Hrátky se smrtí

Milan se už několik let se svým bratrem Josefem neviděl. I když spolu vycházeli jako sourozenci velmi dobře, každý měl svoji rodinu v jiné části republiky. Setkávali se proto většinou jen na Vánoce, Velikonoce, či narozeniny a svátky. Proto Milan uvítal sdělení svého bratra, že přijede do města, kde Milan bydlel, na služební cestu, s radostí. "Samozřejmě u nás přespíš", napsal mu. "Večer vyrazíme na nějaké to pivko, vždyť jsme si již tak dlouho nepopovídali! Kdypak se podaří, pokecat si jen tak, bez ženských co?" Milanova manželka byla totiž právě v lázních a Milan s chutí užíval života "slaměného vdovce".

Jak Milan napsal, tak se také stalo. Jen restauraci už navštívili krátce po poledni, když Josef přicestoval. Nezůstalo pochopitelně jen u piva. Oba bratři si tak konzumací různých druhů alkoholu přivodili docela slušnou "opici". Restauraci opouštěli brzo, nebylo ani devět večer. Stmívalo se. "Co budeme dělat dál?" To byla zásadní otázka, která oba zajímala. Snad vlivem vypitého alkoholu, nebo proto, že se již tak dlouhou dobu neviděli, začali se po ulici honit jako malí kluci. Přitom se navzájem hecovali, kdo kam doběhne dříve. Že přitom občas kličkovali a ulice jim byla úzká, netřeba dodávat.

Josesfa napadl "spásný nápad" v době, kdy běželi po mostě. Pod ním byla dvojkolejná, plně elektrizovaná trať. Josef se na mostě zastavil. Na druhé straně kovového zábradlí byla úzká lávka. "O co se vsadíme, když přejdu lávku a zase přelezu na druhém konci mostu přes zábradlí zpátky na chodník?" obrátil se na Milana. "Neblbni Pepíku, víš jak na tom oba jsme, nerad bych ti šel na pohřeb. Pojď pryč" snažil se Milan svého bratra od jeho nápadu odradit. Ale Josef se nedal. "O flašku Fernetu, co říkáš? A víš, že nejradši mám ten citrónovej!" zavolal Josef na Milana, když už měl jednu nohu nataženou přes kovové zábradlí mostu. Než mu Milan stačil v jeho dalším záměru zabránit, byl na druhé straně zábradlí. Stál na úzké lávce, kde bylo místo tak na chodidlo. Milan nedýchal. "Jak tohle dopadne?" přemýšlel. "Stačí špatně šlápnout a ..." Milan dobře věděl, jak by taková hra také mohla skončit.

Josef mezi tím udělal první krok. "No vida, jde to" říkal si. "Není to tak hrozné. Jen se nesmím dívat dolů a musím chodit jako provazochodec. To by bylo, abych to nedokázal. Ta flaška Fernetu za to stojí". Tak uvažoval a udělal další krok. Na druhou stranu mostu zbývalo zhruba dvacet metrů, když po hlavní třídě vedle mostu s hlasitým cinkáním přejela tramvaj. Josef se ohlédl a nedával pozor. Noha mu sjela do volného prostoru... V posledním okamžiku se Josef zachytil jednou rukou za sloupek zábradlí. Celou vahou svého těla visel z mostu dolů. Bylo mu jasné, že se dlouho neudrží. Milan na druhé straně se jej sice snažil za ruku zachytit, ale vytáhnout ho za ruce přes kovové zábradlí, bylo prakticky nemožné. "Neudržím tě!" byla poslední slova, která Josef vnímal. Bylo jen dílem několika setin vteřiny, než následoval pád. Když Josef padal do kolejiště, promítl se mu v hlavě celý dosavadní život. V kolejišti zůstal bez hnutí ležet.

Milan, který zatím dokonale vystřízlivěl, spěchal svému bratru na pomoc. Schodiště, které z boční strany mostu vedlo směrem na trať, přeskočil snad najednou. Náhodní chodci mezi tím zalarmovali hasiče, policii a záchranku. Všichni byli na místě téměř okamžitě. Lékař naštěstí zjistil, že kromě nějakých pohmožděnin, dvou zlomených žeber a psychického šoku Josef žádné vážnější zranění neutrpěl. Milan mezi tím všem vylíčil, jak k pádu jeho bratra došlo. Pak už se ke slovu dostali hasiči, kteří Josefa za pomoci lan na nosítkách dopravili na druhou stranu zábradlí a položili jej na chodník. Lékař jej umístil do sanitky a spěchali do nejbližší nemocnice.

Protože Milan se vměšoval do zákroku policistů, hasičů a záchranářů a vliv alkoholu byl na něm přece jen znát, strávil noc na záchytné stanici. Tak se vlastně celý spis dostal až k přestupkové komisi. Přestupek jsme však v počínání pana Milana neshledali. Společně s ním jsme ale museli konstatovat, že skutečně v tomto případě šlo o bláznivý nápad, se šťastným koncem. Nechtějme ani domyslet, co by se stalo, kdyby v pádu Josef zavadil o trakční vedení, s napětím mnoha tisíc voltů...

Josefa pustili z nemocnice za tři dny. Až do zhojení svých zranění zůstal bydlet u Milana. Snad po tu dobu měli oba bratři dost času na to, aby si popovídali, vypili i slíbenou láhev citronového Fernetu a uvědomili si, že podobné "hrátky se smrtí" by příště mohly skončit úplně jinak. Ale to by byl již zase zcela nový a určitě smutnější příběh.