Horské peklo... Část 3.

Kapitola III.: Údolí.
1.září 1981, 7:41, Panšárské údolí, 86 kilometrů severně od Kábulu.
„Kde jsou ty posily zatraceně?“zakřičel jsem na radistu a střílel na povstalce, který se kryl za jedním kamenem. Všude kolem lítali kulky a ozývali se výbuchy granátů. Povstalci šli jak přímou cestou, tak po svazích údolí.
Nedaleko ode mě bylo hořící BVP2 a kolem něj mrtvoly mých soudruhů. Ostatní sovětští vojáci, celkem asi 300 se kryli za pytli s pískem, různými dřevěnými barikádami nebo kameny. Měli jsme sebou ještě 2 BTR60tky a 2 BVP2ky plus 1 T-64. Proti nám stála těžce vyzbrojená povstalecká pěchota o síle 1 500 mužů s granátomety a protitankovými raketomety.
Spatřil jsem kulometčíka, který po mě střílel. Byl celý v bílém, na hlavě měl turban a krčil se u jednoho balvanu. Nasadil jsem si na AK74ku granátomet a přesně mířenou střelou z granátometu jsem ho roztrhal na kusy. Pak jsem ještě zvládl prostřelit jednomu povstalci koleno a on spadl na zem a sesunul se ze svahu.
„Je mi líto, soudruhu majore. Přestože jsem generála Ter-Grigoryeva informoval o naší špatné situaci i o smrti plukovníka Ševčenka, tak sebral celý 75.motostřelecký prapor, tedy naše původní posily a přepadl západní teritoria…“
„VŠEM JEDNOTKÁM, DRŽTE POZICE, VOJÁCI STĚPANSKÝ, DIMITRIJEV, MARČUK A IVANOVSKÝ POJĎTE ZA MNOU. OBEJDEME POVSTALCE ZLEVA A ZKOSÍME ÚTOČNÍKY NALEVO!“nařídil jsem do vysílačky a spolu s vybranými elitními vojáky jsem se začal plazit po zemi směrem ke svahu aniž bych dostal kulku do řitě.
Dostali jsme se pryč z palebné zóny a začali vylézat po svahu na jednu plošinu odkud jsme chtěli zkosit povstalce.
„VELITELI!“zakřičel Štěpanský, když jsme byli v polovině a ukázal směrem vzhůru. Na okraji plošiny stáli povstalci a mířili na nás kalašnikovi.
„A jsme v háji…“řekl jsem. Pak se, ale ozvala palba z pistole. Pět nábojů a pět povstalců, kteří na nás mířili spadlo s prostřelenou hlavou ze svahu.
Na okraji plošiny se objevil nějaký muž, těžce a elitně vyzbrojený. Byl vysoký, na hlavě měl černý baret, přes tělo pásy nábojů, v rukách československé pistole CZ75, na zádech připevněný lehký ruční kulomet PKM a na břiše AK-74ku. Vyšplhali jsme za ním.
„Kdo sakra jste?“zeptal jsem se.
„Jsem Tarzan…“řekl onen důstojník a odešel se skrýt k jednomu kameni, pozorujíce povstalce.
„Pospěšte sakra jinak zmasakrují soudruhy…“zahulákal a my jsme k němu přiskočili.
„Zahájíme společně palbu na pravé křídlo povstalců. Pokud bychom se pokusili rozstřílet levé byli bychom v nevýhodné pozici. Takhle máme pravé křídlo přímo naproti nám a levé křídlo nás neohrožuje, pouze povstalci na cestě…“řekl „Tarzan“.
„Jasně…“řekl jsem a nabili jsme si kalašnikovi.
„Teď!“zakřičel „Tarzan“ a my jsme zahájili palbu na asi dvě nebo tři stovky povstalců na pravém úpatí údolí.
Nás bylo jen šest, ale soustředěnou a přesnou palbou jsme skosili 30-40 povstalců a zbytek na sebe vázali.
Po chvilce dostal Tarzan kulku do ramene, Ivanovský přímo do hlavy, Štěpanský do krku a já uslyšel odporné hvízdnutí a ucítil strašlivou bolest. Kulka mi ustřelila kus pravého ucha a na chvíli jsem na pravé ucho neslyšel.
„Musíme ustoupit, nebo nás tady rozstřílí!“řekl jsem Tarzanovi, který si začal ošetřovat rameno.
„Máte ostřelovací pušku?“zeptal se Tarzan.
„Bohužel ne…“odpověděl jsem a provedl tracheotomii Štěpanskému. Dimitrijev a Marčuk stále stříleli, i když už jen sporadicky na povstalce.
„Proč?“zeptal se Dimitrijev.
„Vidím Massouda s jeho zástupcem Ahmadovem… už odcházejí… a na scénu přijíždí auta s kulomety a granátomety…“řekl Tarzan, sundal si a do boje připravil PKM.
Pak si ho opřel o podpěrky mezi dva kameny a měl cestu po níž jela kolona lehkých obrněných transportérů a džípů povstalců přímo před hledím.
„Kryjte mě před palbou povstalců…“zavelel Tarzan. Všiml jsem si, že má roztrženou uniformu na rameni a pod ní jsem uviděl… výložky generála!
Když kolona dojela do části cesty, kde zahýbala směrem k obráncům, tak zahájil Tarzan palbu. Střelba těžkých kulek okamžitě vznítila džíp, který jel jako první a chvilku na to celý explodoval. Pak následovala palba na ukořistěný URAL a kulky z kulometu rozstřílely jak řidiče tak povstalce sedící v přepravní části.
Další palba se soustředila na již lehce poškozený transportér BRDM1. Ten v zápětí explodoval, nikoliv ale vinou kulek z kulometu, ale pod tíhou palby BVP2ky, která se vynořila spolu s několika elitními jednotkami 75.motostřeleckého praporu hned vedle nás, aby tak jako jsme se o to pokusili my, napadla povstalce z levého křídla.
K nám mezitím doběhl velitel prapor, plukovník Fjodorenko.
„Soudruzi, jaká je situace?“zeptal se.
„Dost bídná. Povstalci stále proudí ze severu. Ještě jich je minimálně 500, ale asi o dost více. Mimo to se operace účastnil velitel Massoud!“informoval jsem plukovníka a medici mezitím začali ošetřovat moje ucho, ale především těžce raněného Štěpančuka.
„Co tu vůbec děláte? Myslel jsem, že vás sebral generál Ter-Grigoryev na svoji západní ofenzivu…“zeptal jsem se.
„Generál Semjonov nás sem převelel hned jakmile uslyšel o tom, že je potencionální riziko pádu údolí do rukou povstalců…“odpověděl Fjodorenko.
„No bylo to nahnuté, kdyby padl tento poslední checkpoint, pak už by zbýval jen velitelský štáb na jižním konci údolí…“řekl jsem.
Nad hlavou nám najednou proletěli bojové vrtulníky Mil24 a zasypali údolí palbou z raketometů. To zlomilo definitivně postupující povstalecké jednotky a povstalci se dali na ústup.
Další plošiny a svahy pak zajistili výsadkáři SpecNaz, kteří seskákali z vrtulníků.
„VŠEM JEDNOTKÁM. ZDE VELITEL SPECNAZ PLUKOVNÍK KOZLOV. POSTUPUJEME ÚDOLÍM… ZLIKVIDUJEME ODPOR!“

Velitelský štáb, jižní konec údolí, 16:55, vojenské kasárny.
Seděl jsem s Tarzanem, Olgou, Marčukem a Dimitrijevem v kasárnách kam jsme dorazili v 16:10 a trochu jsme odpočívali a trochu klábosili. Zjistili jsme, že „Tarzan“ je generál Leonid Arkadijevič Nikolajevský.
„Pověz Leonide…“generál nám dovolil tykat mu, tázal jsem se…
„… co dělá generál v první linii boje?“
„Co by bojuje…“řekl se smíchem Leonid.
„… samozřejmě chápu jak to myslíš, soudruhu. Podívej. Po celý svůj vojenský život jsem byl řadovým vojákem, až při povstání Islámské osvobozenecké armády před pár lety v Čečensku jsem se vyšvihl z poručíka rovnou na plukovníka. Pod mým velením moje 19-členná jednotka rozdrtila 150-členné mužstvo 17.islámské brigády, včetně BTR-70tek, které ukořistili. Vedl jsem organizační plánování útoku na Aminův palác. Bohužel jsem se toho neúčastnil. Pak jsem velel likvidaci povstalců v jihozápadních oblastech a zničil jsem 7 povstaleckých štábů. To mě vyneslo na pozici generála. Ale přesto jsem se rozhodl zůstat se soudruhy v první linii boje za naši sovětskou republiku a sovětskou moc. Mezi generalitou jsem se nikdy necítil dobře. Připadal jsem si oproti nim méněcenný… vím, je to stupidita…“odpověděl Leonid.
„Není, si dobrý chlap!“řekl jsem s úsměvem a ostatní přikývli.
„Co bude teď?“zeptal se Dimitrijev.
„Já a Tarzan jsme sloučili moje komando Alfa-2 s jeho 461.Elitní výsadkovou jednotkou a budeme dostávat za úkol společně bojové mise s afghánskou demokratickou armádou. Ty poletíš do Khostu a přebereš velení nad 71.Střeleckou jednotkou, která brání Khost před neustálými útoky povstalců. Marčuku, ty se vracíš do Sovětského svazu. Letíš do Taškentu a budeš velet novému praporu pěchoty, který bude zajišťovat severní hranici. A ty moje milovaná Olgo, budeš konečně se mnou… ty jsi byla přidělena k těm mým 8 vojákům a Tarzanovým 8…“odpověděl jsem a políbil Olgu.

Konec 3.části.