Mrtvý les - Konec cesty

Je noc, můžu se podívat na oblohu, abych si to zkontroloval. Srpek měsíce má díky mrakům stříbrnou korunu. Dopadají na mne vločky sněhu, semtam je musím ze sebe setřepat, aby mě nepokryly.
Lesem se šíří jeho obvyklé zvuky. Zvuky, kterými se krmí. Jenže, co to? Tento sem nepatří! Slyším lidské mumlání. Nezní ani plačtivě ani zoufale. Ten zvuk sem nepatří. Jdu za ním.
Rozeznávám hlasy čtyř lidí a vidím světlo. Světlo mrká, i když stojím na místě, takže je to asi ohniště. Baví se o lese, asi ho dobře znají. Ještě nikdy jsem neviděl více než dva lidi pohromadě, nepočítaje mě, možná to znamená, že nejsou prokletí.
Dvě ženy a dva muži. Jeden muž má luk, druhý hůl. Žena má meč a druhá nemá u sebe nic. Když vstupuju do světla, je rázem ticho. Dívají se na mě a nehýbají se. Muž s lukem se třese a žena s mečem šáhá po své zbrani.
„Zdravím.“ pozdravil jsem je.
Zase ticho.
„Nevíte cestu z lesa ven?“
Ticho. Najednou cítím, jak něco se dívá na mé myšlenky. Jen slabě a povrchně.
„Není to zrůda, nevidím žádnou slepou nenávist.“ řekl muž s holí.
Všichni se při jeho slovech uklidnili.
„Můžeš si sednout. Místa tu máme dost.“
Posadím se. Všichni na mne se dívají podezíravě. Muž s lukem se přestává třást.
„Já jsem čaroděj, ten druhý je lukař, ta žena s mečem je šermířka, která je tu se svojí sestrou. Kdo jsi ty?“
„Nejspíš poutník. Jaké jsou vaše jména?“
Ticho. Řekl jsem něco špatně?
„Pokud znáš název bytosti, máš nad ním moc. Ty neznáš tento zákon? Učí se na Univerzitě. Zde v lese tyto zákony platí několikanásobně.“ Řekl mi čaroděj.
Přikývl jsem, že rozumím.
„Snad tedy chápeš naší nedůvěru. Neznám ani jména těchto tří. A oni neznají mé. Je lepší, když to tak zůstane.“
Neřekl jsem nic a dál se dívám do ohně. Line se z něj nepříjemné teplo.
„Ty tedy chceš jít pryč z tohohle lesa? Proč?“
Podívám se na čaroděje „Protože jsem zvědavý, co je mimo les.“.
Čaroděj se zatváří překvapeně, šermířka vyskočila na nohy a tasí meč „Vždyť je to démon, žije celý život v lese. Zabme ho.“
Dívám se na meč. Zabít?
„Ne, není. Zrůdy mají v mysli jen hlad a nenávist. To je jimi dělá. Já z tohohle poutníka nic takového necítím.“
„Jakto, že tak mluví? Nemá sebou jídlo a jeho oblečení nemůže stačit na takovou zimu co tu je? Nemá sebou ani zbraň. Jak to že vůbec přežil.“ šermířka nespustila meč.
Mne samotného to zarazí. Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedl. Všichni mlčí. Cítím, jak šermířka se bojí, víc než ten lukař.
Čaroděj zase promluvil do ticha „Možná je lesem prokletý, zbaven některých vzpomínek. Ještě že nás našel. Naneštěstí prokletí lesem nedokáže sejmout žádný čaroděj. Musíš s námi zabít Pána lesa, je to nejspíš tvoje jediná naděje.“
Dává to smysl „Ale to znamená, že musíme hlouběji do lesa.“ říkám.
„Ano, bude to dlouhá cesta. Ještě nikomu se to nepodařilo, ale tady jsme nejlepší z nejlepších. Chceme ukončit tu hrůzovládu lesa, který se pomalu rozšiřuje a pohlcuje naše vsi.“
Všichni zamručí na souhlas, kromě sestry šermířky. Šermířka zase zasouvá meč zpět a sedá si vedle ní.
„Vy hledáte studenou skálu, na které leží temný hrad?“ ptám se.
„Ano.“ řekla šermířka.
„Tak to vás tam zavedu.“
***
Vedu je. Znám tu nejrychlejší cestu, která vede ke studené skále. Té skále, na které leží starý hrad. Mlčíme, abychom nerušili les. Po chvilce chůze už není vidět obloha. Větve jsou tak nízko, že bychom se museli plazit, aby nás neškrábaly. Větve jsou propleteny se sousedními tak, že vytváří dokonalou střechu. Mezi stromy které jsou na sebe natlačené, se prohánějí cáry mlhy. To vše je k vidění jen díky tmavě zelené záři vycházející z vlhkého mechu.
Cítím strach těch čtyř. Ví, že nemůžou utéct, kdyby je tu něco přepadlo. Ale cítím zároveň nenávist, která je popohání. Chtějí zabít Pána lesa. Tedy ne všichni, jen ti tři ozbrojení. Proč sem jde sestra šermířky. Nechci se jí dívat do myšlenek, je v ní něco nepříjemného.
***
Chladná skála. Má na sobě semtam vrstvy ledu. Za námi se týčí tmavá masa lesu. Všichni jsou rádi, že zas vidí oblohu. Je zde i ticho. Zvuky lesa se sem nedoplazí. Padá sníh a fouká. Je stále noc, cesta nezabrala dlouho. Vedu je nahoru na skálu. Je to jen stoupání. Slyším jen hvízdání větru a vzdechy těch čtyř. Pomalu se vyrovnáváme stromům a pak najednou jsem nad nimi. Divám na to tmavé moře v měsíčním světle. Ten les je nekonečný. V tom moři pobíhají nejrůznější stvůry, zabíjející lidi, kteří hledají toto místo. Vítr mi donesl vzdálený jekot.
***
Temný hrad se pomalu vynořuje. Nemá okenice ani vrata. Rozeznávám jen holý kámen. Není veliký, má jen jednu věž. Stojí na kraji skály, jako by se díval na své stádo stromů. Nesvítí se v něm. Pomalu docházíme ke vstupní bráně. Bez brány. Když čaroděj porušil mlčenlivost, tak jsme s sebou trhli.
„Jsme tu zázračně rychle, nevěděl jsem, že jsme tak blízko.“
Čaroděj šel pomalu ke vstupu do hradu „Najdeme toho vládce zrůd a zabijeme ho. Jestli není vevnitř, počkáme si na něj.“
Šermířka se vydala za čarodějem. Za ní její sestra a pak lukař. Jdu za nimi.
Chodby jsou tmavé. Čaroděj už předtím říkal, že nemíní používat zde světlo. Nikdo neví, jaké noční můry by to mohlo přilákat. Nikde žádný koberec, nebo obraz. Všude jen tmavý studený kámen. Semtam se chodbou prožene vítr. Všichni jsou napjatí. Lukař ze všech nejvíc. Jejich strach je hmatatelný. Víc hmatatelnější je ale jejich nenávist.
Vstupujeme do velkého sálu. Trůnní sál. Přicházíme z boční strany. Mdlé světlo z jediného kulatého okna tu osvětluje střed sálu. Jdeme dál, je vidět že čaroděj čeká past a dává nám znamení, ať jsme na pozoru.
Jdeme doprostřed, vidíme trůn. Vytesaný z kamene, vysoký a jednoduchý. Čaroděj jde k trůnu a ostatní ho následují. Mně najednou zamrazí v zádech. Něco za mnou je. Necítím to však. Otáčím se zády k trůnu a vidím tmavou postavu ve dveřích. Pán lesa. Jdu k němu. On jde ke mně. Stále nedokážu si prohlédnout jeho myšlenky. Musí být opravdu mocný. Je také potichu jako já. Přibližujeme se k sobě. Zastavíme se až, když mu vidím do tváře. Je bledý a má dlouhé rozcuchané bílé vlasy. Tvář není ale stará, je vyhublá tak jako celá postava. Z očí číší lhostejnost a chlad. Nemá žádný plášť ani meč, ale stejně je mi jasné, že to je on. Údajný trýznitel lidských duší. Tvůrce zrůd. Vládce celého hrůzostrašného lesa vysávající z lidí to co je dělá lidmi. Pán lesa, který sídlí v temném hradě, který je na chladné skále, uprostřed Mrtvého lesa.
Chci promluvit a zeptat se ho, proč to dělá. Jenže když otevírám pusu, vidím, že chce promluvit také. Čekám, až promluví, ale on také mlčí. Vedle Pána lesa se najednou objeví čaroděj.
„Poutniče, co tu děláš?“
Trhnu s sebou, když ten hlas se ozve vedle mne.
„Zvláštní že? Mít naproti trůnu zrcadlo.“ řekl čaroděj.
Myšlenky mi vřou. To nemůže být pravda. Já nejsem… Musím být, jiná možnost není.
„Proč by se měl chtít dívat do zrcadla? Že by se bál co je za ním, nebo měl se rád prohlížet?“ pokračoval čaroděj.
Nejsem zrůda, ta je plná nenávisti. Prokletého jsem viděl, nejsem ani prokletý. Kdo jiný bych byl? Než Pán lesa.
„Možná si chtěl připomínat sám sebe.“ zamumlal jsem.
Čaroděj chvíli nechápavě na mě hleděl. Nenávidí mne, ještě o tom neví. S tím nic ale neudělám. Budou mě nenávidět stále, dokud nezemřou. Nenávist ale umím ovládat, stačí jen ji přesměrovat jinam a můžou si nenávidět dál.
„Jsem Pán lesa.“
Čaroděj vyhekne. Hned cítím jeho nenávist, té se chytnu. Stačí jí jen násobit a násobit. Kolem čarodějovy hole se objeví magický kruh a hned na to vyšlehuje plamen a zasahuje mne do hrudi. Je to nepříjemné, ale nebolí to ani. Jsem nesmrtelný.
Čarodějova nenávist a strach je v jeho duši jako trhlina, skrze kterou můžu se dostat dovnitř. A kterou můžu vylít to, co nemám pod kontrolou. Čaroděj se začíná měnit a plamen slábne. Šednou mu vlasy a jedno oko se mu zvětšuje. Pusa se zkřivuje do šklebu, kterým jsou vidět špičatící se zuby. Už je zrůda, nechávám ho na podlaze, ať se s tím srovná. Jeho nenávist namířím vůči vetřelcům lesa.
Do hlavy a do srdce se mi zarazí šípy. Dívám se na lukaře, který natahuje na další várku. Šípy se rozplynou v černý oblak. Jsem nesmrtelný.
Další šípy zasáhnou proměněného čaroděje, který se teď řítí na lučištníka. Ten utíká.
Ani jsem jí neslyšel. Její meč mi projel krkem a mne to zastudilo. Dráhu meče dokresloval černý obláček. Je dobrá. Ale já jsem nesmrtelný.
Chytnu se rychle její hlavy. Nedokáže se vyrvat mému sevření. Vyhmátnu nenávist a provedu to samé co s kouzelníkem. Vidím její sestru, jak se vystrašeně dívá. Má strach a nemůže nic dělat. Šermířce přirůstá meč k ruce a vyrůstá jí dalších šest očí. Klouby se jí lámou a je to slyšet. Už není člověk, stále jí držím za hlavu a cítím, jak se pomalu mění.
Otáčím se k její sestře. Nemůže mi ublížit. Jsem nesmrtelný. Ona mi ale nevěnuje pozornost. Dívám se na její pocity, vidím strach, ten jde také ovládat. Najednou zařvala a mně se zježily vlasy.
„Danii!“
Světlo, pálí! Jako u toho psa, ale mnohokrát silnější. Pálí, hrabal jsem se moc hluboko, než abych se z ní rychle stáhl. Není to, jako když zasáhne nenávist zrůdy. Tma se ztrácí ve větší tmě, ale nikdy mne nenapadlo, co když nebudu čelit tmě. V mdlobách vidím, jak ke mně běží, chytá sestru a mě bere za ruku, kterou držím šermířku a škubne s ní. Je neuvěřitelně silná, skácím se na zem.
Tmavne mi to před očima. Vnímám, jak ztrácím cit. Jak to postupuje od končetin směrem k hlavě. Umírám? Tak směšně. Ani nebude vědět, že mě zabila. Už necítím končetiny.
Necitlivost se zakousává do trupu.
Nic neslyším. Je mi zvláštně teplo. Už není až, tak nepříjemné.
Necitlivost se prokousala až k hlavě a pokračuje dál.
Vlastně bych jí mohl poděkovat…
***
Sestra se jí začala rozpadat v náruči. Nemohla s tím nic dělat, a proto se rozplakala. Nechápala co se to děje a proč. Otočila se tam, kde zanechala poutníka. Chtěla ho donutit k tomu, aby jí vrátil sestru zpět.
Jenže on ležel stále na zemi a nehýbal se. Stoupala z něj tmavá pára. Uvědomila si, že se vypařuje. Se řvem s ním začala lomcovat, ale Pán lesa se vypařoval čímdál víc. Praštila s ním ještě jednou o zem. Nic. Nechala toho a otočila se zpátky ke své sestře. Z té ale už zbyly jen kosti a shnilé maso.
Rozplakala se. Poutník se postupně vypařil. Ona plakala dál. Když jí to unavilo, padla na studenou kamenitou podlahu. Nějak jí uklidňovala. Neměla koho nenávidět ani koho milovat. Cítila se prázdná. Chlad jí kolébal. Les jí kolébal. Usnula.
***
Už ani nevím, jak jsem se tu ocitla, jako bych tu byla věky. Nic kromě toho lesa a hradu na chladné skále neznám. Nepamatuju si, co bylo, jakoby se vzpomínky přede mnou skrývaly. Proč tu jsem. Měla jsem nějaký úkol? Co tu vlastně hledám? Rozhodla jsem se, že vyjdu z toho lesa ven…