Dánové jsou ještě melancholičtější

Pod rouškou noci se plížila mezi polozbořenými činžovními domy osamělá postava. Přikrčená a těžce oddechující se schovávala ve stínu budov a podchodů. Všude vládlo naprosté ticho. A všude byla tma. Pouliční světla nesvítila, ve výlohách nestáli oblečené figuríny,na velké obrazovce na jednom z domů neběžela reklama na Coca Colu. Nikde nebylo živáčka.
Jedna z popelnic se s rachotem převrhla. Stín se napřímil a zpozorněl. Napínal zrak do stínu, odkud ten zvuk přišel. Začal čenichat jako zvíře a ve světle měsíce probleskla pod černou kápí bílá kůže a kruté bezbarvé oči. Ze stínu náhle vyběhla mourovatá kočka. V tlamičce svírala mrtvou krysu, které z rány kanuly kapky krve. Kočka pohlédla na temnou postavu a vydala ze sebe zlostné chrčení. Blýskla zelenýma očima a proběhla kolem vetřelce v jejím rajonu. Náš muž se zase skrčil a šel dál. Zdálo se, že už nezbývá v celém městě nikdo jiný.
To byl však omyl. Zrovna minulou noc se chytil do pasti, která tam předchozího večera zcela jistě nebyla. Někdo z lidí z města tedy musel být ještě naživu. A skrýval se v některém z domů. Stín ho musel najít a dokončit tak zde svou práci. Musel ho najít a potrestat za nejhorší zločin. Za zločin, že byl člověkem a nezasloužil si to. Stín ho musel polapit a zabít stejně, jako to udělal s ostatními obyvateli města.
Jenže tohle už nebyla žádná malá vesnice. Ne, bylo to obrovské jablko prožrané lidskými červy a jeden z nich se mu někde uvnitř stále schovával. Naprosté ticho prostupovalo neproniknutelnou temnotu. Ten poslední tedy nebyl hlupák a v noci, kdy Stín vycházel, se držel v některém z domů. Jen ve dne se mohl ten poslední člověk odvážit vyjít ven, protože Stín nenáviděl světlo. Během let, kdy pustošil jedno město za druhým se mu zošklivilo nejen denní světlo, ale jakékoli světlo. Ničil tedy metodicky pouliční osvětlení a pak vycházel na lov. Za noc dovedl připravit o život i dvacet těch tvorů, kteří měli tu drzost nazývat se pány lidstva. Jeho vůle byla nezdolná, jeho oči lačnily po krvi a smrtelných výrazech ve tvářích obětí.
Dlouho mu poslední z nich unikal, ale tomu byl teď konec. Stín zavětřil a konečně ho našel. Jeho čuch ho ještě nezklamal. Ten poslední je jistě v tomhle domě, pomyslel si. Nevrhl se však bezmyšlenkovitě ke dveřím - člověk je jistě zamkl. Stín tedy obcházel hodnou chvíli dům a hledal jeho slabé místo. Vždycky si nějaké našel. A i tady se mu podařilo najít dobře schovaný vstup do sklepa. Člověk si ho asi nevšiml, protože byl zarostlý křovím, ale Stín ho díky svému neomylnému čuchu našel. Tiše nadzvedl víko a slezl po schůdkách do suterénu. Byla tu ještě větší tma než venku, ale přesně to Stínu vyhovovalo. Plížil se skladištěm krámů a starého haraburdí. Potichu otevřel dveře a vešel do obytné části domu. Bezpochyby tu někdo bydlel. Na stole byl zbytek večeře. Stín vyšel po schodech. Opatrně proklouzl dveřmi do ložnice. V posteli ležel pod peřinou poslední člověk. Stín se k němu připlížil a svýma ledovýma rukama mu sevřel pevně hrdlo. Poslední člověk z New Yorku otevřel zděšením oči a bezmocně lapal po dechu. Snažil se z krku sundat ruce útočníka, ale stisk byl příliš pevný. Nakonec mu z úst vyšlo smrtelné zachrčení a on se přestal bránit a házet sebou. V jeho očích vyhasl plamínek života, jako by přešel do spokojeného úsměvu Stínu. Konečně byl s tímto městem hotov.
Konec!