Mrtvý les - Čarodějnice

Už se nemůžu dočkat, až vyjdu z téhle tmavé části lesa. Ještě chvíli a přidám se nejspíš k těm zrůdám. Možná že tak i vznikají, někdo… Světlo? Mezi stromy se něco problesklo. Ustoupím pár kroků zpět. Vidím to zase. Světlo. Zajímavé jak něco tak prťavého může vyvolat zvědavost. Jdu za ním. Po chvilce poznávám, že to světlo vychází z oken. Chaloupka uprostřed temného lesa. Něco mi to připomnělo, ale hned zas zmizelo z mysli.
Chalupa byla z hlíny a ze dřeva. Vypadala zchátrale, ale světlo zevnitř bylo silné. Komín vypadá zajímavě. Je přivázán ke kmeni vedle a táhne se, až nahoru mezi větve, kde se ztrácí ve tmě. Docela rád bych poznal osobu, která tady bydlí.
Jdu ke dveřím a klepu. Chvilku čekám, pak se ozval nějaký hluk a šoupavé kroky. Dveře se otevřely, za nimi nikdo nebyl. Jdu dovnitř. Dveře se hned za mnou zavřely. Je tu na mě moc horko, ale zápach je zajímavý.
„Nechceš si něco dát?“
Poskočil jsem, když jsem najednou uslyšel ten ženský hlas. Porozhlídnul jsem se a uviděl jsem dívku. Zatvářila se na chvilku udiveně, ale pak se hned usmála.
„Ne nemám hlad.“ odpověděl jsem.
„Ani žízeň?“
„Ani žízeň. Děkuju.“
Zamračila se a já odvrátil pohled, abych si prohlídl místnost. Bylo tu nejrůznější haraburdí. Koření, knihy, nějaké nářadí, kotel… Pohled se mi ale zastavil na třech tělech. Byly přibité ke zdi velkými hřebíky a místo hlav měly železnou kouli.
„A sednout si nechceš?“
Podíval jsem se zpátky na ní. Nevypadá špatně. Až na ty hadry co má na sobě. Nechtěl jsem jí zase něco odmítnout tak jsem přikývl a sednul si. Ona si šla ke kotli a nalila si něco z něj do misky. Pak si sedla naproti mně a usrkávala si. Chvilku mně pozorovala a pak se znovu zeptala.
„Co tu teda chceš?“
„Jen jsem cestou zahlídl světlo, tak jsem ze zvědavosti přišel.“
„A nechceš žádný jídlo ani pití? No to seš první.“
„Nerad bych se nechal otrávit.“ řekl jsem a ona se kupodivu zasmála.
Zase ticho, ona se najednou zamračila a podívala po místnosti jako by něco hledala. Pak se podívala na mě a pokývala hlavou.
„Co tu děláš ty?“ zeptal jsem se tentokrát já.
„Chytám lidi.“ řekla vážně.
„Kčemu?“
Dívala se na mě, ale neodpověděla. Uslyšel jsem zvuk a tak jsem se po něm otočil. Jedno z těl se pohnulo a párkrát bouchlo železnou koulí o stěnu a pak zase se přestalo hejbat.
„Kam ty vůbec jdeš?“ zeptala se mě.
„Ven z lesa.“
„Cože?“ Vykulila údivem oči.
„Chci se dostat z tohohle lesa ven. Je na tom něco špatnýho?“
Zavrtěla hlavou a dopila to, co měla v misce „Jenom se divím. Většinou se všichni chtějí dostat do středu lesa než ven.“
„Aha.“ nevím proč, ale vzpomněl jsem si na zjizveného muže. Zase tichá pauza. Z krbu vychází teplo. Možná příjemné ale za chvilku si stejně budu muset zase zvykat na zimu.
„Taky jsem tam vlastně chtěla jít, “ řekla konečně „, už ani nevím proč.“
Nevím, co mám jí na to říct. Tohle už jsem párkrát slyšel.
„Prokletý les a prokletý její pán.“ zavrčela. Podívám se na ní a zjišťuju, že se změnila. Levá část tváře se jí zdeformovala, oko bylo níž a ústa jí tvořily zmučený škleb. Když uviděla můj výraz tak se pravou částí usmála. Ten úsměv se ale roztekl.
„Už asi víš, že tenhle les vysává vše lidské,“ nestačil jsem ani zavrtět hlavou a ona pokračovala „, teda né úplně vše. Jen to co vyvažuje nenávist, vztek a strach.“. Na zdeformovaném čele se jí vylíhlo další oko.
„Tělo formuje mysl tak jako mysl formuje tělo. Znáš tento zákon? Kdysi jsem se ho učila… už ani nevím kde.“.
Zvedla se od stolu. Její tělo bylo celé pokřiveno. Nohy se jí zprohýbaly do nepřirozených úhlů. Na rukou jí vyrostly další prsty. Těžce oddychovala. Otočila se ke třem tělům přibitých na zdi a vydala se k nim. Postavila se k jednomu z nich a chytla se za tu železnou kouli.
„Takže snad chápeš, co teď musím udělat, abych se nestala jednou z těch zrůd.“
Pak zavřískla. Vřískot nebyl lidský a už vůbec ne dívčí. Byl to vřískot poraněného zvířete. Tělo se začalo zmítat, viděl jsem, jak všechny svaly jsou křečovitě napjaté a snaží se vytrhnout ze zdi. Z pod kovové koule začaly odkapávat kapky krve.
Zato se ta zrůda měnila zpět na dívku. Po chvilce vřeštěl jenom ten přikovaný člověk. Ona jen odstoupila a začala těžce oddychovat.
Najednou se ten jeden začal odtrhávat ze stěny. Nevadilo mu, že hřebíky mu trhaly maso. Dívka jen ustoupila ke zdi a dívala se na svou oběť. Ten dopadl na zem na všechny čtyři. Začal mlátit rukama do své neprůhledné helmy. Chtěl ven.
„Na poličce vedle tebe, jak hoří ty tři svíčky, sfoukni tu vlevo.“ řekla klidně.
Udělal jsem, jak mi řekla a v tu ránu se tělo přestalo hýbat.
„Už byl starý.“ Řekla prostě a vzala ho přes rameno.
Šla ven a já za ní. Venku ho hodila na zem, pak se na mě dlouze podívala.
„Až potkáš nějaké lidi, tak je pošli sem, že dostanou najíst.“
Pochopil jsem, že chce, abych už šel. Pohlédl jsem ještě na rychle rozkládající se tělo a odešel.