První služba

Bylo mi sotva osmnáct let a nastoupila jsem na svoje první místo zdravotní sestry. Nebylo to sice dětské oddělení, na které jsem si moc přála se dostat, ale interna je prostě základ medicíny, i pro sestry, a tak jsem to po prvotním zklamání brala jako takový předstupeň. Ani nemůžu říct jako nutné zlo, protože se mi tam nakonec celkem líbilo a zkušenosti zde získané se mi rozhodně v dalším životě hodily.
První týdny utekly jako voda. Po úvodním šoku z množství nových informací a z té kopy práce, kterou jsem se mnohdy marně snažila zvládat, jsem se do chodu oddělení vpravila, a už jen občas se mi podařilo něco vyvést. V kolektivu jsem nebyla jediná začínající sestřička, pracovaly tam jak mé vrstevnice, tak i starší a zkušenější sestry. Naštěstí všechny byly hodné a ochotné vysvětlit začátečnici věci, které se člověk zkrátka dozví až v praxi. Lékaři mě brali shovívavě a ani se moc nezlobili, když jsem ještě nebyla dost rychlá, nebo dost šikovná.
Nakonec nastal i den, kterého jsem se od svého nástupu do práce obávala – moje první noční služba. Protože nemocnice, ve které jsem pracovala byla malá, sloužila na každém oddělení noční jen jedna sestra. Sice už jsem úkony ošetřovatelské a jiné začínala zvládat, ale nikdy jsem neměla na starosti samotná celé patro. Ačkoliv se jedna laskavá starší sestřička nabídla, že bude celou noc na telefonu, kdybych potřebovala radu, cítila jsem, že tohle bude můj křest ohněm. Že to bude o poprvé, pak už to bude snazší. A nechtěla jsem se zapsat jako ustrašená chudinka, která hned volá o pomoc.
V ten den jsem přicházela k nemocnici s bušícím srdcem. Starostlivá maminka mi nachystala večeři a půlnoční svačinu, abych náhodou nebyla hlady, měla jsem ale silné podezření, že stejně nebudu samou nervozitou moci pozřít ani sousto. Žaludek jsem měla jako na vodě a pomyšlení na jídlo v mojí tašce všechno jen zhoršovalo.
Šla jsem na sesternu, abych od denní směny převzala službu. Ostatní sestřičky a ošetřovatelky už odešly, zůstala samozřejmě ta nejmladší. Ta ale pospíchala, aby stihla poslední vlak do své vesnice, a tak jsme to vzaly celkem rychle. Pan Vorlíček měl teplotu, pan doktor mu naordinoval léky a infuze. Pan Nezkusil byl včera v noci zmatený, přes den ale už klidný, tak snad bude dnes spát. Pan Peterka, pacient se srdečním selháváním, odpoledne zemřel. Pan Matějka jde zítra domů, věci má nachystané. Pan Strnad už kašle méně, včera už spal klidně. Nový příjem, pan Kopáč, zřejmě zánět ledviny. O půlnoci bude potřeba dát troje antibiotika, napojit novou infuzi, večer všem změřit teplotu a zvýšené hlásit…
Do noci jsem měla co dělat. Večeře, potom večerní léky, teploměry, pomoc s hygienou, mezitím jeden zvonek za druhým. Po půlnoci jsem se konečně zastavila, ze všeho toho pobíhání pěkně utahaná. Všichni byli obstaraní a klidně spali, dokonce i napřed neklidný pan Nezkusil, teplota pana Vorlíčka klesla, a sloužící lékař se jen zastavil přeptat, jestli něco není potřeba.
Řekla jsem si, že se na chvilku natáhnu. V sesterně jsem se neodvažovala, ale v koupelně byl zaparkovaný vozík, tak jsem si řekla, že si nechám pootevřené dveře na chodbu, abych slyšela, kdyby se něco dělo, a odpočinu si tam.
Opatrně jsem se plížila ztichlým oddělením. Poslouchala jsem pravidelné odchování, občasné zakašlání, někdo promluvil ze spaní. Jinak ale byl klid. Moje kroky se chodbou až nepříjemně rozléhaly. Vyskočila jsem skoro do stropu, když si pan Strnad mohutně odkašlal, potom ale zase bylo ticho.
Konečně jsem vklouzla do koupelny. Moc jsem toho neviděla, moje oči ještě na tmu nebyly zvyklé. Po paměti a po hmatu jsem se sunula k místu, kde se nacházelo lehátko.
S úlevou jsem se na něj položila, vděčná za tu chvíli odpočinku. Zdálo se mi to nějaké těsné. Chtěla jsem se uvelebit trochu pohodlněji, prsty jsem do něčeho narazila. Prostěradlo? Náhle jsem si uvědomila, že už na vozíku někdo leží. Prudce jsem se z něj vymrštila a sprintovala ke dveřím. Měla jsem co dělat, abych hystericky neječela. Napadla mě totiž jediná možnost. Kolegyně, která měla denní, zapomněla zavolat zřízencům, aby odvezli tělo pana Peterky a já jsem si k němu lehla.
Zbytek noční směny jsem strávila – samozřejmě dokonale bdělá – schoulená v křesle na denní místnosti sester, pěst v ústech, abych nebrečela. Jen několikrát mě vylekal zvonek. Kolem koupelny jsem pokaždé prošla velmi rychlým tempem, bez jediného pohledu ke dveřím. Do rána jsem se jakž takž uklidnila a rozhodla jsem se, že o svém nočním zážitku nikomu neřeknu – nechtělo se mi to vyprávěním prožívat znovu. Až po mnoha letech, kdy jsem už pracovala jako staniční sestra na vytoužené pediatrii, jsem tenhle příběh pro pobavení vyprávěla mladým začínajícím sestřičkám. Pokaždé jsem však cítila stejné mrazení v zádech, jako tehdy před lety.