Přistěhování do starší ubytovny

Přestěhovali jsme se s manželem a mým několikaměsíčním miminkem do starší, už jednou vyhořelé ubytovny kdesi daleko v jiném kraji. Byla opravdu veliká, uprostřed se zahradou, měla několik pater, spoustu sousedů a dokonce spojovala jeden velký kostel.V zahradě stála velká kašna se starou vodou z deště, na ní stála socha v podobě anděla. Zahrada,vnějšek kostela i celý barák byli prorostlý křovinami a plavými rostlinami. Drželo se zde velké vlhko, byla to studená oblast. My jsme měli krásný velký pokoj. Bylo vidět, že je to starší dům, okna byla veliká a místnosti taky.Pokoj jsme neměli moderně zařízený. Starší dřevěné postele a tmavší koberec. Musela se udržovat teplota kolem dvaceti stupňů, jinak zde hrozilo napadení plísně či vlhkost. Vsichni sousedi měli velice zvláštní styl. Někteří z nich byli silný dominantní ženy s dlouhými šaty a závoji. Byli krásný, někteří i velice mladý. Svoje dítě jsem si hýčkala v naší velké posteli, když usínalo, odložila jsem ho do jeho menší. Milovala jsem ho a většinu dne jsem strávila samotná s nim v pokoji, nebo na lavičce u kašny. Jednou jsem měla v plánu se sblížit se sousedy a v neděli se zajít podívat do toho krásnýho kostela. Cítila jsem trochu samotu, uvědomovala jsem si, jak je vše zde tichý a osamocený,ale se svým dítětem jsem to vnímala jen občas. Byla jsem zamyšlena do atmosféry. Často jsem pobývala na té prorostlé zahradě, dokut nám nezačala být zima. Vždy jsem tam byla sama. Málokdy jsem někoho potkávala. Když kolem mě procházela paní se šátkem a dlouhýma šatama, které měla téměř každá žena, pozdravila jsem jí. Avšak ona šla dál, jako by mě neslyšela. Zarazilo mě to a začínala jsem se cítit čím dál zvláštnějš.
Postupem přibývajícího času strávené bydlením v tomto baráku, nám s manželem začalo docházet, že obyvatelé domu nejsou úplně v pořádku. V noci se zde děly zvláštní věci.Bývalo v pokoji nesnesitelné vedro, děťátko stále plakalo. Občas se ozýval i řev. Ovšem jednou nás navštívil starší poutník, který zde jeden čas bydlel. Tito lidé jsou nakaženi dost vážnou leprou. Začalo to u jedné matky, která kvůli své nemoci ztratila i dítě. Na místě smrti zůstala nemoc spolu s pomocí nenávisti sídlit a postupně začínala napadat ostatní lidi z domu. Lidé za pomocí různých rituálů a ohně začínali nakazovat další, neboť jako nakažení mají naprosto jiný život. A jejich cílem je se rozvíjet. Nejsou živý, takže nemohou umřít. Ale nejsou ani mrtvý. Jejich život přez den se dá všední. Avšak přez noc se vždy jejich tělo rozloží na pouhé maso. Je to prokletí,a budou se snažit dostat i vás! Každou noc jejich zohavená těla pochodují po chodbách, mají schůzky v kostele, díky kterému se do nich ďábel nemůže dostat na plno,a díky tomu jsou přez den lidští.
Začala jsem se bát. Přestávala jsem vycházet. Jednou když jsem musela, potkala jsem mladou paní v černých závojových šatech. Sledovala mě svýma symetricky nalíčenýma očima a velice světlou barvou. Byla tak krásná.
Avšak ne vždy se mi podařilo uhlídat své dítě před vším zlem. Když bylo starší, nechalo se unést zvědavostí a dostalo se až téměř na vrcholek věže se zvonem, který bije každou neděli v kostele. Dělala jsem, co jsem jen mohla. Ale nestihla jsem to.