Rudý

I. Jako vždy budík probudil pana Roberta Bona přesně v 6:00. Každé ráno bylo svým způsobem stereotypní. Stejný zvuk jej budil od jeho deseti let. V téže době se pan Bono rozhodl že se stane policistou. Vždy si rád četl detektivní romány pod učebnicí v hodinách matematiky tlusté pani Hellové, která jej za to vždy trestala, tedy pokud ho načapala, pořádným pohlavkem. Poprvé když se to stalo jeho hlava odlétla takovou rychlostí vpřed až jeho nos okusil sílu a pevnost lavice. Nos se mu tehdy přelomil na tři části. Krev, která vystříkla, zbarvila závěrečnou stránku jeho rozečtené knihy do stavu kdy čtení bylo nemožné. Tuto knihu nikdy nedočet a později si ji na této stránce nechal zasklít. Tato hnědá skvrna na stránce brakového sešitu se stal pro něj symbolem toho, že vždy budou lidé kteří nebudou souhlasit s jeho názory a činy. První myšlenka každého nového dne patřila této příhodě. Možná to byl jeho hnací motor. Možná jen ta nejhroznější vzpomínka. Jisté je že s tím pocitem přeraženého nosu vítal slunce. Posadil se na postel. Dlaněmi si protřel obličej a rozespalým pohledem si prohlédl svou ženu která ležela a ještě spala. Její zpomalený dech nadzvedal zelenavou přikrývku ve stejném a pro něj dokonalém rytmu. Pohledem se vrátil před sebe a s hlubokým nádechem těžce vstal z manželské postele a zamířil do koupelny. Zde si jako první navlékl hodinky značky Diesel, odložené na umyvadle, pustil studenou vodu a dvě hrstmi si důkladně umyl obličej. Poté se černým plastovým, hustým hřebenem učesal své šedivějící vlasy do pro něj přijatelné podoby, vyčistil chrup a vykloktal ústní vodou. Tato činnost spolu s toaletou mu zabral vždy přesně patnáct minut. Převlékl se do pracovního dvouřadého šedého obleku s tmavě modrou vázankou a bílou košilí, uvařil si kávu do termohrnku na cestu který odložil na botník v předsíni hned pod jeho nejmilovanější obraz (zasklenou knihu) a šel políbit ženu na rozloučenou. Ta ležela skoro ve stejné poloze jak jí opustil. Vrátil se do předsíně z botníku si vyndal oblíbené boty. Řádně si je zavázal, povstal a pohlédl na flekatou knihu pod sklem. Zamyšleně se naposledy upravil ve svém matném odrazu. Oblékl si kabát, uchopil hrnek s kafem a pomalými a jistými kroky vyšel před dům ke svému vozu. Klíčky do zámku u auta zapadnou vždy mezi 6:20 až 6:25. Jak stereotypní. Jeho denní rituály se mu staly železnou košilí, která mu byla oporou v každém prvním nádechu vzduchu v práci. Nyní již nebyl Robert Bon vzorný manžel se zkřiveným nosem ale poručík Bon z oddělení vražd zavšiveného města Homend. Za tichého zvuku motoru odjel do svítání a za novým případem. Takto vypadalo každé ráno poručíka Bona. Nikdy nečetl noviny neboť vše potřebné co se ve městě stalo se dozví na svém pracovišti a tak s jistou dávkou vzrušení projížděl ulicemi města mířeje na policejní stanici. Cestou si prohlížel pomalu probouzející se město. Hodilo by se říct tu slušnou část města. Jeho klientela většinou patřila do té druhé půlky. Sorta násilníků, vrahů, pedofilů, pasáku, šlapek, drogových dealerů a podobné vybrané společnosti s kterou se setkával denně a kterou vždy s uspokojením odděloval od té slušné železnými mřížemi a nebo ještě lépe olověnou kulkou. Ve svém pohledu na mě sto byl velice přísným, ale zase t byl čestný muž který ctil zákon i když se kolikrát zákon zmýlil a poslal jeho klientelu zpátky na ulici. Nespravedlnost existuje i ve spravedlnosti a s tím se již pan Bon smířil. Nebyl již mladík a věděl jak to na světě chodí. On sám nic na tom nezmění. S podobnými pocity denně procházel vchodovými dveřmi stanice doufaje že dnes udělá opět město o trochu lepší. Po cestě byla káva plně připravená na pití. Tedy sundal kabát a pověsil jej na věšák malé kanceláře. Posadil se za svůj stůl před složkami které nechal od včera na stole otevřené a pomalu se napil silné domácí kávy.

„ Poručíku Bone máte nový akutní případ.“ pravil mladý strážník jakmile vstoupil do kanceláře svého nadřízeného. „ Máte se okamžitě zastavit u velitele, aby vám řekl podrobnosti.“
„ Ale já mám své případy. A mám jich dost!“ řekl Bon důrazně ukázal při tom na hromadu spisů na stole.
„ Na to já jsem malý pan“ zasmál se strážník a rozloučil se s poručíkem.
Typické. Bon se pomalu zvedl ze židle a vyrazil z kanceláře za svým šéfem.
Procházel kolem svých kolegů u kterých se netěšil dobré pověsti. V práci nepatřil rozhodně k oblíbeným policistům. Protože měl výsledky a hlavně morální zábrany v braní úplatků, což zde většina policistů brala jako nemoc. Podezíravě sledovali jeho kroky doufaje že konečně dostane padáka a oni budou mít klid. Jejich škodolibý úsměv opadl jakmile mladý strážník co věděl proč jde k veliteli vše svým kolegům vysvětlil. Jeden tlustý policista co si právě strčil celou koblihu do úst vyhrkl polohlasně do davu „mazánek“ a přitom poprskal drobky několik svých tupých kolegů kteří jen přikyvovali a pohledy propichovali poručíka Bona. Ten si jich již nevšímal. Tyto vepřové hlavy kteří za trochu peněz přehlédnou i znásilnění své babičky mu rozhodně nemohli zkazit náladu. Poručík se zastavil před dveřmi velitele. Jemně zaťukal na skleněnou výplň aniž by čekal na vyzvání vstoupil do kanceláře která byla o poznání větší než jeho.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ vyštěkl a při tom zavíral dveře.
Muž za stole kterému musel říkat pane byl plešatý, obézní muž co vzhledově připomínal spíš prase před porážkou než velitele místní policie. Jeho zavalité vysoké čelo již teď v ranních hodinách bylo obsypáno krůpějemi potu co pomalu prorážel své místo k dvojité bradě.
„Trocha slušnosti by byla na místě, poručíku“ vztekle a udýchaně zakřičel tlouštík co neohrabanými pohyby sunul do šuplíku velmi dietní snídani složenou z pěkně tučné klobásy, které již byla jen půlka, a několik krajíců chleba. Přitom do žvýkával poslední magasousto co mu bylo dovoleno v samotě kanceláře pozřít.
„Zcela jistě bych se choval slušněji veliteli (ty tlustý prase), ale měl jsem za to, že pro mě máte naléhavý případ co spěchá.“ vymrštil předem připravenou odpověď poručík Bon.
„Zajisté, zajisté ale slušnost se nemá z člověka vytratit ani kdyby zabili papeže!“ řekl autoritativně velitel a třásl se mu směšně hlásek skoro stejnou rychlostí jako jeho lalok pod bradou.
„To souhlasím. Slušnost ctí každého slušného člověka. Mám se od vás ještě co učit“ ironicky poznamenal Bon. Jiný šéf by to pochopitelně vycítil a vyhodil z ho z kanceláře. Ne však tato komická figurka co rozumem a důvtipem připomínal sud plný piva víc než lidskou bytost. Kdybychom se zastavili u slušnosti místního policejního velitele. Rozhodně bychom ho nezařadili do spořádaných občanů města i když na první pohled rozhodně ano. Toto tlusté prase, které holdovalo jídlu, hazardu a ve svém extrémně hlídaném soukromí i nezletilým prostitutkám z chudinských ghet, kterým rád předem rozmlátil obličej to takového stavu, že sotva mohli sténat, či v jeho případě se smát bizarním výkonům zpoceného tlustého muže snažícího se uspokojit . Což pochopitelně vědělo jen pár zvrhlých kamarádů. Na veřejnosti byl pan Hofer znám jako muž nejlepší pověsti. A tak se tvářilo celé město. I ten nelepší skautík města Homend byl v jádru pěkně prohnilý. Ty nejmilejší a nejslušnější děvčata co přes den chodila v školních uniformách a tvářila se jako anděl sám. V noci ožívala a jejich život nabíral úplně jiný rozměrů o čem jejich dobří a slušní rodičové neměli ani potuch, nebo to vědět nechtěli. To bylo v jádru celé město. Na povrchu krásné a šťavnaté jablko, ale jakmile se zakousnete a okusíte jeho nezralost míchanou s hořkostí a masitostí červa v něm. Tento jed, o kterém se prostí občané, jako je poručík Bon, domnívali že se nachází pouze mezi spodinou, se stával prudší a smrtelnější čím víš se jeho majitel na společenském řebříčku nacházel.
„Ano jste ještě mladý a nezkušený Booone.“ Nehorázně dlouho protáhl velitel Hofer Bonovo jméno. „Máte se ještě co učit… Podívejte na mě. Já když byl obyčejný policista jako vy tak jsem byl stejně horkokrevný a hleďte kam jsem to až dotáhnul. Máte před sebou budoucnost. Máte nejlepší výsledky jen ta vaše horkokrevnost ( neúplatkářství ) vám kazí povýšení. Přemýšlejte o tom.“
„Máte pravdu. Jste pro mě a pro všechny muže vzor úspěchu. Kéž bych byl alespoň trochu jako vy“( bože až tak tupej bejt nemůže).
Hofer se spokojeně pousmál a samolibě se přitakal.
„Také vás všechny beru jako mé děti i když jsou nějaké neposlušné. Že Bone?“ a rozesmál se vlastnímu vtipu na celou kancelář až netli slzy a spojovali se s kapkami potu. Ty poté odlétávali z chvějícího se obličeje jako sliny buldoka na všechny strany. Bonovi se lehce zvedl žaludek, když pár kapek dopadli na jeho šedivý oblek a vpili se do látky.
„Pane nevěděl jsem že máte takový (blbý) smysl pro humor“ a přitom se snažil na tváři vykouzlit úsměv ale z jeho snažení vyšel jen pitomý škleb, který i přes svou minimální inteligenci Hofer přečetl a pochopil, že pro jeho vtip nepadl na úrodnou půdu. Uraženě si sáhl do kapsy košile pro kapesní a otřel si obličej.
„Tak tedy, abychom se hnuli z místa Bone. Zatím co jste spal se odehrál ve městě čin jenž nemá obdoby.“ Hofer se zvedl ze židle a přešel k oknu. „ Je mi z toho vskutku až zle. Viděl jsem toho hodně, ale něco takového si vážně nepamatuji!“ rozhořčeně sledoval dění za oknem. „Včera večer byla zavražděna Julie Goveová!“
„Dcera pana senátora Govea?“ vpadl poručík do řeči Hoferovi
„Ano právě ta. Jelikož pan senátor je můj dobrý přítel a co víc i zastáncem naší skvělé policie. Slíbil jsem mu že na to nasadím mého nejlepšího člověka. Který se tomu bude věnovat plně a s takovým nasazením, že nalezení vraha bude otázka hodin!“
„Rozumím pane.“
„Myslím, že nerozumíte Bone. Tento případ je dosti choulostivý! Musíte jednat rychle a s chirurgickou přesností! Vaše pravomoc se tímto stává skoro neomezenou. Použijte jakýchkoli prostředků, aby jste toho mizeru dostal. Opakuji jakýchkoli. Pan senátor Gove momentálně nad vámi drží ochranou ruku, ale nemohu zaručit jak dlouho! Musíte svých výsledků, pochopitelně kladných, dosáhnout během krátké doby. Tento případ vás může vynést nahoru a stejně tak zlomit vaz!“ významně se velitel zahleděl na Bona.
„Pane, asi zcela nerozumím. Slovo jakýchkoli je dosti neurčité. A navíc já respektuji zákon “ dodal rozhořčeně poručík.
„Taky po vás nechci aby jste lynčoval a nebo střílel zločince napotkání. Jak říkám sám senátor nad vámi drží ochranou ruku. Nyní jste na chvilku nad zákon i když je to trochu přehnané. Toto je věc politická. Chápete?! A my nesmíme zklamat! Žádné chyby Bone. Proto vám je povoleno vše a nikdo vám nic nemůže zapřít. Nepotřebujete zatykače, soudní povolení k prohlídce ani žádné jiné byrokratické papíry. Máte ulehčenou práci pro stoprocentní efektivitu.“
„Rozumím.“ Řekl znechuceně Bon. Tato výsada se mu ani trochu nezamlouvala. Jediné co ho těšilo, že jí dostal on a ne jeden z těch tak zvaných policistů. „Kdy mám začít?“
„Začal jste jen co jste vstoupil do mé kanceláře. Zajeďte nejdřív na místo činu a pak na patologii pro zprávu.“
„Rozkaz, pane. Mohu jít?“
„Běžte!“
Bon zasalutoval a vyrazil ke dveřím.
„Bone. Ještě něco.“ Dodal narychlo a značně nespokojeně Hofer.
„Ano?“
„Pan senátor řekl, abych poslal nejlepší lidi. S těžkým srdcem vám dávám osobní úkol. Pokuste se sehnat pana Rudého. Sice už není ve zboru ,ale byl nejlepší policista a měl vždy dobré informátory. Bylo by dobré kdyby vám pomohl.“ Zaskřípal zuby Hofer.
„Rudý je legenda. Sám jsem s ním nikdy nepracoval, ale slyšel jsem o něm plno příběhů.Pane nemyslíte si, že po tom co se stalo… No že na polici nezanevřel?“
„Řekněte mu, že jestli vám pomůže jeho prohřešky budou… zapomenuty...“ stále nevrleji podával velitel jednu důležitou informaci za druhou. Jistě mu nedělala moc dobře představa Rudého zpět v akci.
„Kde ho seženu?“ otázal se nesměle poručík.
„Většinou vysedává v baru Cash ale ne přes den. Jestli chcete zavolejte mu. Po tom co odešel od policie se stal soukromím detektivem. Jeho číslo bude jistě v seznamu.“ dál Hofer hleděl z okna a čím dál víc zatínal zuby nad nevyhnutelností zapojení Rudého do vyšetřování případu.
„Zavolám mu hned, pane.“
„Dobře. A hodně štěstí, poručíku.Ovšem nezapomeňte, že Rudý je civil!!“ vyštěkl Hofer do zavírajících se dveří. Ozvěna se roznesla po místnosti kde policisté snídali a marně podávali různé teorie jaký úkol dostal ten svatouškovský Bon. Poručík zůstal stát před dveřmi do velitelovi kanceláře. Možná jen přemýšlel na d dalším svým jednáním, nebo jen chtěl vyburcovat zvědavost svých kolegů do takové míry, aby ho podrobili křížovému výslechu. Každý máme v sobě trochu egoisty. A pokud by znamenalo zazářit mezi lidmi, kteří vás nemají v lásce… Je povznášející pocit.
„O jaký případ se jedná, pane?“ tázal se mladý strážník, který se cítil víc zapojený než ostatní, neboť to On byl pověřen sdělit poručíkovi o novém úkolu. Ostatní policisté přestali žvýkat a sledovali Bonovy rty, aby zaznamenali jakýkoli náznak slova. Napětí sílilo každou další vteřinou ticha. Policisté byli již značně nervózní. Přitloustlý policista, který jako by z oka vypadl veliteli akorát o pár let mladší, který dřív nazval Bona mazánkem. Sebral kuráž a zeptal se znovu se závistivým nádechem, neboť znal dobře své i Bonovy kvality.
„No tak Bone copak ti starej chtěl? Že bych cítil dlouho očekávané povýšení?“
„Ne nic podstatnýho co by tě mělo zajímat Rottsi. Nevíš že zvědavost zabila kočku? A při svý nadváze bys měl myslet na srdce. Zdraví máme jen jedno.“ Rotts po téhle odpovědi zrudnul a vyskočil ze židle, která svými rozměry zcela nepasovala na obrovské policistovy hýždě. Tímto rychlým a nekoordinovaným pohybem se nestačila odlepit od obrovské plochy a svému pánovi způsobila dost velký trapas. Ne však tak velký jako který následoval. Rozčilený strážník nepostřehl svou menší indispozici a vystartoval po Bonovi s úmyslem mu uštědřit lekci chování. Ovšem neudělal ani jeden celý krok. Židle mu nedala takovou pružnost jako měl obyčejně. Jeho mohutné tělo padlo za oběť gravitace. Válel se na podlaze u Bonových nohou jako ochrnutá želva na posledním tažení. Robert Bon, aniž by se pohnul, sledoval Rottsovo marné snažení s pobavením, vychutnávajíc sladký okamžik vítězství. Nežli se policisté vzpamatovali a pomohli svému kolegovi z dost trapné polohy. Poručík Bon odcházel do své kanceláře se slovy:
„Rád bych si tu s vámi hrál celý den. Ale tatínek má práci. Tak nezlobte maminku večer se uvidíme.“ A zabouchl své dveře nechajíc za sebou několik rozhořčených pohledů a jeden přímo nenávistný. Patřící muži co se za pomoci dvou dalších snažil vyprosti z dřevěné židle, která jako by se před zraky ostatních zmenšila a uvěznila oplácanou řiť.
Bon se posadil za stůl. Ještě jednou si přehrál celou událost a z celého srdce se zasmál. Pak šáhl do druhého šuplíku zprava pro telefonní seznam. Začal v něm listovat až našel to co hledal. Malý inzerát mezi ostatními.

Rudý
Soukromí detektiv
Tel.: 554 102 368

Nic víc? Pomyslel si Bon. Ještě jednou si přečetl inzerát jako by čekal že objeví nějaký skrytý vzkaz pro pozorného čtenáře. Ale nic. Krátký, malý inzerát nevydal žádné tajemství. Poručík hodil otevřený seznam před sebe na stůl a hleděl na telefonní číslo pana Rudého. Projel si rukou přes ústa. Uchopil sluchátko telefonu a na číselníku zadal devět číslic. Telefon jednou zazvonil. Podruhé. Potře… na druhém konci se ozvalo zvednutí sluchátka.
„Rudý.“ hlas byl bezbarvý.
„Dobrý den pane Rudý. Jsem poručík Robert Bon. Rád bych si s vámi domluvil schůzku.Máte čas? Řekněme tak za hodinku?“ ve vší slušnosti se tázal Bon.
„Bohužel ne. Až do 18:36 nemám dnes čas. Pak se budu nacházet v baru Cash, pokud se mnou bude chtít mluvit, budu tam. Naschle.“ Spojení se přerušilo. Bon překvapen rychlostí rozhovoru položil sluchátko na své místo a zauvažoval se. Je pan Rudý tak strohý a nehovorný, neslušný nebo jen nemá rád policisty? Ať je tak nebo tak sejít se s ním musí. Vytáhl si z vnitřní kapsy saka malý notýsek s tužkou a poznamenal si do stránky věnované schůzkám: Cash bar, Rudý v 19:00. Tím tedy měl domluvenou schůzku s Rudým a nyní se mohl oddat plně případu, který mu byl přidělen. Vstal ze židle složil své rozdělané případy, které byli ve složkách na stole, do hromádky a uložil je do prvního šuplíku nalevo. Telefonní seznam vrátil na své místo. Zastrčil židli. Oblékl si kabát a vyrazil na místo činu, k dr. Tuchovi pro pitevní zprávu, aby mohl Rudému v sedm večer říct víc než momentálně ví teď.