Horské peklo... Část 2.

Kapitola II.: Obležení Khostu.
7.červen 1981, 10:00, Khost, sovětsko-afghánské vojenské velitelství, 29 stupňů celsia.

Stál jsem na hradbách města Khost, které se pod sovětskou vládou změnilo na vojenské velitelství sovětských a afghánských jednotek u pákistánských hranic. Khost byl celkem velký, dříve tam žilo přibližně 12 000 civilistů. Nyní jen pár desítek odvážných. Khost měl k dispozici 2 700 metrů dlouhou runway a proto byl pro nás strategicky důležitý. Přistávali zde zásobovací letadla a letadla s posilami. Toto velitelství bylo téměř v permanentním obležení islámských povstalců… podcenili jsme ty parchanty!
Ze zranění při Operaci Bouře jsem se rychle uzdravil a už brzy jsem poznal, že vše bude horší než jsem si původně myslel… než si původně mysleli afghánští i sovětští generálové a vůdci.
Moje jednotka nyní měla pomáhat vojenské posádce na velitelství v Khostu, jež zajišťovala jeden z 3 hlavních průchodů pákistánských žoldáků do Afghánistánu.
Dalekohledem jsem sledoval horizont východně od města. Směr odkud přicházeli tlupy nepřátelských vojáků.
Nosili jsme uniformy pouštního vzoru s barety nebo helmami, byli jsme vybaveni AK-74kami nebo AKMkami. Vojáci afghánské demokratické armády měli AK-47čky a AKMka. Prostě jsme měli klasickou výzbroj.
„Soudruhu majore…“ohlásil se můj zástupce Raskalov. Mě před pár měsíci povýšili na majora za akci u prezidentského paláce.
„Ano…“
„5.Muslimský batalion dorazil…“řekl Raskalov a ukázal směrem na západ. Otočil jsem se a dalekohledem spatřil konvoj sovětských džípů s kulomety, nákladních vozů typu URAL a tanků T-34.
5.Muslimský batalion byla elitní vládní divize složená z pro-komunistických muslimů.
V Khostu samotném bylo 1 900 sovětských vojáků, 3 000 afghánských vojáků, 150 obrněných transportérů různých typů jako BTR-60 nebo BRDM-2 a tanky většinou starší sovětské T-55tky. Moderní T-72 a další se do afghánského prostředí nehodili a byli nasazeny jen na obranu Kábulu a vládních center.
„Generál Axentějev chtěl, abych vás informoval…“řekl Raskalov a já přikývl. Generál Axentějev byl velitel sovětské posádky v Khostu.
Z ničeho nic se ozvalo podivné hviždění.
„Minomety!“zakřičel jsem a seskočili jsme z hradeb, které byli asi tři metry vysoké.
Zatracení duchové… tak jsme říkali islámským povstalcům.
Vystřelili pět granátů. Jeden dopadl na jedno z našich BTR-60, druhý dopadl na radiokomunikační štáb, ale nic hrozného neudělal. Třetí zasáhl kasárny, kde se propadl strop. Čtvrtý zlikvidoval jeden z našich džípů a pátý dopadl na muniční sklad. To byla asi největší škoda, přišli jsme o 700 000 nábojů do kalašnikovů a další munici.
Útok se neopakoval.
„VŠEM JEDNOTKÁM. ZAREGISTROVALI JSTE NĚKDO ODKUD ŠLA PALBA?“zeptal se generál Axentějev do vysílačky.
„TADY SERŽANT NIKOLAJ KUZMIN, JIHOVÝCHODNÍ HLÍDKA NA SKALÁCH. VIDÍM STANOVIŠTĚ MUDŽAHÍDŮ S MINOMETY! JE JICH TAM ASI 20! EVAKUUJÍ SE PO ÚTOKU…“
Zaútoč a uteč… jejich taktika.
Doběhl jsem k sedmi svým vojákům.
„Dělejte chlapi, vezmeme si BVPčko a pojedeme zlikvidovat ty bastardy…“řekl jsem.
„Ano, soudruhu majore!“řekli společně a ještě s malým oddílem vojáků afghánské armády jsme nasedli do dvou BVPček a rozjeli se směrem k pozici mudžahídů.
K průsmyku za nímž se nacházeli mudžahidi, kteří byli příliš pomalí než, aby se stihli evakuovat, jsme dorazili během dvou minut. Byl vzdálen od základny jen 2 kilometry.
Když jsme projeli průsmykem vylezli jsme z BVPčka, kde zůstali jen osádky a doprovázeni BVPčky jsme se vydali vpřed k pozicím mudžahídů. Spustila se na nás palba ze samopalů a kulometů. Uskočili jsme za kameny a kryly se. BVPčka jela na před a kulometem nám čistila cestu. Mudžahidi nosili většinou potrhané civilní oblečení a byli vybaveni všemi možnými zbraněmi, protitankovými střelami RPG-7 a AK47čkami, ale i starými puškami Mosin-Nagant a podobně.
„Soudruhu majore, hlídka ohlásila, že mudžahidi mají k dispozici protitankové střely…“ozval se Raskalov.
„Ať se BVPčka zastaví! Budeme to muset vyčistit sami…“řekl jsem a vydali jsme se opatrně vpřed. Mudžahidi, kteří na nás předtím spustili palbu byli již mrtví a my jsme měli volnou cestu na plošinu, kde se nacházeli ostatní povstalci, jež se ukrývali za různými barikádami a vojenským vybavením.
Zamířil jsem a prostřelil kebuli jednoho z povstalců. Raskalov granátem sejmul hned tři, kteří se kryli u starého civilního auta. Ostatní mí vojáci zabili všechny vojáky na severní oblasti plošiny. Příslušníci afghánské armády zajišťovali východní oblasti plošiny.
Vyběhl jsem zpoza kamene a skočil k tomu autu. Od něho jsem střílel na mudžahidi.
„Kdo je to sakra?“zeptal se Raskalov a já opatrně vykoukl směrem kam se Raskalov díval. Stál tam nějaký muž, měl delší vlasy, na krku palestinský šátek, na očích sluneční brýle, na nohách vojenské boty, celý byl v černém a v ruce držel americkou pušku M-16 a střílel po našich vojácích. Ale než jsme ho stihli sundat tak prchl přes další průsmyk za pákistánskou hranici. Ostatní mudžahidi se rychle vzdali.
Zajistili jsme celkem 12 minometů amerického a čínského typu, 70 samopalů AK-47, 150 granátů, 26 000 nábojů do kalašnikovů a několik střel RPG7.
V tu chvíli se, ale ozvalo další „zasvištění“ a poté strašlivá exploze. Jeden z přeživších mudžahídů RPGčkem trefil jedno z našich BVP a zničil pásy i věž BVPčka.
„Zajistěte to tady, vytvořte předsunutou základnu a pošlete sem posily… já jdu pronásledovat toho podivína!“nařídil jsem Raskalovi a rozeběhl se průsmykem k afghánsko-pákistánské hranici.
Horský terén v průsmyku zaručoval svojí nepřístupností, že na mě nemohou vybafnout nikde mudžahidi a přímo přede mnou žádní nebyli. Průsmyk se pak svažoval dolů a když jsem tam doběhl, nikde nikdo. Ztratil jsem toho povstalce. Jen v dálce 7 kilometrů jsem jedním z našich nejmodernějších dalekohledů spatřil hlídky a obrněné jednotky pákistánské armády. Afghánské jednotky se odtamtud už dávno stáhli.
„Sakra práce…“vyhrkl jsem a otočil se.
„Dnes je den blbec…“dodal jsem spatříce, že se dívám přímo do hlavně M-16tky, držící tím povstalcem.
„Znova se vidíme…“řekl a usmál se.
„My už jsme se někdy viděli?“
„Ano. 1976, Čečensko-ingušská sovětská republika. Byl jsem velitelem Islámské osvobozenecké armády, bandy 400 elitně vyzbrojených a vycvičených mužů, kteří přepadli sovětskou vojenskou posádku v Grozném a chtěli vést hrdinný čečenský lid na cestě k osvobození ze jha ruské diktatury… to je oficiální verze, jinak jsem placený žoldák nadnárodní společnosti Military-Action Company… nyní ve službách americké a čínské armády… ale přestože jsem žoldák, jsem čestný bojovník… odhoď všechny zbraně…“nařídil a já odložil na zem kalašnikov, pistoli a granáty.
„Tak správně… kopni to sem…“řekl a já jsem postupně všechny zbraně kopnul k němu.
„Nezabiji zajatce. Ještě se spolu setkáme…“řekl s úsměvem, hodil k zemi světelný granát a já po výbuchu na minutu oslepl a viděl jsem jen bíle. Potácel jsem se a spadl na zem.
Když jsem znova začal vidět, tak jsem spatřil, že mé zbraně, munice a vybavení tam stále leží na zemi, ale povstalec je pryč. Podivín…

Náhorní plošina, předsunutá sovětská základna, 10:55.
Vrátil jsem se na náhorní plošinu a spatřil, že za těch deset minut se podařilo mým soudruhům postavit celou menší základnu, se stany, barikádami, kulometným hnízdem a ostřelovačskými pozicemi.
„Dobrá práce, soudruhu poručíku…“řekl jsem k Raskalovi.
„Soudruhu majore, máte se vrátit do Khostu podat hlášení generálu Axentějevovi…“
„Rozumím…“řekl jsem a vydal se pěšky zpět do velitelské základny.

Khost, budova ústředního velitelského štábu, třetí patro, kancelář generála Axentějeva.
Generál Nikita Petrovič Axentějev byl zástupce „tvrdé-stalinské“ linie v rámci Rudé armády. Bylo mu již 62 let. V 18 letech, tedy v roce 1938 vstoupil do NKVD. V roce 1939 se podílel na Katyňském masakru, velel popravě polských důstojníků, kteří veleli polské vojenské posádce v Lvovu. Už v 17 letech se, ale účastnil jako asistent procesu se sovětskými generály a maršály. Za druhé světové války vedl výslechy německých válečných zajatců a představoval brutální linii, byl to sadista. V roce 1957 se pokusil o puč proti Chruščovovi a obnovu stalinského zřízení. O rok později velel sovětským jednotkám, které krvavě potlačili maďarské lidové-revoluční povstání. Roku 1961 velel sovětské vojenské základně na Kubě. V roce 1964 se podílel na odstranění Chruščova. V roce 1968 organizoval sovětskou invazi do Československa a velel sovětským jednotkám v Brně. V roce 1975 se podílel technickou pomocí na proti-královské revoluci v Afghánistánu a v roce 1978 nechal zavraždit afghánského reformního komunistického vůdce Muhameda Tarakiho a dosadit Amina, ale spletl se. V roce 1979 organizoval přesuny 40.armády k afghánským hranicím a připravoval oddíly smrti KGB pro razie proti opozici v Afghánistánu. V oblasti Kandaháru, kde byl v roce 1980 velitelem popravil na 2 000 civilistů, jakožto teror proti těm, kdo spolupracovali s povstalci. Velitelé kábulské sovětské vojenské posádky od invaze popravili „jen“ 160 civilistů.
Po teroru byl na rozkaz Brežněva převelen do Khostu, kde nechal vypálit hned 2 vesnice. Nenáviděl jsem ho. A stejně tak ho nenáviděli afghánští obyvatelé a i většina sovětských velitelů. Většina totiž chápala nutnost podpory obyvatelstva komunistickému zřízení a proto téměř neuplatňovali žádný teror a pomáhali budovat infrastrukturu, komunikace, nemocnice a školy. Axentějev naopak o Afgháncích bez jakéhokoliv ostychu mluvil jako o odporné špíně. Jediné co ho zachraňovalo byla jeho 97% efektivita boje proti povstalcům a pouze 1% ztrátovost jednotek.
Generál byl vysoký asi 170 centimetrů, měl hustý šedivý knír stalinského typu a šedivé vlasy. Přes pravé obočí a pravou tvář měl jizvu, důsledek islámské povstání v Čečensku. Na sobě měl vždy vojenskou slavnostní uniformy. Snad kromě noci.
Jeho kancelář byla dobře a bohatě zařízena. Měl tam drahý koberec, polstrované křeslo, velký dubový stůl s počítačem a telefonem, knihovnu se spoustou knih a kartotéku. Na zdi portrét Stalina a Beriji. Po kupodivu Leninovi ani vidu ani slechu…
Nekouřil, ani nepil a měl pevné zdraví stejně jako názory…
„Soudruhu majore, podejte hlášení!“nařídil generál ostře.
„Soudruhu generále. V 10:03 zahájili povstalci palbu z minometů na naše velitelství. V 10:15 jsme dorazili k pozicím povstalců. V 10:29 jsme povstalce zneškodnili. V 10:30 jsem se vydal pronásledovat jednoho z prchajících povstalců, kterého jsem považoval za velitele jejich jednotek. V 10:40 jsem ho ztratil, ale ve skutečnosti mě obešel a na chvíli zajal…“
„Zabil jste ho?“
„Ne. Prchl znova…“
„IDIOTE!“zaklel generál, popadl skleničku s vodou a mrštil ji po mě. Uhnul jsem a sklenička se rozbila o zeď.
„…ještě jednou necháte nějakého povstaleckého velitele prchnout a nechám vás degradovat na kapitána!“dodal hrozivě.
„A co vám říkal?“zeptal se po chvilce.
„Říkal, že je žoldák pracující pro nějakou společnost Military-Action Company… také říkal, že byl před pár lety, když jsem byl v posádce v Grozném, velitelem Islámské osvobozenecké armády. Takže jsem se s ním pravděpodobně již setkal…“řekl jsem.
„IOA. Jistě. Díky nim zahynulo 600 našich vojáků a přišli jsme na dva dny o město Groznyj… a mě zasáhli střepiny do tváře…“řekl generál a promnul si tvář.
„Jaké jsou rozkazy soudruhu generále?“zeptal jsem se.
„Držte nadále základnu. Popravte všechny zajatce, kteří odmítnou spolupracovat. Na zbytek vyviňte dostatečně nutný nátlak…“nařídil generál.
Zasalutoval jsem a odešel.

4.červenec 1981, 0:17, Khost.
Ležel jsem v kasárnách a rozmítal o světě. Za poslední týden jsme odrazili 3 útoky žoldáků a povstalců. Povstalců a žoldáků zařvalo asi 400. My jsme ztratili 10 sovětských vojáků a 39 afghánských.
Zapnul jsem si lampičku a začal pročítat dopis od mé snoubenky Olgy. Byla jedinou ženou ve SpecNaz. Olga Sergejevna Kovalčuková.

„Drahý Váňo.
Vojenský štáb v krasnojarské posádky mě informoval, že jsem byla převelena do Afghánistánu. Už se na tebe moc těším. Budu od 1.července v Kábulu, prosím přijeď mě navštívit na generální štáb. Povedu proti-partyzánský severní regiment…
Tvá Olja…“

Dnes odpoledne jsem měl dostat dovolenou. Generál Axentějev výjimečně uděloval dovolené za útok proti kótě 712, kde jsme zabili hned 12 povstaleckých velitelů.
Palba.
Ozvali se tři strašlivé výbuchy a celé kasárny se začali otřásat.
„Co se k čertu děje?“zahulákal jsem na důstojníka, který vběhl do kasáren.
„Povstalci. Je jich minimálně 1 000 mají lehké obrněné transportéry a šest tanků T-55. Tři z nich začali ostřelovat základnu. Východní hradby jsou poškozeny a strážní věž spadla…“informoval nás důstojník a všichni jsme popadli výstroj, kalašnikovi a vyběhli ven.
Venku byla tma jak v pytli a základna byla osvětlena jen lampami a světly z reflektorů na zdech a autech. Spatřil jsem jak tankisté nasedali do našich T-64ek a afghánští tankisté do T-55tek.
Vyběhli jsme po schodech na rozpadající se východní zeď a já nočním viděním pozoroval postupující rojnice mudžahídů.
„Dragunov!“zakřičel jsem a ostřelovač mi hodil svoji pušku. Zaklekl jsem a zamířil. Jediným výstřelem jsem sundal povstaleckého důstojníka. Důstojníci se rozlišovali tak, že nosily bílé palestinské šátky. Ve dne to nebylo moc vidět, ale v noci celkem dobře.
Pak z brány u hradeb vyjela afghánská T-55tka a hned dostala tři zásahy od povstaleckých tanků.
„Veliteli, podívejte se napravo…“zakřičel jeden z vojáků a já zamířil směrem kam ukazoval.
„To se mi snad jen zdá…“vypadlo ze mě, když jsem spatřil tank Type-62 čínské lidově osvobozenecké armády.
„Ti parchanti… chtějí se pomstít za porážku na hranicích…“řekl jsem a Type-62 vystřelil proti nám. To už, ale zeď nevydržela a začala se rozpadat. Seskočili jsme ze zdi.
„Zavolejte na štáb pro dělostřeleckou a leteckou podporu…“řekl jsem radistovi a zeď se mezitím zhroutila.
Pak se ozvali další rány a velitelský štáb dostal zásah a druhé patro začalo hořet.
Nyní prorazili naše T-64ky zbytky východní zdi a zahájili palbu na povstalecké tanky a čínský Type-62. Dvě z 6 povstaleckých T-55tek byli hned zničeny a Type-62 byl poškozen a rozpadli se mu pásy.
„Soudruhu majore, leteckou podporu nedostaneme, ale dělostřelci zahájí palbu z děl D-30 za minutu…“informoval mě radista.
„Kde je generál?“zeptal jsem se a za chvilku jsem spatřil generála jak vyběhl z budovy velitelského štábu, v ruce držel AKS74ku s ostřelovačským hledím a skočil k barikádám. Začal střílet po jednom náboji na povstalce. V tu chvíli měli povstalci už 100 mrtvých nebo raněných a my jsme měli 25 mrtvých a 55 raněných sovětů i Afghánců.
Konečně se do bojů zapojila i BVPčka a zahájila palbu na nepřátelskou pěchotu. V tu chvíli se ztráty povstalců začali skoro násobit a měli 190 dalších mrtvých nebo raněných.
Já nadále střílel z ostřelovačské pušky a kryl se s ostatními vojáky za barikádami a sutinami. Naši tankisté mezitím ztratili jednu T-64ku a jednu T-55tku afghánské armády. Nepřítel přišel už definitivně o Type-62 a zbyla mu jedna T-55tka. Ta v zoufalství přestala střílet na naše tanky a začala ostřelovat základnu a k našemu naštvání se trefila do zásobovacího depa. Přišli jsme o zásoby paliva a 20 vojáků zařvalo. V zápětí byla, ale T-55tka umlčena dělostřeleckou palbou a stejně tak nepřátelská pěchota dostala zabrat.
„Generále Axentějeve, nepřátelský útok byl odražen…“ohlásil jsem kryjícímu se generálovi, když jsem spatřil, že povstalci ustupují.
„Ale to není možné! Musíme je zlikvidovat! I když prchají stále to jsou kontrarevolucionáři!“zaječel pološíleně, vstal, přeskočil barikády a rozeběhl se za ustupujícími povstalci. Za pár vteřin padl na zem děravý jako řešeto od kulek jednoho partyzánského kulometčíka.
Jen jsem kroutil hlavou zleva doprava a otočil oči v sloup.
„Zavolejte na generální štáb, že generál Axentějev je mrtev. Ať pošlou náhradu…“řekl jsem a pak jsme začali dávat základnu dohromady.

Odpoledne jsem nasedl do helikoptéry, která přiletěla pro vojáky s dovolenkou a odvezla nás do Kábulu.
12:00, Kábul, generální štáb 40.armáda, bývalý prezidentský palác.
Znova… znova jsem stál před tím prezidentským palácem a hleděl do dveří jež byli nyní hlídány sovětskými vojáky a příslušníky afghánské armády.
Prošel jsem velkými vstupními dveřmi, zhluboka se nadechl a vydechl.
„Ah, soudruh major Petrenko…“ozval se čísi hlas. Byl to hlas generála Semjonova.
„Soudruhu generále. Je mi ctí vás poznat. Prý nyní přeberete velení nad městem Khost a veškerými vojenskými operacemi na východním teritoriu?“
„Ano, soudruhu majore. Jak to vypadá s vámi?“zeptal se generál. Semjonov byl pravý opak Axentějeva. Byl sice částečně konzervativní, ale vůči civilistům byl umírněný, dříve podporoval Chruščova, byl laskavý ke svým vojákům a důstojníkům a k lidem celkově. Byl celkem vysoký, 180 centimetrů, štíhlý, bylo mu 56 let, již měl prošedivělé vousy leninského typu a tmavé černé vlasy s pár šedinami.
„No ještě přesně nevím. Prozatím budu mít dovolenou celý měsíc. Dostal jsem pár týdnů na vrch za podíl na ubránění velitelství v Khostu. Na počátku září mě pošlou do Panšáru, bránit s dalšími našimi jednotkami údolí před povstalci, kterým velí komandér Ahmad Massoud…“
„Ano, to zatracené údolí je dost zrádné. Ztratili jsme tam už 260 vojáků a afghánská armáda přes 400. Na druhou stranu povstalci tam ztratili více než 900… ale stále se tam bojuje a asi ještě dlouho bude…“
„Proč vlastně?“
„Je to strategicky důležitá oblast. Pokud bychom ji ztratili povstalci by mohli mnohem lépe posílat zásoby a posily svým jednotkám operujícím severně od Kábulu…“
„To by byl docela prů…“chtěl jsem doříct sprostý slovo, ale uslyšel jsem hlas, který jsem už přes rok neslyšel.
„IVANE!“vykřikl ten hlas a já se otočil. Byla to Olja. Přiběhla ke mně a objala mě. Políbil jsem ji na krku.
Olga byla také celkem vysoká, 175 centimetrů. Měla nyní trochu opálenou pleť, kulatou tvářičku, modré oči, krátce střižené blond vlasy, nyní schované pod baretem a takový průměrný nosík a malé rty. Příslušníci 41.Speciální divize SpecNaz u níž Olga byla, nosili šedočerné maskovací uniformy, klasické vojenské boty a černé barety.
„No tak já vás nebudu rušit…“řekl generál a odešel na štáb operačních služeb.
My jsme odešli ven a vydali se za zásobovači. Tam jsme si vzali nějaké pití, jídlo a přikrývky a vystoupili na pahorek severně od paláce, kde dříve byla kasárna tankistů a nyní kasárna sovětské pěchoty. Ale šli jsme o něco výš, aby nás nikdo nerušil.

22:00.
Leželi jsme s Olgou vedle sebe a přemýšleli o naší další budoucnosti. Chtěli jsme založit rodinu, ale také jsme chtěli, aby sovětská armáda v Afghánistánu zvítězila a porazila buržoazně-islámskou kontrarevoluci. Prostě jsme chtěli nakopat Američanům a jejich žoldákům zadek…
Dívali jsme se na hvězdy a já přemýšlel jak o naší budoucnosti, tak i o tom, že zatímco my tady v Afghánistánu, zemi pro které pes ani neštěkne na planetě někde v tramtárii jsme tak maličcí a malicherně se likvidujeme zatímco vesmír je tak obrovský a děje se tam tolik obrovských věcí.
„Trochu se těším…“řekla Olga a přerušila tak hrobové ticho.
„Na copak?“zeptal jsem se a podíval se na ní.
„Až budeme mít svatbu…“
Já se začal smát.
„Co je k smíchu?“zeptala se trochu uraženě Olga.
Otočil jsem se k ní na bok.
„Tak se na to podívej. Jsme uprostřed Afghánistánu, u paláce, který jsem před rokem a půl dobýval. Všude řádí válka, na vesnicích se bojuje, na severu a východě se shromažďuje regimenty povstalců… a ty tu mluvíš o svatbě…“řekl jsem a usmíval se. Olga se začala také usmívat.
Otočil jsem se od Olgy, abych se podíval směrem k měsíci na východě a vyděsil jsem se.
Na nějakém kameni tam někdo stál a určitě to nebyl ani sovětský, ani afghánský voják. Popadl jsem dalekohled, který jsem si vzal sebou a podíval se. Byl to ON! Zase ten „podivný“ partyzán.
„Zdravím velkou sovětskou armádu!“zakřičel se smíchem a seskočil s kamene utíkajíce pryč.
„Kdo to sakra byl?“zeptala se Olga.
„Nemám ponětí. Před pár týdny jsem ho potkal… takový podivín…“odpověděl jsem rozrušeně.
„Radši to nahlásíme na velitelství…“řekla Olga a vydali jsme se zpět do paláce. Tam jsme vše ohlásili generálům Semjonovovi a Pavlatovovi.

O dva týdny později, Kábul, odjezd z města.
Seděl jsem v náklaďáku a loučil se s Olgou. Olga byla přiřazena jako velitelka obrany v Kábulu. Velela bezpečnostním silám zajišťujícím budovy Lidově demokratické strany Afghánistánu a vojenské posádce na jihu Kábulu.
„Za pár týdnů, maximálně měsíců se zase uvidíme…“řekl jsem a políbil Olgu.
„Opatruj se milovaný…“odvětila Olga a náš konvoj se dal na cestu.