STRAŠLIVÁK

Seděli kolem ohniště, namačkáni jeden na druhého, v menších skupinkách i jednotlivě. Oheň osvětloval jejich tváře mihotavým plamenem a dodával tak obličejům tajuplné vzezření. Napůl utopeny ve tmě, napůl osvětleny jasnou září nebyly ničím podobné těm tvářím, které za bílého dne vypadaly obyčejně, nudně. Mohutná polena co chvíli praskla a k nočnímu nebi se vznesla sprška jisker, rychle zamrkala a zmizela. Ta obzvláště houževnatá se občas snesla až k nohám kluků a holek sedících kolem ohně.
Co by si asi tak mohli povídat, když se na ně ze všech stran tísnila tma letní noci, která již dávno převzala vládu nad opuštěnou krajinou, uprostřed níž stál tábor s několika desítkami stanů, malou jídelnou, ještě menší umývárnou a několika suchými latrínami? Co by si mohli vykládat, když jim bylo nejvýš čtrnáct a většina byla ještě o pár let mladší?
Strašidelné historky. Začal s tím jeden starší opálený kluk, Mike se jmenoval. Pokukoval po skupince holek, které seděly kousek od něj a přitom vyprávěl strašný příběh o klukovi, kterého našli dva chlapíci oběšeného na stromě uprostřed hustého tmavého lesa, kousek od pěšiny, která vedla zkratkou od jedné vesnice k druhé. Jeden z těch mužů, vyprávěl Mike, utíkal do vsi pro policistu a druhý zůstal čekat u stromu. Ten, co běžel, byl moc rád, nejen kvůli tomu, že nemusel zůstat u houpající se mrtvoly, ale hlavně protože ten strom vypadal tak zlověstně, že mu jen při vzpomínce na ty divné větve přejel po zádech mráz silný jako tisíce jehliček píchajících hluboko pod kůži. Než doběhl do vsi, trvalo to dobrých deset minut a než se vrátil s policistou ke stromu, uběhla dohromady skoro půlhodina. Muž zákona nemohl do lesa zajet autem a měl pěkné bříško, protože hlavní náplní jeho práce nebylo honit zločince, ale spíš vypisovat pokuty za špatné parkování, to vše z pohodlí svého auta. No a když konečně dofuněl až na místo té hrůzy, co myslíte, že tam našel?
Všichni zpočátku pobaveně poslouchali rychle se odvíjející příběh, ale časem se začali tísnit víc k sobě a občas se nervózně rozhlédli kolem. Přeci jen, poslouchat něco takového z pohodí obýváku je něco trochu jiného než když je všude kolem vás tma a žádné cvaknutí vypínače ji nezažene. Ostatní kluci nejdřív jen protáčeli oči a občas Mika přerušili sarkastickou poznámkou, jak ale příběh uhánel ke svému rozuzlení, jeho vyprávění je strhlo a ke konci už všichni jen zadržovali dech.
Našel tam visící mrtvolu, kterou předtím ti kamarádi objevili, pokračoval Mike. A vedle ní se houpal ten, co zůstal čekat u stromu. Kalhoty mu plandaly u kotníků, protože se oběsil na vlastním opasku a jak se ve smrtelné křeči škubal, kalhoty mu spadly dolů. Oči měl vytřeštěné a jazyk mu visel z pusy jako leklá ryba. Obličej už nabíral temně fialový nádech a...
Pár holek vyjeklo a několik jich přidušeně zafunělo. Kluci se nakláněli k ohni a poslouchali se soustředěním, které by bylo snem každého jejich profesora. Mike se tvářil vážně, aby pointu nepokazil a přitom pokukoval po hloučku těch pěkných holek, co seděly nedaleko. S potěšením zaznamenal, že si získal jejich obdiv.
Pak už historky plynuly jedna za druhou, některé dobré, jiné horší, ale žádná nepřekonala tu první, která ve všech vyvolala pro ten večer hlad po nevyřešených strašidelných záhadách. Menší kluci byli po pár hodinách už doslova podělaní za ušima, jak se jim v hlavě honila směs více či méně pravděpodobných masakrů. Nikdo z nich se ale neodvážil odejít, protože by se musel sám pustit do putování temnotou, ve které všechna tahle strašná monstra číhala.
Mezi kluky, kteří seděli osamoceně, byl Hurhey, dvanáctiletý chlapec. Mezi ostatními, co neměli s kým sdílet svůj strach a posedávali vyděděni z kolektivu, byli především ti, co na tábor přijeli poprvé a dosud se s nikým nespřátelili. To Hurhey na tábor jezdil každý rok, letos tu byl již popáté. Pokaždé to bylo stejné, stále dokola - první den všichni startovali ze stejného místa, ale už po pár dnech mu ostatní utekli kamsi daleko. A Hurhey zůstával vzadu, osamocen, i se svým absurdním křestním jménem, které by znělo směšně i jako příjmení. Vlastně ne, ne, nestartovali všichni ze stejné pozice, to Hurhey měl náskok, pořádný handicap, protože to on znal všechny, kteří sem již v předchozích letech jezdili, to on věděl co a jak. Ale po pár dnech se i těch pár zoufalců, co seděli u ohně o samotě, s někým spřáhlo, buď navzájem, nebo se začlenili do těch pár skupinek, které už na každém takovém táboře vzniknou. Jen Hurhey zůstal vyčleněn, v každé soutěži byl vybírán naposled z nutnosti a když se běžela štafeta, ostatní na něj křičeli něco jako - „Jeď, jeď... hey, Hur-hey, kurva, kurva, zamakej!“ To vše doprovázené ošklivým nepřátelským smíchem.
Hurhey neběhal zdaleka nejhůř, ani nejhůř nevypadal, nebyl ani hloupý. Nebyl nejhorší, ale ani v ničem nevynikal, alespoň žádnou výjimečnou schopnost za ty roky nebyl schopen předvést a prodat. Byl průměrný, ale cosi v jeho chování vyzařovalo odpuzující signály. Jako když máte dva magnety... ale v Hurheyho případě byly všichni lidé magnety jednoho druhu a on byl jejich jediným protipólem. Nikdo se s ním nebavil déle než chvilku, pak byl tou odpudivou silou odmanévrován pryč.
Hurhey to nesl zprvu dost těžko, ale postupem času si zvykl. Podobně se k němu chovaly ostatní děti ve škole a dokonce i učitelé, což mělo jedinou výhodu - málo Hurheyho vyvolávali. Slabá útěcha, ale Hurhey se naučil radovat se z maličkostí.
Jak se ví, nebo alespoň tuší, každý má nejméně jednu schopnost, kterou vyniká nad ostatními. Hurhey tu schopnost v sobě objevil, když ho jednou rozzlobila jeho mladší sestra a on se ji rozhodl potrestat tím, že jí poví strašidelnou historku na dobrou noc. Když šli ten večer spát, nalákal ji slibem, že jí řekne moc pěknou pohádku, kterou slyšel v rádiu a která je lepší než jakákoliv jiná pohádka na světě. Sestra váhavě souhlasila. Většinou se se svým bratrem moc nebratřila, vzpomeňte na ten magnet - sestra nebyla žádnou výjimkou.
Hurheyho pohádka začínala v lese upálením čarodějnice a slibem jejího jediného syna, že ji pomstí. Sestra po prvních pár minutách ani nedutala a Hurhey by si mohl myslet, že usnula, nebo si nasadila sluchátka svého hudebního přehrávače, kdyby si nebyl jist, že poslouchá. A tím si byl jist jako ničím jiným ve svém životě. I když ji neviděl, věděl, že se strachem ani nehýbe a chtě nechtě poslouchá vše, co Hurheyho pusa vypouští a vlévá do jejích uší. Spoutal ji provazem svého vyprávění a bez přehánění, spoutal i sebe. Příběh se odvíjel mimo jeho fantazii, mimo jeho vyjadřovací schopnosti, zbyla jen ústa, která byla prostředníkem mezi příběhem, který vznikal KDESI a na svět se rodil jeho hlasivkami.
Pohádka končila strašlivým krveprolitím a když Hurhey zmlknul, sestra byla asi minutu úplně zticha. Hurhey se vyděsil, že ji svým příběhem, který už nebyl tak docela jeho, přivodil infarkt a zprovodil ze světa. Pak začala ječet a nepřestala, ani když přiběhli rodiče a pořád dokola se jí ptali, co se to proboha stalo, zda se jí něco zdálo, co to má znamenat? Nakonec ji strčili pod studenou sprchu a řev víceméně utichl. Když pak vyšlo najevo, proč druhorozená křičela, dostal Hurhey měsíc domácího vězení a tolik ran, kolik se mu na zadek vešlo. Pěkně všechny na jedno místo, aby to mělo nějakou váhu.
Hurhey se rozhodl, že svůj talent využije při táboráku. Poví ostatním pohádku o mstícím se synovi upálené čarodějnice. O synovi, který vznikl z nečistého svazku té vlasatice s lesním stvořením neurčitého druhu.
Věděl, že jakmile začne vyprávět, už ho nic nezastaví. Měl ale problém s tím, že nedokázal začít. Bál se, moc se bál, že ho zradí hlas, že vypískne nebo vyjekne, že neartikulovaně zachrchlá, že ho hned okřiknou, že ho vyženou s nadávkami od ohně.
Dva roky se odhodlával. Vždycky, když seděl u táboráku a začaly se povídat strašidelné historky, udělal se mu v hrdle knedlík, který nešel spolknout. Strachy se zpotil a nebyl schopen se ani pohnout, natož požádat o slovo a svůj příběh odvyprávět. Nejhorší na tom bylo, že se mu hlavou honil ve stále nových variacích, čím dál brutálnější a rafinovanější, až se sám děsil toho, kde se ta strašlivost bere. Věděl, že by je ohromil všechny tak, že by nezapomněli do konce života. Strach by je provázel až do smrti.
Třetí rok už věděl, že v sobě touhu povědět příběh nedokáže potlačit, stejně jako když člověk sní zkaženou večeři a i když zvracení nade vše nesnáší, nakonec je to to nejlepší, co může v danou chvíli udělat. Nebylo vyhnutí.
Když Mike dořekl svůj hloupoučký příběh o oběšencích a všichni z něj byli úplně unesení, věděl Hurhey, že tento večer bude jeho večerem. Chtěl požádat o slovo, ale vždycky byl někdo rychlejší a on jen čekal dál a dál. Nakonec se rozhodl, že se projde kolem tábora, ještě jednou se vnitřně zatvrdí a pak půjde a i kdyby měl ostatní překřičet, dostane se ke slovu a pak budou jeho... navždy.
Vrátil se k ohni a posadil se vedle jednoho z osamocených. Ten nakrčil nos a poodsedl si.
„Čím se to mažeš? Panebože!“zanaříkal.
Ale Hurhey byl příliš vzrušený, než aby ho poslouchal. Teď přišla jeho chvíle. V krku a ve spáncích mu divoce pulzovalo, chlupy na kůži se mu ježily a všechna holá místa se mu pokryla husí kůží. Dlaně mu zvlhly studeným potem.
Nějaký nekňuba právě dopovídal příhodu o bezhlavém jezdci, zmateně převyprávěnou epizodu z televizního filmu, která postrádala jakoukoliv pointu. Když zmlkl, rozhostilo se na okamžik ticho. Hurhey se divoce rozhlédl kolem sebe. Tváře všech byly soustředěné, čekalo se, kdo přijde se svojí troškou do mlýna.
Teď. Teď nebo nikdy.
„Já mám taky...“ zaskřehotal a nervózně rozhodil rukama.
„Kurva, Hurhey, drž hubu,“ zakřičelo několik hlasů najednou, téměř jako by ti, kdo se ozvali, na tuhle chvíli čekali a byli předem smluveni. Pár holek naoko pohoršeně vyjeklo. „Jo, Hurhey, drž pysk, kurvadrát,“ přidaly se další hlasy a všechny obličeje se na něj zlostně zahleděly.
„Já...“ zakoktal a když se na něj snesla další sprška nadávek, hlasitějších a jadrnějších, zlostně a zároveň zoufale vyskočil, že odejde. Pak ucítil, že mu z pravé ruky něco kape. Tahle ruka nebyla mokrá od potu, byla vlhká od konečků prstů až téměř po rameno. Jako ve snách ruku zvedl k nosu a nasál. Absolutně opojná vůně. Ve chvíli, kdy smysly rozpoznaly, co ta vlhkost je, všechno mu v mysli do sebe zapadlo.
„Ííííííííííííííííííí,“ zaječel Hurhey a divokým přískokem přitančil k ohni. Natáhl ruku a ukazovákem se dotknul nejbližšího plamene. Uslyšel hlasité jakoby-fouknutí a zařval. Bolestí, frustrací, vztekem.
Když to nejde příběhem, pomstí se jinak. Spatřil ještě strnulé tváře, ze kterých vyprchala všechna barva, a pak už přeskočil nejbližší dřevěnou kládu, na které sedělo několik z jeho sprostých posluchačů a kotrmelcem se vzdálil od ohně dobře na deset metrů.
Hořící rukou zapálil monstrózní kruh z benzínu, který byl na zemi vylitý.
Chlapci a dívky začali v kruhu vystrašeně běhat jako hloupá lesní zvěř.
Hurhey je honil a se strašidelným jekotem je hladil po obličejích svou hořící rukou.