Výslech

Překoktal v hubě pár zatuchlých frází a hlasem propitým, tabákem poznamenaným vysoukal ze sebe několik zdvořilých obratů. - Nemám zájem o slova člověka, jenž celý život týral a mučil lidi.- Dál seděl na kovové židli, opíraje se o oslizlou zeď a měnil škleby dle momentální potřeby. Nechtěl se nikomu zprotivit, ale jeho obliba byla všem protivná. Dusil v sobě nezralý plod agresivity a zpupnosti, než pěstí práskl do stolu: „Tak vy nám to sakra neřeknete?“ Byl jsem šťastný, že konečně se jeho bezcharakterní duše projevila. Právě v tuto chvíli jsem poznal, že bude už jen hůř. Kolega, povahou stejný srab, stál za sklem, jež se jevilo z mé strany, co by zrcadlo a přemílal si ve svém mozku svých pár pokryteckých starostí. Taková chamrať, takový póvl mě násilně nutí, abych zde trávil tak cenné okamžiky života. Neměl jsem náladu nic říct, nebyli to kněží, abych se jim zpovídal, nebyli to lvi, abych se jim snažil utéct, jen dva kašpárci v uniformách – dva kruté stejnokroje, orvané, ošuntělé. Věděl jsem, že se absolutně nic nedoví. Snad jen ti dva jidáši doufali, že ano.
A konečně, vešel i ten druhý. Ó jaké překvapení, myslel si, že jsem o něm nevěděl, nebo co?
V ruce držel sirky a v tlamě mu čadil čibuk. Tvářil se důstojně, jenže jeho ksicht nezapřel, že je tyran. Obyčejný státní sluha, nemající ponětí o životě v normální vrstvě, ani o všudypřítomné bezradnosti a lhostejnosti „spoluobčanů“ ! Podíval se na mě, tak vlídně, tak starostlivě, tak …. Fuj! Bylo mi z toho divadla na blití. Kdybych neměl pouta, už dávno bych mu vykreslil pěstí skrz tu faleš pod jeho upřímný kukuč pestrobarevný flek!
Položili mi nějaké otázky, ale já jim na ně neodpověděl, vlastně mě vůbec nezajímaly, ani jsem se je nesnažil vyslechnout. Chudáci, kdyby nebyla sametová, jistě by si se mnou poradili, jenže kdybych dnes vyšel se zakrvavenou tváří, asi by nikdo neuvěřil, že jsem upadl.
Začali ztrácet kontrolu, já jsem pouze sledoval ručičky hodinek, neboť jsem věděl, že za třináct minut a dvacet tři sekund jim můžu zamávat a odejít. Když jsem vzpomněl toho lva, tak oni mi ho nyní též připomínali – chodili nervózně kolem místnosti a tázali se stále naléhavěji na těch pár idiotských otázek. Nic proti mně nezmůžou, tady na nich nic neleží, ujišťoval jsem se.
Pořád chtěli něco zkoušet znova. O co jim, kruci, jde? Snad mají v té hlavě vrakoviště, když nedokázali pochopit, že jim nic neřeknu? Asi jo. Možná, kdyby mi sundali pouta, byl bych silnější. Stejně by to ti dva, rádoby psychologové, neuměli. Neměl jsem je totiž na rukou, byla v mé duši. Bránila mi tam jakkoli komunikovat s touto mašinérií figurek a lopotníků. Maximálně se můžou starat o své povýšení, o žádnou důležitější možnost nemůže jít. Jevili se značně bezradně. Konečně! Málem mě tím rozplakali! Promnul jsem si ruce a ještě více jsem se opřel do křesla. Jejich oči se začaly podlévat krví. Máte to marné, myslel jsem si. A konečně! Na hodinách velká ručička skočila na dvanáctku. „Nashledanou, pánové!“