Oběť

Měsíc se vyhoupl nad ponurou půlnoční krajinu. Temnou nocí se plížily stíny a všudypřítomné hrobové ticho, jako by bylo předzvěstí konečné nadcházející bitvy.
V ztemnělé hradní věži, mladá dívka svlékla své bílé pannenské šaty a oděla se do černé tuniky. Nadešel okamžik. Věděla, co musí udělat. Už nebylo cesty zpátky. S rostoucím pocitem rozhodnosti o nadcházejících činech si upevňovala na své štíhlé ženské tělo chladné plátové brnění. V hlavě jí znělo bojové bubnování, které se ve zběsilém rytmu sladilo s tlukotem jejího křičícího srdce.
Naposledy pohlédla do zrcadla. Pohladila po tváři tu, jež se rozhodla zanechat navždy v tomto pokoji. Poté si nasadila těžkou přilbu a bez otočení opustila místnost. Opuštěné chodby hradu, v nichž se z dítěte stávala žena, se jí náhle zdály vzdálené a cizí. Věděla, že už se nemůže vrátit. Slzy, o nichž si myslela, že už jich není schopná, jí zastřely oči, jako poslední protest před zoufalým činem a jak spadaly na kamenné podlahy hradu, říkaly naivní nevinné minulosti své poslední sbohem. Její zubožené srdce se do poslední chvíle snažilo bránit, ale už zde nebyla ta, jež by ho konejšila v nejtěžší chvíly. Nezbyla jí už žádná naděje bojovat za své srdce. Jediné, zač teď dokázala bojovat, byla smrt. A tak se vydala na svou poslední cestu a ironií bylo, že právě teď se cítila poprvé silná. Poslední věc, jež učiní jí nikdo nevezme, alespoň teď, na konci svých dnů, bude žít svou vlastní pravdu.
S veškerou vášní, záští , křivdami a touhou po odplatě, jež jediné jí zůstaly, nasedla na svého bílého koně a hnala se vpřed na bitevní pole. Černý plášť pohltil pronikavou zář bělostného koně, jako symbol umírající naděje a černá jezdkyně bez jediného zaváhání s umlčeným, umírajícím srdcem pádila dál a dál vstříc svému osudu.
Slunce vycházelo toho dne do krví zapáchajícího rána. Krkavci, cítící nasládlý odér krve, se slétávali ze širokého okolí. Lidská těla spolu s koňskými ležela na obrovském poli, kam jen oko dohlédlo. Dílo bylo dokonáno. Všude vládl hrůzostašný klid a ticho, svědčící o zmařených životech. Snad jen někde v dáli sevřela křehká zkrvavená ruka kus bílého plátna. Pak stisk povolil a země jako by se zachvěla, když odcházela další zmařená duše...zářivě bílý kapesník ztmavl pannenskou krví...