Rockwell Inferno... 1.část

Rockwell Inferno…
Kapitola I.: Kvarteto…

21.dubna 1962, 20:00, Winlock, USA.
„Bylo to úžasné, Alexy…“řekla Magda a držela mě kolem paže, když jsme odcházeli z restaurace. Oslavovali jsme naše 7.výročí svatby. Mě bylo 29, jí 27. Já byl atleticky stavěný černovlasý bývalý hráč fotbalu, ona kdysi královnou krásy na škole, měla blond vlasy a modré oči. Oba jsme byli tak trochu bohémsky založení. Žili jsme ve městě Winlock, ve státě Washington v USA. Nebylo to nic extra, ale nechtěli jsme být bohatí, ale ani chudí. Chtěli jsme žít šťastně.
„Co zítra?“zeptala se Magda a hlavu měla opřené o mé levé rameno.
„Zítra snad doprodám svoji první knihu. Lidem se líbí, v Seattlu kvůli ní v knihkupectví skoro trhali ruce. Prodalo se jí jen za včerejšek 1 500 kusů…“
„No jo ty můj fantasto… jsi skvělý spisovatel, jsi, byl jsi a vždy budeš…“řekla Magda a my jsme došli na roh jedné ulice a zatočili vpravo.
Tam se před nás vyřítila nějaká podivná osoba.
„Nerušíííím drazíííí přááááteléééé?“řekl podivným hadím hlasem nějaký muž. Byl oblečený v potrhaných kalhotách, rozpadajícím se obleku, na tváři byl špinavý, rty měl zjizvené, na hlavě roztrhaný klobouk, boty měl pevné vojenské… ale nejpodivnější a dá se říct i děsivé na něm bylo jeho tělo. Na jeho dlaních, která si přiložil na prsa byli naběhnuté žíly a neměl nehty. A prsty měl velice dlouhé, všechny byli dvakrát delší než u „normálních“ lidí. Další věc, které jsme si všimli a která vyděsila Magdu byli jeho oči. Pravé zelené oko bylo v pořádku, ale levé hnědé oko bylo mnohem větší, taky asi dvakrát tak velké. Najednou kolem nás, respektive nad námi, proletěl nějaký stín.
„Kdo jste a co chcete?“zeptal jsem se a ukázal Magdě, aby se skryla za mě.
„Jáááá? Jáááá jsem jenom dobrý člověk… snad obviňovati mě z něčeho nekalého nechcete! Jáááá pomoci mohl bych vám, ale nechci. Neb jáááá jsem ten, kdož stojí na pokraji světla a tmy a jež se musí rozhodnout co udělati dnes a co udělati zítra, aby dobře pro něho dopadlo to. A tak přátelé, drazí a milý, udělám to co udělati musím…“řekl a pak mě chytil pod krkem svými dlouhými prsty. Celým tělem mi začala projíždět neskutečná bolest a začal jsem se dávit. Cítil jsem jako, kdybych měl krk v ohni.
Pak jsem uslyšel Magdin výkřik.
„Chceš-li pak viděti, co s tvou drahou děje se, já splním ti tvé přání…“řekl onen „muž“ či co to bylo a otočil mě takovým způsobem, že si přitom musel zlomit dlaň. To mě, ale v tu chvíli nejméně zajímalo.
Viděl jsem jak se k Magdě přibližuje nějaká žena. Byla vysoká, měla dlouhé černé vlasy, byla nahá, oči měla mrtvolně bílé, na pořezaných rukách krev, na hrudi tři dlouhé jizvy setkávající se na srdci, na čele nějaké tetování.
Rozeběhla se k Magdě, chytla ji pod krkem tak jako mě chytil ten démonický chlap, ale pak s ní švihla na zem a mě ten chlap odhodil taky. Jen s tím rozdílem, že mě se pak vůbec nevěnoval a šel k Magdině bezvládnému tělu. Ta nestvůrná žena už klečela u Magdy a položila svoji zakrvácenou ruku na Magdino srdce a ten muž na Magdinu tvář.
Vstal jsem a rozeběhl se k nim, ale něco skočilo přímo přede mě. Byl to pes. Obrovský, chlupatý, vysoký asi metr padesát pět, s dlouhými drápy… měl zakrvácené oči a zuby… nebezpečně na mě vrčel a štěkal.
Slyšel jsem pláč Magdy, sebral všechnu odvahu a rozeběhl se proti psu, ale než jsem se vůbec k tomu psovi dostal, tak mě něco chytilo za ramena a švihlo se mnou o zeď. Začala se mi motat hlava a viděl jsem rozmazaně… pohlédl jsem nad sebe. Stála tam další bytost podobná člověku, ale mělo to jak ruce a nohy s drápy, tak obrovská silná křídla a rudé žhnoucí oči. Byla minimálně dva metry vysoká. V ústech měl tesáky podobně jako ten pes.
„Ho…to…vo…“řekl odpudivý ženský hlas. Asi té… nevím čeho…
„Zabijeme ho?“zeptal se ten nestvůrný muž.
Bytost nademnou pokývala hlavou na znamení souhlasu. Muž se pak podíval na tu odpornou ženu a ta taky přikývla. Pak se podíval na psa a ten se pak podíval na mě. Jako, kdyby mu rozuměl co říká. Pes se pak otočil zpět k tomu muži a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
Ta obrovská nestvůra s křídly ke mně přišla a chystala se mě popadnout, když tu se ozval výstřel. Všechny čtyři ty démonické bytosti se otočili směrem od výstřelu. Stál tam nějaký muž. Byl podobně oblečený jako ten démonický muž, ale tento měl lidštější vzezření, na očích brýle, které se leskli pod světly lamp a oblečení neměl tak potrhané.
„Pojďte vy prokleté nestvůry!“zahřměl a nejdříve se na něj vrhl pes.
„Uteč odsud!“zakřičel pak na mě, když se proti němu rozeběhli i zbylé tři obludy.
Já jsem pak spatřil tělo Magdy. Celé její tělo bylo úplně prohnilé a rozpadající se, sebrali z ní všechen život. Její oblečení se změnilo v prach a oči byli pryč. Nemohl jsem se na to dívat… rozeběhl jsem se. Nikdy bych nevěřil jakých výkonů je člověk schopen, když se snaží zachránit život sobě nebo svým blízkým. Běžel jsem obrovskou rychlostí. Několik minut jsem běžel rychlostí asi 20 km/h, když jsem se pak konečně zastavil a spadl na zem k smrti vyděšený a ještě v hysterickém šoku, myslel jsem, že mi vypne pumpa.
„Snad sis nemohl mysleti, že jen tak utečeš před námi…“ozval se zase odporný hlas toho „muže“.
Začal se přiblble huhňat.
„… neboj se, ten ubožák ti nepřijde na pomoc, bojuje s ostatními…“dodal.
Řekl jsem si, že jestli mám zemřít tak to aspoň trochu opepřím…
„A to jste tak slabí, že s ním musí bojovat hned tři vaši ubožáci?“zeptal jsem se s úsměvem. Jeho úsměv zmizel.
„Za toto zemřeš v těch nejstrašlivějších bolestech…“řekl a znova mě popadl pod krkem. Něco se začalo dít s mým tělem. Odpudivá pichlavá bolest mnou projížděla a zarývala se do každé buňky mého těla. Začali se mi odtrhávat nehty na nohou i rukou. Krvácel jsem ze všech otvorů… pak bolest zmizela a já zjistil, že ten parchant leží na zemi s hlavou prostřelenou šípem z kuše. Za ním stál ten normální člověk.
„Díky bohu, dobrá práce!“vykřikl jsem a doběhl k tomu ozbrojenci.
Najednou jsem, ale spatřil, že ten démon začíná vstávat ze země, přestože mám prostřelenou hlavu šípem. Ozbrojenec mi hodil klíče od auta.
„Vojenský džíp, dvě ulice dál, dělejte. Přijeďte pro mě… já ho tu zatím trochu zaměstnám…“
„Co je zač?!“zeptal jsem se.
„Držte zobák a jděte pro to auto!“zahulákal ozbrojenec.
Rozeběhl jsem se směrem, který ozbrojenec ukázal a po čtyřiceti metrech jsem objevil vojenský džíp. Odemknul jsem, nastartoval a rozjel se pro toho ozbrojence.
Když jsem tam dojel tak jsem spatřil, že ten démon drží ozbrojence pod krkem jako mě předtím. Šlápl jsem na to, nabral správný směr a rozjel se proti démonovi tak, abych sejmul jen jeho a ozbrojenci se nic nestalo.
„Sakra!“vykřikl démon, odhodil ozbrojence a vyskočil deset metrů do výšky. Ozbrojenec se okamžitě sebral a nasedl do auta.
„JEĎ! JEĎ! JEĎ!“zařval a já se rozjel přímo pryč z města.
„Do hajzlu!“zakřičel ozbrojenec, když se podíval do zpětného zrcátka.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Ti parchanti nás pronásledují…“
„Cože?“zeptal jsem se a podíval se taky. Skutečně. Ta obrovská létající nestvůra letěla nad námi a to při rychlosti 120 kilometrů za hodinu. Pár metrů nalevo od nás běžel ten obludný pes.
„Šlápněte na to!“zakřičel ozbrojenec a já to vyhnal, až na 150 kilometrů za hodinu.
To už nás nepronásledovali. Buď to bylo na ně moc, nebo jsme jim tolik nevadili.
„Jeďte sem…“řekl a ukázal na jeden bod na mapě, vzdálený od nás 900 kilometrů jihovýchodním směrem.
„Ale tam nic není…“namítl jsem.
„Věřte mi, že je…“odsekl ozbrojenec.
„Dobře… dobře… můžete se mi vůbec představit?“
„Ano. Jsem Dimitrij Volkov…“
„To je vše?“
„Co chcete vědět?“
„Chci vědět co jste zač, chci vědět co jsou ty obludy zač, chci vědět co zabilo moji milovanou Magdalenu!“zařval jsem na pokraji nervového vypětí.
„Řeknu vám to, až dorazíme na to místo. Zastavte, raději budu řídit já…“řekl a já přikývl. Vyměnili jsme se.
Já jsem se potřeboval prospat.