Našeptávač - Září

Milý Deníčku,
slunce mi svítí do zad. Pořád má správnou letní sílu. Ve škole mi dali jasně na srozuměnou, že začíná perný maturitní rok. Takže bych měla začít urychleně šrotit chemii a bižuli. Učitel na houslích mi zadal k nácviku Air on the G String od Bacha. Asi se zbláznil. Nejsem Sarah Chang! A místo toho, abych poctivě hrála… Opaluju se a čekám na telefon od Ondry. Potkala jsem ho v létě na festivalu na Bezdězu. Oh, je tak pěkný! Chce se mi nakreslit milion srdíček! Má kratší oříškově hnědé vlasy a zvláštně šedivé oči. Mohla bych do nich zírat hodiny a hodiny. Mluvit s ním dny a roky… Ale… Není odtud…

„Ahoj!“ vydechla jsem snad ještě předtím, než se mi podařilo připlácnout si telefon k uchu.
„Ahoj, Radko,“ ozval se milý hlas. Začala jsem se přiblble usmívat. Mamka, která šla kolem, jen zakroutila hlavou.
„Tak… Jak se máš?“ Pořád jsem se usmívala.
„Jde to, ale prázdniny byly lepší, to je jasný. Ve škole pruděj s maturitou, u vás asi taky…“
„Jo, to oni musí.“
„Jen je neomlouvej. Po těch několika dnech mám chuť naládovat jim sklep dynamitem a škrtnout sirkou.“
„To nedělej, vzdělání je důležitý.“
„Zas hledáš jen to dobré,“ upozornil mě.
„Celá já,“ usmála jsem se.
„Jo, chybíš mi. Šíříš kolem sebe… Nevím, jak to nazvat… Světlo?“
Znovu jsem se zasmála. Škoda, že to nemohl vidět.
„Nedělám si srandu. Jsi moje světlo.“
„Stejně si radši pořiď baterku.“
„To udělám,“ slíbil.

Milý Deníčku,
dneska jsem byla s René nakupovat. Teda ne, že bychom si kromě žvýkaček v podobě malých tenisáků něco koupily. Byl to spíš útok na oblečení, které si kvůli vysokým cenám nikdy nepořídíme, zato nafotíme plno vysmátých fotek z kabinky. Takže: nemáš peníze, holka? Keep smiling, cvak a šup s tím na net!
Zapnula jsem televizi a tam běžel jeden z kriminálních seriálů. Nějaká ženská nasázela manželovi na hrob rajčata. No fakt, kam ten svět spěje? Kecám, popravdě je mi svět naprosto ukradený. Hlavní je, že mi Ondra slíbil, že za mnou přijede =).

„Přijede? Opravdu? To je bomba!“ pištěla René.
„Pst,“ krotila jsem ji. „Neví, kdy se sem dostane. Škola, tréninky, znáš to…“
„Aha,“ pohasla.
„Co? Co je?“ Její ‚aha‘ se mi nelíbilo.
„Aha, jeden z těch týpků, co slibují a nic z toho.“
„René,“ chtěla jsem protestovat.
„Nebuď naivní, zlato! A radši zapomeň.“

Milý Deníčku,
dnes jsem dorazila na housle dřív. Sedla jsem si na konec chodby a nepřítomně přehmatávala do prázdna. Cvičím, opravdu, ale o prázdninách jsem na to kašlala, takže chvíli potrvá, než zase ‚naskočím do vlaku‘.
Přišel tam nějaký kluk a opřel se o zeď. Zaujal mě, protože šířil negativní atmosféru. Normálně si takových lidí samozřejmě nevšímám, jenže on byl tak rošťácky rozcuchaný a přitom noblesní… Vlastně ani nevím, co mě na něm zneklidnilo.
Pak z učebny klavíru vyšla blondýnka a odešli spolu. Nevím, proč se o tom rozepisuji. Je to hloupost.

Linkin Park: Leave out all the rest
I dreamed I was missing, you were so scared
But no one would listen, 'cause no one else cared
After my dreaming, I woke with this fear:
What am I leaving when I am done here?
-
Ref.: So if you're asking me,
I want you to know....
When my time comes, forget the wrong that I've done
Help me leave behind some reasons to be missed
And don't resent me, when you're feeling empty
Keep me in your memory, leave out all the rest
Leave out all the rest
-
Don't be afraid
I've taken my beating, I've shared what I've made
I'm strong on the surface, not all the way through
I've never been perfect, but neither have you
-
Ref
-
Forgetting all the hurt inside that you've learned to hide so well
Pretending someone else can come and save me from mysem
-
I can't be who you are

Milý Deníčku,
pohádala jsem se s profesorem. Důvod je vedlejší. Musím teď makat dvakrát tolik, jinak mě z chemie vyhodí. A pak… Sbohem můj krásný sne o doktorském plášti!
Musela jsem se nějak uklidnit, tak jsem zavolala René a koukaly jsme na filmy. Zůstala do jedné ráno. Škoda, že tu nemohla přespat, ale máme opravdu malý byt )=.

„Ach můj Bože, není krásnej?“ René nadšeně rozdrtila hrst popcornu, kterou se chystala nacpat do pusy.
Zaostřila jsem na hercovu tvář. „Jo, je úžasnej. Vypadá trochu jako ten kluk z houslí.“
„Pořád tam na něj chodíš zírat?“
„Dvakrát, René! Bylo to jen dvakrát!“
„Ale slyším o tom nejmíň po páté,“ vysmívala se mi.
„Pardon. Já od tebe zase slyším o pěti klucích ve dvou dnech!“
„Vidíš, jak se skvěle doplňujeme!“
Zase jsme chvíli zíraly do monitoru.
„Měla bys ho oslovit. Třeba je to jeho sestra,“ zamumlala jen tak mimochodem.
„Neřekla bych. Vrhá na ni dost upřené pohledy,“ svěřila jsem se. „Připadá mi to nepřirozené. Napadlo mě, že ji hypnotizuje.“
„TY hypnotizuješ JEHO,“ prohlásila.
„Myslíš si, že se mi líbí. Ale on se mi naopak vůbec nelíbí!“
„To si vyprávěj cirkusákům. Tenhle je na rozdíl od Ondřeje na dosah ruky. Nedivím se, že se poohlížíš jinde.“
Nesouhlasila jsem. „Ondra přijede. Hned, jak to bude možné.“

Milý Deníčku,
opět jsem do houslí dorazila dřív. Běžela jsem tam jak splašená. Říkala jsem si: Zbláznila ses, Raduno?! Jak se chováš? Ale něco mě pohánělo vpřed.
Kluk tam nebyl.
Ani blondýna.
Učitel mi řekl, že spáchala sebevraždu.
Mrazí mě. Nevím proč, ale je to tak. Možná je to náhoda, ten divný pocit, že ta holka si nevzala život dobrovolně. Ale já mám intuice málokdy a většinou jsou správné. Tajemný kluk má v její smrti prsty, na to dám krk.
Ale…
Nic s tím nenadělám. Nevím, co je zač. Třeba už ho nikdy neuvidím.
Tak by to bylo nejlepší.
Jak říkám, mrazí mě…

Tvá Radka