Rockwell Inferno... 2.část

Kapitola II.: Nehoda a náhoda.

22.dubna 1962, 2:00, příkop u silnice 276.
Začal jsem se probírat. Promnul jsem si oči a viděl, že jsem v malém příkopu, vedle nějaké silnice. Hlava mě neskutečně bolela… viděl jsem znova rozmazaně a hlavně jsem viděl jak se kolem nějaké záře přibližují podivné stíny. Pak jsem si všiml co je to za záři. Bylo to hořící auto v němž jsem jel s tím ozbrojencem.
Vyběhl jsem na silnici a stíny se ke mně stále blížili. Až nyní jsem spatřil, že to jsou lidé… nebo při nejmenším bytosti lidem podobné. Jejich těla, ale byla silně zdeformována, místo prstů měli dlouhé drápy, v zubech ostré špičáky, celý byli od krve. Byli oblečení jako nějací vidláci. Jednomu z nich chyběla dolní čelist… dalšímu rovnou celá hlava… měl jsem pocit, že jsem se během pár hodin ocitl v samotném pekle.
Spatřil jsem, že silnice směrem za mnou vede někam úplně do neznáma a že silnice přede mnou vede k nějakým osvětleným domům. Bohužel, tím směrem šlo zrovna 5 nebo 6 těch bytostí.
Ozval se výstřel a jedna obluda padla na zem „mrtvá“. Pak další a další. A měl jsem volný průchod. Rozeběhl jsem se a spatřil kdo střílel. Dimitrij. Seděl u hořícího auta, celý zakrvácený, se zlomenou pravou rukou, v levé ruce měl revolver.
„… tam…“řekl a revolverem ukázal směrem k osvětleným domům.
„… je to místo… jsi poslední naděje…“řekl.
„Naděje na co?“zeptal jsem se a on odložil revolver a podal mi nějakou starou knížku.
„Vojničův rukopis… najdi knihovnu… on musel pracovat se stejným jazykem…“říkal nesouvislé věty, pak popadl revolver a zastřelil další obludu. Já jsem vzal knihu a schoval si ji za kalhoty.
„TAK BĚŽ!“zakřičel a pak si prostřelil hlavu revolverem.
Rychle jsem si od něj vzal ten revolver, několik krabiček s náboji a stříbrný nůž.
Poté jsem spatřil, že těch nestvůr už tam je aspoň dvacet a přicházejí z polí a od nějakého kostela. Dal jsem se na útěk.
Běžel jsem jak mi jen síly stačili k těm osvětleným budovám.
Doběhl jsem k jedné z budov a začal zoufale klepat na dveře. Ty se po chvilce otevřeli a stála tam malá dívka, ústa měla od krve a v očích šílený výraz.
„Sakra…“řekl jsem si, uskočil pryč a doběhl k sousednímu domu. Tam to nemělo žádnou šanci. Dveře byli vyražené a od krve. Na zemi ležela čísi mrtvola a jedna z těch nestvůr ji okusovala.
Já jsem se vydal dál do běhu a dostal jsem se, až k velké budově skladiště. Vpadl jsem dovnitř a zabouchnul za sebou dveře.
Uslyšel jsem cvaknutí zbraní, samopalů, pistolí i pušek. Otočil jsem se a tam stáli k smrti vyděšení policisté.
„Nestřílejte…“řekl jsem a rozhlédl se okolo. Obklíčilo mě pět policistů, další dva hlídkovali u zadního vchodu a dva stáli u oken na stráži. Uprostřed místnosti byl velký stůl s nějakými dokumenty a zprávami a u něho stál nějaký muž v civilním oblečení a šerif.
Policisté mě odzbrojili, sebrali všechny věci co jsem měl u sebe a odvedli k šerifovi a tomu druhému člověku.
Šerif byl vysoký, nepřátelsky vypadající silný muž, již plešatý s modrýma očima.
Ten člověk byl takového průměrného tuctového vzezření, měl krátké černé vlasy, kvádro, kravatu a tenké brýle.
„Kdo jste a co tady chcete?“zeptal se šerif.
„Jsem Alex Shepard a co tady chci ani nevím. Jen vím, že parta nějakých oblud zabila moji ženu, pak jsem s jedním ozbrojencem jménem Dimitrij Volkov… pak jsme se nějak vybourali, potkali jsme ty nestvůry…“
„… zombie…“přerušil mě šerif.
„… jo, zombie… cože? Zombie?“
„Ano…“
„… no a Volkov mi předal nějakou knihu, nějaký Vojničův rukopis…“řekl jsem a jeden z policistů jim podal tu knihu.
„Dobře. Řeknu vám co se tady stalo…“začal vyprávět šerif.

15.dubna 1962, 20:00, vesnice Justintown, 2 kilometry západně od města Rockwell.
Mladý milenecký pár, Josh a Anna leželi spolu na poli a měli takový menší piknik.
„… vidíš všechny ty hvězdy…?“zeptala se trochu nepřítomně Anna.
„Nádhera… jen trochu morbidní a depresivní je, že některé ty hvězdy už pravděpodobně neexistují…“řekl Josh.
„To jo…“
„Co budeme dělat zítra?“zeptal se Josh.
„Já jdu zase do školy… a ty zase na pole…“řekla Anna. Vesnice Justintown byla velice primitivní a chudá. Bylo to asi 20 domků s několika políčky a byla úzce provázána s větším městem Rockwell.
„Někdo nás pozoruje…“řekla Anna trochu vyděšeně a ukázala k jednomu stromu. Josh se otočil a uviděl tam nějakého člověk. Jak stojí a mlátí se hlavou o strom.
„PANE?“vykřikl Josh, vstal a opatrně se začal k tomu muži přibližovat. Moc dobře ho neviděl, vlastně viděl zatím jen siluetu. Po pár krocích došel, až k muži a položil mu ruku na rameno. Muž se prudce otočil a zakousl se Joshovi do ruky. Ukousnul mu několik prstů a začal šíleně ječet. Josh spadl na zem v bolestech… po chvilce se mu, ale podařilo vstát. Muž někam se šíleným jekotem odběhl a Josh přiběhl k Anně. Pak odvedli Joshe do domu jeho rodičů.

23:00, Justintown, dům Joshe a jeho rodičů.
Anna, Joshovi rodiče, jeho bratr a šerif byli v obývacím pokoji a Anna šerifovi vysvětlovala co se stalo. Nikdo ji nechtěl věřit, ale nikdo nedokázal vysvětlit jak Josh k záhadným zraněním přišel. Josh mezitím dostal infekci a vysokou horečku.
„Edmunde, jdi zkontrolovat bratra…“řekl Joshův otec a mladší bratr Edmund, kterému bylo jen 9 let se vydal po schodech do prvního patra do pokoje Joshe.
„Ještě jednou tedy. Nepamatujete se jak vypadal ten… muž… jak říkáte…?“zeptal se šerif.
„Nevím. Neviděla jsem z něj skoro nic. Jen siluetu a pak šílený výkřik…“odpověděla Anna a do pokoje vešel další policista.
„Pane. Máme dva nové svědky. Jeden tvrdí, že slyšel onen hrůzný výkřik a druhý, že viděl nějakou běžící postavu po poli. Prý běžela a divoce skákala a máchala rukami do vzduchu…“
„Kde je sakra ten Edmund?“zeptal se naštvaně otec a vydal se po schodech za svými syny.
Když otevřel dveře Joshova pokoje spatřil hrůznou scénu. Nechtěl věřit svým očím, když spatřil na zemi ležet svého mladšího syna Edmunda s vykousnutou tváří a svého staršího syna Joshe, jak s bílou mrtvolnou kůži, krví podlitýma očima a zkřivenými rty stojí u okna a hledí na otce vražedným výrazem v očích. Josh se pak otočil, proskočil oknem a utekl pryč.
Otec seběhl ze schodů.
„PANEBOŽE POMOC!“zakřičel šíleně.
„Co se děje?“zeptal se šerif.
„Josh je pryč. Edmund je mrtví…“vyjekl zoufale otec.
Všichni pak s otcem vyběhli do prvního patra a do Joshova pokoje.
Na zemi byla kaluž krve a v ní stál Edmund, ale byl otočen k ostatním zády. Všichni měli oči vytřeštěné hrůzou. Edmund se pak otočil, většina jeho tváře byla pryč… oči, ústa i nos byli vykousnuty. Zvedl ruku a zamával jim… šerif vytáhl revolver a zastřelil ho.
„Okamžitě odveďte všechny obyvatele do skladiště a svolejte mimořádnou radu města…“nařídil šerif a policisté odešli vyřídit rozkazy…

…
22.dubna 1962, 3:25, skladiště, Justintown.
„… několik dnů jsme pak žili zde. Čekali jsme na příjezd armády, ale vysílačky a rádia byli hluchá. Nikdo neodpovídal. Před dvěma dny jsme se vzbudili, my co jsme teď tady… a nikdo z ostatních 150 civilistů zde nebyl… všichni odešli do neznáma. Do Rockwellu…“dodal šerif na závěr.
„Povězte mi více o Rockwellu…“zeptal jsem se.
„Rockwell bylo místní městečko. 3 000 obyvatel, menší průmyslová zóna, vězení, několik škol, kulturních center, zásobovací distribuční středisko, blázinec a staré vojenské laboratoře…“odpověděl šerif.
„… a pohřebiště…“dodal ten druhý muž.
„Kdo tedy jste?“zeptal jsem se toho druhého muže.
„Jsem Adrian Kirkson. Žil jsem v Rockwellu, než jsem se jedné noci probudil a zjistil, že hroby na hřbitově jsou otevřené a všude jsou oživlé mrtvoly…“odsekl chladně a pak dodal:“… byl jsem knihovníkem… ze starodávných spisů v zakázané části knihovny jsem se dozvěděl, že existuje rituál, který může zvrátit celé toto šílenství…“
„Budu hádat, je popsán ve Vojničově rukopisu?“
„Ano. Ale ten je psán jazykem jenž byl zapomenut před 2 000 lety a jež se používal pouze v oblastech jihovýchodní Asie, navíc písmem jenž je zdeformovanou verzí hebrejštiny. Nikdo neví kdo to napsal…“
„Proč se tedy jmenuje Vojničův?“
„Protože ho v roce 1912 získal polsko-americký knihkupec Vojnič…“
„Co tedy musíme udělat?“zeptal jsem se.
„Musíme se dostat do rockwellské knihovny. Jsou tam dá se říct slovníky toho zapomenutého jazyka…“odpověděl Adrian.
„Pryč…“řekl jsem, když jsem pohlédl z okna. Přímo proti skladišti letěla ta dvoumetrová obluda s křídly, která se mě předtím pokusila zabít. Ta bytost prorazila zeď skladiště, proletěla nad námi, popadla šerifa a mrštila s ním o zeď, až se v něm zlomily všechny kosti. Adrian se stihl uhnout a já taky.
Démon pak přistál uprostřed místnosti, jednou rukou popadl Vojničův rukopis a druhou stůl a mrštil ho na policisty. Já se skryl za jednu bednu a jen přihlížel hrůzné scéně-nestvůra popadla Adriana a doslova ho rozlomila. Pak ho taky odhodil. Všichni policisté už byli mrtví a já byl jediný, kdo to přežil. Démon na mě pohlédl.
„My… jsme… se… už… viděli…“řekl hlubokým ďábelským hlasem a šel ke mně.
„Dělej Mothmane, kašli na něj. Doktor potřebuje rukopis!“zakřičel hlas toho démonického muže v potrhaném oblečení, který stál v díře jež vyrazil létající démon svým tělem. Mothman na mě naposledy pohlédl svýma žhnoucíma očima a odešel s rukopisem v ruce. Ten démonický muž na mě také pohlédl.
„Vyzkouším zase ten trik…“řekl se smíchem démonický muž a pohlédl na Mothmana. Pak lusknul prsty a… a celý sklad se začal pomalu hroutit. Základy praskaly, zdi se rozpadali… na mě začali padat cihly a já uskakoval. Pak se za mnou otevřeli jedny dveře vedoucí ven a něco nebo někdo mě popadl za límec bundy a vytáhl ven ze skladiště.
Pak se mnou mrštil někam na opuštěnou cestu. Podíval jsem se, kdo nebo co to je.
Byl to člověk, byli mu vidět jen oči, zbytek těla měl v dokonale přiléhajícím bílém oblečení, vypadalo to jako nějaké černými opasky svázané hadry, ale dokonale upravené. Podle konstituce těla jsem usoudil, že jde o ženu. Po bocích měla připevněné pistole velké ráže a mačetu.
„Kdo jsi?“zeptal jsem se vyděšeně a díval se do jejich modrých očí.
„To tě nemusí zajímat. Ale ty se mi budeš hodit…“řekla ještě dívčím hlasem.

???, o hodinu později.
Do velké, prostorné a chladné kamenné kanceláře vstoupil démonický muž a pohlédl na postaršího muže hledícího z okna.
„Pane…“ohlásil se démonický muž.
„Máš rukopis?“
„Ano. Získal jsem ho pro vás úplně sám…“řekl zapírajíce Mothmanovu roly.
„Báječně, Dextere…“
„Pane, smím se zeptati jak vypadá to s projektem?“
„Dobře. Ještě 24 hodin a projekt přinese plody dlouhé dřiny a práce…“
„Jak dlouho se na projektu pracuje?“zeptal se démonický muž Dexter.
„72 let… 72 let… práce jež započal můj děd, pokračoval v ní můj otec a jež dokončí jeho syn…“odpověděl pyšně muž.