Pakkomielle 1.Část

Pakkomielle.
Kapitola I.: Střet…
21.dubna 2009, 20:54, Česká republika, Káranice, hospoda U čtyř soudků.
Já, můj kámoš Martin, má přítelkyně Kristýna a kámoška Jana jsme seděli v celkem přeplněné hospůdce U čtyř soudků ve vesnici Káranice, nedaleko vesnice Obědovice, kde jsem bydlel s Kristýnou.
„Podívej se Štěpáne. Řekni mi proč?“tázal se mě Martin.
„Co proč?“zeptal jsem se.
„Před třemi dny si tvrdil, že Bible, Tóra a Korán jsou všechno mocenské podvrhy. Ale proč?“
„Ty víš, že jsem ateista. Dokonce se dá říct, militantní ateista…“řekl jsem s úšklebkem.
„… prostě jde o to, že to co se nedá zaznamenat, vidět, cítit, ochutnat, detekovat nějakým vědeckým a logickým způsobem prostě neexistuje…“
„A jak tedy vznikl vesmír?“
„No Velkým třeskem…“
„Podle mě vesmír stvořil Bůh…“
„No jo… to říká vždy člověk, který nerozumí vědě a dějinným pochodům vesmíru… je daleko jednoduší říct, že nějaká nespecifikovaná všemocná bytost vytvořila vesmír, než si aspoň zběžně něco zjistit o fyzice a astronomii…“
„Proč by Bůh nemohl existovat?“
„Kvůli Božskému paradoxu…“
„Cože?“zeptal se Martin s podivem.
„Božský paradox vyvrací dokonale existenci Boha. Položím ti otázku jež tvoří Božský paradox… pokud budeme vycházet z toho, že Bůh existuje a je všemocný a schopen dokázat cokoliv, je Bůh schopen vytvořit kámen, který by nebyl schopen unést?“vmetl jsem Martinovi Božský paradox přímo do tváře. Martin jen civěl, po chvilce upřel oči do stolu, napil se piva a povzdechl si.
„No… dostal si mě…“řekl Martin a já se jako „militantní ateista“ usmál nad dobře vykonanou prací.
„A co duchové a démoni?“zeptala se Jana.
„Duchové jsou z 99.9% výmysly lidí a z 00.1% mohou existovat jakožto energetické stopy lidské duše…“
„Duše? Ale vždyť duše je ne-detekovatelná…“namítl Martin, aby mi oplatil moji předcházející anti-náboženskou ofenzivu.
„Já vím. Ale nemohu věřit, že naše chování, city, emoce a tak dále jsou jen…“chtěl jsem to doříct, ale Martin na mě vrhl pobavený, až sarkastický úsměv.
„No dobře. V tomhle si vyhrál ty… pokud jde o démony… věřím, že mnoho z těchto bytostí mělo nějaké pradávné reálné základy v zmutovaných zvířatech a lidech, ale nevěřím, že dneska existují…“
„No nic, zlato. Já už půjdu…“přerušila mě Kristýna. Byla to středně vysoká brunetka s hnědýma očima, úzkými rty a krásnou pletí.
„Pá lásko. Přijdu za půl hodinky…“řekl jsem ji.
„Takže ráno… no jasně…“odvětila sarkasticky, usmála se a políbila mě.
„Já už půjdu taky“řekla Jana a také se zvedla od stolu.
„Měj se…“řekl Martin a mávl na Janu.
„…Tulossa pian tavata totuus…“řekla Jana směrem ke mně nějakým podivným hlasem.
„Cože?“zeptal jsem se Jany.
„Nic. Co by?“
„Něco si říkala…“
„Nic jsem neříkala. To už máš moc alkoholu v krvi…“odvětila s úsměvem a s Kristýnou odešli.
„Opravdu nevěříš, že je něco nad námi…“tázal se mě znova Martin.
„Jistě, že věřím. Nad námi je strop, nad stropem střecha a nahoře už je vesmír…“odpověděl jsem ironicky a zasmál se.
„Chytráku…“

23:00.
Probudil jsem se. Asi jsem tam v alkoholovém opojení usnul. Podíval jsem se kolem sebe. Nikdo nikde nebyl, ale bylo rozsvíceno. Vstal jsem od stolu, popadl účet, roztrhal ho a vydal se pryč z hospody.
Ulice vesnice Káranice byli dobře osvětlené a tak jsem se vydal po cestě k „Myší díře“ jak se říká malému podchodu pod železniční tratí. Tímto podchodem vede cestička ke kravínům ve vesnici Obědovice.
Když jsme vstoupil do „Myší díry“ tak jsem uslyšel hlas, ostrý a děsivý, který se ozval přímo za mnou.
„Sinun järjettömyys on työssäni“řekl hlas a já se otočil. Nikdo nikde. Tohle nebyla normální opice… tohle byla ultra-opice napadlo mě. Pak jsem se podíval před sebe…
„UAAAAAAA!“zaječel jsem na celé kolo, padl na zadek a dal si ruce před oči. Z kraje stropu Myší díry vysel oběšenec. Nějaká žena ve velice starých potrhaných šatech, s výrazem děsu na tváři a s krví podlitýma očima. Viděl jsem, že ta žena má takovou nazelenalou barvu a je trošičku „průhledná“.
„Doprdele…“vypadlo ze mě a vstal jsem. Prošel jsem opatrně kolem ní a dal se do běhu. Uběhl jsem asi dvacet metrů, zastavil se a otočil. Ta „žena“ tam už nebyla. Otočil jsem se před sebe a nikdo nikde. Rozeběhl jsem se, chtěl jsem se dostat domů co nejdříve. Proběhl jsem alejí, která vedla podél cesty a po chvilce se dostal do Obědovice. Proběhl jsem kolem kravína, po prašné cestě a na silnici. Poté jsem se vydal doleva a doběhl k jednomu staršímu domu. Strach a šok ze mě úplně vypudili důsledky alkoholu.
Přelezl jsem plot, protože jsem nechtěl hledat klíče a pak prolezl otevřeným oknem do ložnice v přízemí. Kristýna si totiž nechávala vždy otevřené okno na noc.
„Štěpáne, jsi v pořádku?“zeptala se Kristýna a rozsvítila, když uslyšela hluk jak jsem dopadl na zem. Ložnice v níž jsme spávali byla chladná a malá, zdi byly bílé, dveře taky, koberec šedý a starý, bylo tam několik židlý, stůl a knihovna u zdi.
„Jo, v pohodě. Jen jsem si chtěl trochu zkrátit cestu…“řekl jsem. Nechtěl jsem jí říct co jsem viděl a zbytečně ji děsit. Byli to jen mé choré představy.
„Vypadáš vyděšeně…“namítla Týna.
„Ne, jsem v pořádku…“oponoval jsem ji, vstal a raději šel spát.