nevím, kam ji zařadit v našem početném příbuzenstvu.
Vraťme se zpátky k mé chaloupce, která mi přirostla k srdci. Začal jsem tam spokojeně za manželčiny pomoci hospodařit a relaxovat. Na rozdíl od Jany, mé manželky, mám notnou dávku trpělivosti a klidu, vypěstovanou mnohaletou praxí u městské hromadné dopravy, takže jsem si všechny práce užíval.
Mojí další zálibou se stalo sbírání hub. Když mi syn věnoval k dalším narozeninám atlas hub, podezříval jsem ho, že mi dal dárek z recese. Jelikož moje nadšení z dobré práce ho nechávalo chladným. Nicméně v létě jsem mu děkoval. Chodil jsem po lese, kapesní atlas v kapse mého slabého kabátu, proutěný košík se švýcarským nožem v ruce a brýlemi na krku, poněvadž můj zrak se bohužel začal zhoršovat, další známka blížícího se stáří a hledal jsem. A vyplatilo se. Když jsem si hrdě pochutnával na smaženici z mých úlovků, manželka stála opodál se starostlivými vráskami ve tváři a mobilem v ruce.
Minulo pár pohotových let, které jednoho dne narušil až můj nový soused. Bylo to někdy na jaře, kdy chalupa pana Mízky vyvěsila ceduli NA PRODEJ. Koupil jí nějaký Adam Mazatý. Nevěnoval jsem mu pozornost. Táhlo mu stejně jako mě na padesát, jen vlasy měl šedivější než já, jinak ale ve skvělé kondici. Bydlel v chalupě sám bez ženy, nikdo ho nenavštěvoval, z čehož jsem usoudil, že je možná vdovec.
Náš vztah by byl určitě bezproblémový, kdyby ovšem Mazatý nepásl po mých houbách. Často jsme se v lese potkávali na místech, které jsem si vyhlédl, kde rostly hlavně hřiby a křemenáče. Byl jsem si jistý, že kromě mě, tam nikdo ze sousedů nechodí. Jenže pak mi došlo, že mě Mazatý sleduje a moje místa mi sprostě vykrádá.
Jelikož mi končila letní dovolená, jezdíval jsem na chalupu jen o víkendech a každé ráno v osm hodin, jako správný houbař, vyrážel do lesa. Ale ouha, má spolehlivá místa zela prázdnotou. Takže když jsem to po třech hodinách mrzutého lopocení vzdal a zamířil domů, v košíku jsem si nesl pár babek a nějaké lišky. Prošel jsem kolem sousedova plotu a nestačil jsem zírat. Po lavičce, parapetech u okna a zahradním stolku sušil spousty hub. Právě vybíral ze své igelitové tašky velkého hřiba a začal ho na tenké plátky krájet na rozložené noviny. Zaregistroval mě a pokrytecky s úsměvem mi zamával. Zuřivě jsem trhl hlavou a rázným krokem zamířil domů. Dosti rozezlen jsem odhodil košík na zem, až se drobné houby rozsypaly okolo.
Od té doby jsem chodil na houby jen, abych je sesbíral dřív než soused. V každém počasí. A jakmile jsem vyrazil já, Mazatý mě následoval. Běhali jsme po mezi stromy jako dva šílenci a předháněli se , kdo nasbírá plný košík. Muselo to zákonitě nějak vyvrcholit.
Ten den odpoledne mrholilo, ale na říjen ještě bylo celkem teplo. Narazil jsem si kapuci a šel. Jakmile Mazatý spatřil, že jdu, vyrazil taky.
Nasadil jsem tempo a hledal. Asi tak hodinu jsem běhal sbíral klouzky, lišky, babky ale hříbek pořád nikde. A pak jsem ho uviděl. Obrovský hnědý klobouk vyhlížel v houští na mezi u lesa a přímo vybízel k tomu, abych ho sebral a zvítězil.
Přede mnou asi tři metry se mihla modrá bunda. Mazatý nabíral rychlost, což mě utvrdilo, že máme stejný cíl. Zrychlil jsem.
A pak se všechno seběhlo děsně rychle.
Najednou jsem ho od hřiba odstrčil. Zvedl se a když jsem se nahnul nad hřiba s nožíkem v ruce, vypálil mi takovou ránu do tváře, až jsem skončil na zemi. Nožík mi vypadl z ruky. Rychle jsem se překulil a popadl ho zezadu okolo krku. Měl jsem v úmyslu ho jenom odstrčit, ale myslel jsem jenom na to, že mi opět chtěl ukrást to, co má patřit jenom mě. Tak jsem tiskl paže směrem k sobě. Mazatý se zmítal a snažil se osvobodit nějakou dobu, když se najednou zklidnil.
Tušil jsem nejhorší. Vyvedený z míry povolil jsem stisk a pozoroval, jak se sousedovo tělo svezlo k zemi. Padl na bok, oči dokořán vyvalené v ještě namodralé tváři. Chvíli jsem stál bez dechu a v šoku a pak mě popadla panika. Trhavým pohybem jsem se rozhlédl po lese, jestli někdo není poblíž a potom zamířil domů. Vzal jsem to houštím a loukou za chalupou, aby mě nikdo neviděl. Zadýchaně jsem našel rýč a krumpáč a stejnou cestou se ostražitě vracel na místo.
Soused Mazatý ležel tam, kde jsem ho nechal. Opět jsem se rozhlédl a ujistil se, že nemám nechtěné svědky. Dal jsem se do kopání a hloubení jámy. Ruce se mu při tom třásly. Nebyl jsem schopen normálně uvažovat. To, že jsem právě zabil svého souseda, jsem si nepřipouštěl. Myslel jsem na něj jako na zvěř. Na škodnou v podobě jelena, kterého bylo třeba střelit.
Už se stmívalo, když jsem s vypětím sil překopal tu spoustu kořenů a vyhloubil dostatečně velkou jámu. Odhodil jsem krumpáč a prohlídl si bolavé zkrvavené ruce. Popadl jsem Mazatého za nohy a táhl směrem k jeho hrobu. Na kraji jsem ho položil a sepnul ruce před sebou. Chvíli jsem potichu postál a pak ho jediným kopnutím převalil dolů. Skoro za tmy jsem na něj nahraboval zem a zarovnal trochou mechu a spadaným suchým listím, abych všechno zamaskoval.
Už jsem chtěl odejít, když mi pohled spočinul na hřibu a já se k němu sehnul. Vydloubl jsem ho ze země a odřízl špinavou packu. S láskyplnou péčí jsem ho uložil na vrch svého košíku a spokojeně se usmál. „Tak jsem vyhrál.“

O rok později...
Soused Mazatý byl po dlouhém pátrání bez nalezení jeho těla prohlášen za nezvěstného. A já si v klidu hospodařil.
S manželkou jsme to léto vzali košíky a vyrazili na houby společně.
„Znám jedno místo, kde rostou ty největší hříbky, co znám. Asi je tam hodně živná půda.“ Vzal jsem ji kolem ramen a pro sebe se zlehka usmál.