Placeno za smrt I.

“Kolik je mrtvých?”
“Velmi zhruba asi deset, pane. Ale hrozně moc zraněných.”
“Do hajzlu.” Inspektor Thompson si prohrábl vlasy. “OK, už se někdo přihlásil?”
“Ne, pane. Ale je to teprve deset minut, co ta bomba vybuchla. Obvykle se nehlásí tak brzy.”
“Dobrá. Podívejte, chci tu mít psychologa, co nejdřív. Pošlete sem taky Harrisona a Temperovou.”
“Harrison tam byl, pane.. poblíž. Má šrám na obličeji, viděla jsem ho.”
“Je schopný služby?” zvedl inspektor oči.
“Neurážejte, to bych musel stát hned vedle té bomby, abych nebyl schopný služby,” ozvalo se od otevřených dveří, kterými vešel rozložitý policista. Měl na sobě uniformu, I když byla špinavá a na několika místech natrhnutá, a přes tvář šrám, který začínal jen kousek pod okem a táhl se přes celou tvář až k bradě.
“Harrisone, skvěle. Viděl jste Temperovou?”
“Půjdu se po ní podívat,” nabídla se sekretářka, když Harrison zavrtěl hlavou, a spěšně vyšla z kanceláře.
Oba muži malý moment mlčeli a naslouchali silně chaotickým zvukům policejního ústředí. Pak si Harrison povzdechl a prohrábl si rukou vlasy.
“Copak, poručíku?”
“Zdá se, že budeme mít napilno. Nemám rád tenhle typ práce.”
“Hledání zločinců? To jste se minul povoláním, Harrisone.”
Harrison zavrtěl hlavou: “Myslím tím to manipulování a vydírání. Takové to čekání, jestli opět zavolá, nabízení, vyměňování těch ‘hele, hochu, my ti slíbíme, že ti nic neuděláme, když nám slíbíš, že už si nebudeš hrát s bombičkama, ano?’”
“Radši akci, Jacku?” ušklíbla se Jessie Temperová, vcházející do dveří.
“Stokrát,” povzdechl si Harrison, zatímco se jeho kolegyně usazovala.
“Prý jste poslal pro psychologa, inspektore,” zajímala se Temperová. Byla poměrně drobná a dost hubená, ale měla poměrně hezký obličej, rámovaný blonďatými vlasy.
“Poslal, poslal, čekáme, až zavolá někdo, kdo se k těm útokům přihlásí. Do té doby si chci vyslechnout, co mi k tomu můžete říct. Harrisone, začněte, byl jste tam.”
“Tedy, šel jsem po ulici, když vybuchl obchod přede mnou, byl jsem od něj asi třicet metrů. Z výlohy vyletěla spousta prachu a střepů, velká tlaková vlna, dost silně to se mnou praštilo. Ještě tam potom začalo..”

“…hořet, čímž bomba vlastně splnila vše, co jsme od ní chtěli,” dokončil malý brýlatý mužík svou řeč a zaklapl desky, které držel v ruce.
“Dobrá, díky, můžete jít,” přikývl mírně prošedivělý vysoký muž, stojící u okna. Brýlatý mužík se lehce poklonil a spěšně zmizel.
Na pohovce kousek od okna seděla mladá dívka, sotva dvacetiletá černovláska s výraznýma tmavýma očima, které ovšem byly snad jediným plusem v kráse – zdálo se, že když se rozdávala šířka úst, skoro zapomněla jít, taktéž u šířky nosu, ovšem u okénka ‘velmi ostře řezané rysy’ byla snad třikrát, což jí dodalo jestřábí výraz. S lehce přimhouřenýma očima sledovala muže u okna, který teď byl jedinou další osobou ve velké místnosti, působící trochu jako obývací pokoj.
“Vypadá to, že bychom měli zavolat,” promluvil a otočil se.
“Jeremy, vážně chceš opět volat osobně? Kdy myslíš, že jim dojde, že hlas v telefonu má potíže s tím, aby byl stejný jako hlas toho, koho nakonec za ty útoky pověsí?” Dívka mírně naklonila hlavu ke straně. “Měl bys to nechat na někom jiném.”
“Kdepak, Caitlin, ani náhodou. Mám svou hrdost. Není to snad důkazem, že mě zajímá to, co dělám? Že jen nepřehodím zakázku dál na nějakého podřízeného a nesedím si tu dál v teple?”
“Ty budeš brzy sedět v teple v base,” zahučela Caitlin, když Jeremy Vanderfloog vytáčel číslo. Střelil po ní nazlobeným pohledem: “Pozor na jazyk, děvče. A teď ticho.”

“Inspektore, na jedničce máte hovor. Nepředstavil se.”
“A je to tady, “ okomentovala Temperová a posunula se na židli.
“Zavřete prosím vás dveře, Mandy. Díky,” prohodil inspektor, když za sebou sekretářka zavřela. Přepnul tlačítko na telefonu a promluvil: “Tady inspektor Thompson. S kým mluvím?”
“Řekněme že s někým, kdo vám dnes připraví velmi krutý den,” ozval se v telefonu hluboký hlas.

Caitlin zvedla pobaveně oči ke stropu. Na svou dovednost napodobit hlas Rusa, který se snaží skrýt svůj přízvuk, byl Jeremy dost pyšný.

“Už jste připravil,” poznamenal Thompson. “Nebo vám snad přijde deset mrtvých málo?”
“Jedenáct, inspektore, jedenáct. Opravte si informace.”
Thompson přejel pohledem oba poručíky, sedící před ním. Temperová gestem naznačila podříznutí krku.
“Dobrá tedy, jedenáct. Když tu s vámi mám mluvit, jak vás mám oslovovat?”

“Říkejte mi Oliver,” prohodil ledabylým tónem Jeremy. Caitlin, která právě upíjela ze sklenky vína, se bolestně ušklíbla. Oliver bylo jméno, které už Jeremy použil – když asi před rokem hrál hru na kočku a myš s washingtonskou policií.

“Dobrá, Olivere. Co tedy chcete?”
“Říkal jsem, že vám chci připravit krutý den. Tahle bomba byla jen malá ochutnávka. Mám možnosti, o kterých se vám nezdálo ani v těch nejhorších nočních můrách, a jsem tu proto, abych je plně využil. Přemýšlejte, jak dobří jsou vaši lidé, a modlete se, aby to bylo dost. A mimochodem, ten psycholog by vám tam hodil, nemyslíte?”

Jeremy zaklapl telefon a pohlédl na Caitlin. Dívka vypadala, jako by nevěděla, jestli se opravdu dívá na příčetného člověka.
“Budeš mě muset poučit o dalších pravidlech takového vyjednávání,” poznamenala. “Nechápu, jaký účel měl tenhle telefonát.”
“Podíváme se, jak jsou chytří a zkušení,” odvětil Jeremy a přešel k počítači, zabírajícím malý stůl mezi oknem a pohovkou. Na monitoru se objevil kamerový záznam z policejního ústředí, přímo z kanceláře, kde teď seděli inspektor i oba poručíci a nechápavě zírali na telefon. Jeremy se usadil před monitor a Caitlin si stoupla za něj. Vanderfloog začal mluvit a přitom sahal po ovládání zvuku: “Dal jsem jim několik malých indicií. Uvidíme, čeho si všimli.” Zapnul zvuk.

“Co to ksakru bylo? Upoutávka?” rozčílil se Harrison. “Vždyť nám nic neřekl!”
“Ale řekl,” Temperová si zamyšleně hladila bradu. “Oliver, to je mi povědomé. Přibližně před rokem někdo tohoto jména pořádně prohnal polovinu Washingtonu, skoro celá městská policie byla na nohou. Ale mám dojem, že ho nakonec chytili, i když se jim na něm něco nezdálo..
Navíc sem vidí, slyší nás, protože věděl o tom psychologovi. Dejte to tu prohledat, inspektore, máme tu štěnici.”

“Ale, to bude zajímavý protivník,” poznamenal Jeremy. “Je chytrá, všimla si. Ještě si slečna vzpomene na ruský přízvuk a bude to dokonalé.”
“Washingtonský Oliver také měl ruský přízvuk?”
“Kvůli tomu ho nakonec chytili,” přikývl Jeremy. “Běž se podívat dolů, prosím, jestli se už dostavil náš přítel.”
“To od tebe není milé, že ho nazýváš přítelem v takové situaci.”
“Ale Caitlin,” rozhodil Vanderfloog rukama a obrátil se ke své pravé ruce čelem. “Odnese za nás, co spácháme, abychom my nemuseli na šibenici, proto je to náš přítel.”