VĚC: OSOBNÍ ZPOVĚĎ

Anotace: Proč jsem psal svoje válečné povídky...

VĚC: OSOBNÍ ZPOVĚĎ AUTORA

Touto dobou už to bude rok, kdy jsem na liter.cz dával svůj první příběh ze série o Heinzi Bohrovi a jeho četě v posledních letech války na východní frontě. Překvapivě, ač jsem to nečekal, se ten první díl ujal. Více méně jsem ho sem dal jen tak na zkoušku, nečekajíc, že by to snad někdo četl, nebo tomu věnoval větší pozornost. Jenomže když počet přečtení utěšeně stoupal, dal jsem se do sepisování dalších osudů těch několika mužů, kteří v té válce bojovali. Nebyli skuteční, vytvořil jsem je jen ve své mysli a taktéž jejich osudy, přátelství a situace jsou čistě smyšlené. I když kd ví? Třeba nějaký Heinz Bohr opravdu na východě bojoval...
Pracoval jsem na celém tom díle úporně několik měsíců. Přišly chvíle, kdy jsem měl inspirace celé vagóny, psalo se to samo, v hlavě mi celý děj kapitoly běžel jako souvislý film. Povídku jsem pak měl hotovou za pár dnů. Ovšem přišel i chmurný čas, kdy nedokončený příběh ležel ve složce dlouho, aniž bych napsal řádku, nebo jen pár slov. Postupně jsem je díl po dílu ukládal sem a sledoval, jak celá série utěšeně roste a počet přečtení taktéž.
Po několika měsících byl celý Heinz Bohr hotov. A já si říkal, kam se podívat dál. Bojiště druhé světové války se mi opouštět nechtělo. Proč taky, dá se o nich psát léta. Tak se zrodila druhá série Velké finále. Posledních pár měsíců války a pak opravdu poslední dny bojů v rozmláceném Berlíně. Přiznávám, tato série je slabší jak Heinz Bohr. Psal jsem ji, když jsem měl takové těžší obdodí ve škole, pak se do toho přidal i nějaký ten vztah... Proto vznikala všelijak a na její kvalitě se to i docela podepsalo. Přesto jsem se přes to všecko nějak dostal. Zásadní problém byl v tom, že jsem si k hlavním hrdinům nemohl vytvořit takový "stvořitelský" vztah jako k Bohrovi, který povstal z nudné hodiny českého jazyka. Tady to tak jednoduše nešlo. Vymyslet jména, nějaký ten původ a vůbec celou charakteristiku hrdinů jsem dával dohromady neuvěřitelně obtížně.
Přesto však vznikala celá řada "sezónních" hrdinů, kteří se v sérii nakonec ani neukázali. Částečně kvůlu přehlednosti, částečně proto, aby si nebyli moc podobní. Popsal jsem v této sérii několik agonických posledních měsíců války a jejího konce v ruinách Berlína. Tady v posledním dvoudílném příběhu se cesta několika kamarádů uzavírá, když se náhodou poslední dva přeživší potkají na lavičce v berlínském parku... Tím jsem uzavřel východní frontu.
Když jsem si prohlížel fotky z mého výletu do francouzské Normandie, dostal jsem nápad popsat jednu z klíčových operací druhé světové války-operaci Cobra, tedy prolomení se z Normandie do francouzského vnitrozemí. Ač nedokončená série, stala se pro mne přelomovou. Měl jsem k dispozici ohromné množství materiálů, map, fotografií a navíc vlastní zkušenost s návštěvou. Proto devadesát procetn míst, které v příběhu jsou, oprvadu existují. Jenomže jsem nějak nedokázal vystihnout povahu, způsob uvažovaní a hlavně styl amerických vojáků. Řekl jsem si "kašli na to. Když to nejde, tak to nejde, no."
Spousta lidí se mne ptala jak jsem se k psaní dostal. Mám takovou univerzální odpověď "pro tiskové agentury". Říkejme jí Odpověď prvá. Jednou jsem si koupil knížku od jistého Dána, který prošel celou válkou v Rusku. Tak jsem si taky něco takového zkusil napsat. A pak je tu ještě jedna odpověď. Tu si nechávám více méně jen pro sebe. Na pultech knihkupců je spousta knížek o generálech, slavných a klíčových bitvách všude možně po světe, na moři, ve vzduchu, pod vodou i na souši. A odtud pochází Odpověď druhá: No a já jsem si říkal, kde je aspoň nějaká připomínka těch, kteří tam zůstali. Kteří se už z těch Stalingradů, Tobrúků, Guadalcanalů a Normandií nevrátili. A je úplně jedno, jestli je to Rus, Němec, Američan, Brit a spousta dalších. Oni válčili jen proto, že jim někdo mocný řekl běžte a zabíjejte ty druhé. Spousta z nich nechtělo. Spoustě z nich bylo tolik jako mě a ještě i méně. A já jsem svoje tři série napsal proto, aby se na tyhle vojáky z předních linií a nejen z nich nezapomělo. Když jsem jednou stál v Plzni na Americké třídě při přehlídce těch krásných džípů na jednom místě, uviděl jsem přijíždět takový nevelkých autobus. Byl do poloviny zaplněn bělovlasými a šedovlasými dědečky, kterým svítili jejich oči, když viděli tolik lidí, jak jim mávají vlaječkami. Byli to američtí veteráni. Za pár let projížděl kolem stejný autobus. To už bylo v Praze při příležitostí 60ti let od konce války. A těch dědečků už tam nebyla polovina, ani čtvrtina. Ale posledních pár starých pánů. Koukali se z oken a těžko říct, co jim letělo hlavou. Pomalu odcházejí. Všichni ti, kteří bojovali na frontách druhé světové války pomalu odcházejí tam, odkud už není návratu. Tam, kam odešli mnozí jejich kamarádi. Tam, kam jednou půjdeme všichni. To je moje druhá odpověď, proč jsem psal svoje dvě a půl série. Můžete mě zatracovat, můžete mě soudit. Mě to bude nejspíš jedno, protože já jsem už svůj díl v této věci vykonal. A pokud to jednou vyjde jako kniha, věnuji ji těm, kteří padli. Bez rozdílu.