Mrtvý les - Zrůda

Ten les je nekonečný nebo chodím v kruzích jako ten zjizvený chudák? Možná jsem stejně prokletý jako on. Ne. Já vím, co se stalo minulé dny, i když jen matně. A vím, že procházím nejrůznějšími částmi lesa a né dokola.
Teď znova jsem v té temnější. Všude příšeří, mrazivé vlhko a ticho. Neobvyklé zvuky mně už ani neznepokojují. Vzdálené naříkání obětí a vřískot zrůd je zde normální.
Jedna se přibližuje ke mně. Je to už poněkolikáté, ale není to příjemné. Běžím se rychle schovat do keře poblíž. Zatnu zuby, když bodliny keře se do mě hladově zakousnou.
Slyším, jak se příšera rychle blíží, spíš podle jejího hladového kňourání než podle jejího běhu. Kmeny a tma mezi nimi mi nedovolují vidět dál než pár metrů. Utéct nemohu, to už vím. Utíkání v tak hustém lese je smrtelnější než ty zrůdy.
Příšera přestala vydávat zvuky. Zatajuju dech a napínám sluch. Šum korun stromů a brouků co lezou po zemi, nic víc. Možná mně někde ztratila. Ne, ty nikoho nikdy neztrácí. Rozhlížím se, vidím jí snad všude. Fantazie a šero dělá své. Najednou cítím, jak na mě myslí a mně se sevřel žaludek. Šílenství, hlad, nenávist. Je blízko. Ovládám se, abych nevyběhl z úkrytu. Vztek, bolest, strach. Blíží se čímdál víc a já ho musím vidět. Někde zapraskala větev, jinde spadla šiška a tam se pohlo křoví. Zoufalství, úzkost, nesmiřitelnost. Myšlenky zrůdy jsou tak blízko, že jsou hmatatelné. Dokonce vím, že ví, kde jsem. Vím, co chce se mnou provést, až mě vytáhne. Nevím ale kde je a to je nejhorší.
Najednou slyším ťapkání. Pomalu se plíží ke mně. Potím se, bojím se leknutí. Tma kolem se stala ještě hustší a okolní zvuky tišší. Nedokážu jí najít ani podle zvuku a nikde kolem jí nevidím.
Ťap, ťap… vidí mně už dlouho, těší se na úlevu, kterou přinese to co semnou provede. Šílenství, hlad, nenávist. Proč jsem se vlastně nekouknul tam, kde mám největší obavy, že bude? Obávám se pohledu na ní tak moc, že radši se dívám rádoby všude kolem? Ovládnu se a kouknu nahoru na stromy.
Ztuhl jsem, ale jen na chvíli. Vždy se leknu.
Jako pavouk se zrůda drží kmenu a hlavou dolů dívá se na mne. Zklamání, vztek, nenasytnost. Postava připomíná člověka. Možná kdysi byl, nebo možná ještě je. Bůhví jací mohou být. Hlad, šílenství, hlad. Pocity zrůdy jsou již hmatatelné. Chytnu je. Jsou pokřivené, tmavé a silné. Jenže mně neubližují. Proti mně nemají žádnou sílu. Tma tápe ve větší tmě. Jsou lehce ovladatelné. Les mě naučil jak být nezranitelný. Poznání, strach, strach. Příšera zavřeští a utíká.
Sedím v křoví a třesu se. Další pryč. Vstávám a pokračuju v cestě dál.