TOVÁRNA NA TRAKTORY Dokonáno jest

TOVÁRNA NA TRAKTORY Dokonáno jest

Noc pomalu odcházela. Studená, mrazivá a strašidelná stalingradská noc plná plíživé smrti. Byla podivně tichá, ikdyž tu a tam mezi ruinami prošlehl rachot samopalů, výbuchy granátů a přidušený výkřik umírajícího. Dunění bitvy ustalo. Nad ruinami domů, kdesi vysoko na obloze, vzplálo nachové světlo stovek požárů a ohňů, způsobených nálety a ostřelováním. I tady, ve zničené traktorové továrně byl podivný klid. Ticho před bouří... Wehrmacht už pomalu obsadil celou továrnu, haly 1,2,3 a kancelářská budova už byly dobyty.
Sověti drželi pevně v rukou okolní technické budovy a rozstřílené stavby. Stále odolávaly útokům, které však i v oné noci náhle ustaly. Noci, která se stala hrobem pro tolik vojáků na obou stranách.
Nikomu se nechtělo jít si pro jistou smrt v nočním boji, kde jediným světlem byly planoucí ohně a záblesky explozí. I pohřební čety zůstaly v úkrytech. Jejich chmurnou práci dnes nikdo nevykonal...
Němečtí vojáci odpočívali v kancelářské budově v podivné letargii. Každý z nich by však okamžitě vyskočil, kdyby z venku přišel nějaký podezřelý, nebo nezvyklý zvuk. Úderné čety však byly už na smrt vyčerpané. Jejich vojáci poléhavali v nižších patrech. Někteří spali, pokud jim to chlad dovolil. Na místo ostřílených veteránů z útočných družstev teď nastoupili nezkušení nováčci. Tragédie pomalu začínala...
Zabaleni do zimníků a hřejíc se u malých ohýnků petrolejových lamp snažili se v odpočinku přečkat zbytky mrazivé noci. Už nebyly ani cigarety. Ti šťastnější, co kouřili dýmky měli snad ještě nějaké zbytky tabáku. Jenomže už ani těmhle unaveným starým veteránům z drsných pouličních bojů se kouřit nechtělo. A to, co měli, chtěli šetřit na horší časy. Až opravdu přijdou. Nějak jim bylo jasné, že letecké zásobování nemůže dlouho vydržet...
V jedné z kancelářských místností s rozsekaným nábytkem a zdupanými papíry seděl na otáčivé železné židli Hans Blomm. Nohu v pěšácké botě měl nataženou a pomalu dokuřoval špačka cigarety. Pokaždé, když potáhl, tak se jeho obličej pod ocelovou přilbou strašidelně rozsvítil. Tři další muži z jeho oddílu opatrně vyhlíželi ven na pustý tovární dvůr, kde leželi jen mrtví a kusy potrhaných lidských těl. V jedné jámě hořel průmyslový olej, který vytekl z nějakého sudu. Plameny vrhaly po zdech strašidelné stíny, které vypadaly, jakoby tančily.
Proti Blommovi seděl Max Kolbe. Bavil se tím, že házel kousky sutě do díry ve stěně, kde spočívala cihla, než ji někdo vyrazil a ona spadla do vedlejší místnosti. Proč to dělal, sám ani neveděl. Snad jen proto, aby si ukrátil ten neskutečný čas nejistoty, zbývající k další bojové akci. Ale i tam mohli vojáci kdykoli zahynout, být doživotně zmrzačeni, či snad zajati, což by jim dalo i nějakou naději na další přežití.
"Nemáš tabák?" zeptal se jeden z pěšáků u okna. Posunul si prilbu do zatylku a utřel si nudli. Posadil se na hromádku cihel a odplivl si. Kolbe nechal své činnosti strefování se kamínky do díry a podíval se na pěšáka. Byl to vytáhlý mladík, sotva dvacetiletý. Se chová jak starej fronťák a to je tu teprv pár měsíců. Tyhle lidi z nově přihnanejch stád nemaj nikdá dlouhou životnost. Jen si zakuř, klidně. Za pár dní to stejně schytáš, pomyslel si Kolbe a podal mladíkovi ždibec tabáku. Mladý voják drsně potáhl nudli a ještě drsněji přikývl. Za pár dnů jej zastřelil ruský voják během útoku na tramvajové depo. Umíral dlouho a volal matku. Nikdo mu nepomohl, nikdo si jej ani nevšiml...
Vojáci se klepali zimou. Dýchali si do zkřehlých prstů a ti šťastnější s rukavicemi si ruce strčili do kapes. Kdo mohl, snažil se vybojovat si místo u rozžehnuté petrolejky, kde bylo teplo alespoň optické.
Jediný, kdo tímhle stavem snad netrpěl, byl poručík Victor Mahler. Procházel po kancelářské budově, automat ložený přes rameno na koženém řemeni a neustále kopal do povalující se suti. Snad se snažil zahnat nervozitu, kterou na sobě však nedával znát. Už asi potřetí prošel kolem povalujícího se sovětského plakátu, který hněvivě strhl a zadupl jej botou. Kolbe poručíka několikrát zahlédl a pokaždé se uchychtl:
"Kdyby si raděj sednul na prdel. Takhle zařve zbytečně vyčerpanej." prohlásil. Venku za rozmlácenými okny pomalu začínalo svítat. Nadcházel další krvavý den ve vznikajícím stalingradském kotli. Bylo 6 hodin ráno.
Náhle se Mahler zastavil. Otočil se na podpatku svých vojenských bot a zapištěl:
"Blomm a Stein! Ke mně!" Blomm líně zvedl hlavu v ocelové přilbě, unaveně zavřel oči a vydal protáhlý znuděný zvuk, doplněný slovy "co zas chce," naproti tomu vojín Mann vyskočil ve vedlejší místnosti na nohy a přesně vyměřeným vojenským rázným krokem mašíroval dlouhou pomlácenou chodbou k poručíku Mahlerovi. Těsně před ním srazil paty a zasalutoval.
Za ním jej následoval Blomm. Jeho krok byl těžký, líný a spíše se vlekl. Unaveným pohledem přejížděl odrané vojáky, kteří vyrušeni ze spánku lustrovali, co se děje.
"Polní kuchyně se nám postarala o něco teplého do žaludku. Rotmistr Brehm vám vydá jídelní misky a nádoby na chleba. Přinesete jídlo pro jednotku. Návrat v šest třicet, odchod!" Mann vlezprdelně a toporně zasalutoval. Schválně tak, aby to poručík viděl.
Uplynulo několik minut a rotmistr Brehm cinkal jídelními miskami. Škodolibě se oběma vojákům šklebil a potutelně se usmíval. Rotmistr Brehm byl zavilý nepřítel pěšáků. Ač sám pěšák, spíše svým druhům škodil, než aby jim pomáhal. Blomm si na řemení připnul prázdné misky a upevnil je koženými řemínky tak, aby co nejméně cinkaly-nestál o to být prozrazen. Ne tak už vojín Mann.
Kdyby tento muž přelil veškerou svou víru v konečné vítězství a v neomylnost Adolfa Hitlera, byl by z něj excelentní pěšák. Takhle to bylo pouze tupé hovado v uniformě, hajlující při každé příležitosti. Jídelní misky z něj visely jako v nějakém železářství, pušku měl pověšenou tak neskutečně zvláštně, že se na jejím popruhu musel co nevidět uškrtit. To nevadí. Hlavně, že zná Mein kampf i po zpátku, že?
Pomalu vyrazili. Čekala je cesta přes jakousi do základů rozstřílenou budovu. O její likvidaci se postaralo několik přímých zásahů minometnými granáty. Téměř celá se zhroutila jako domeček z karet. Akorát to bylo hlasitější. V jejích zdech nalezlo smrt celé střelecké družstvo Rudé armády. Ještě tu a tam několik mrtvol leželo výbuchem vyvrženo už neexistujícími dveřmi před budovu. Za onou ruinou pak zásobovače čekalo otevřené prostranství, kryté zdmi montážních hal 2 a 3, kde nyní spočívala polní kuchyně-dva pojízdné "guláškanóny". Kolem se motala šestice kuchařů.
Čekalo je však ještě osmdesát metrů otevřeného úseku. Pomalu se proplétali polem sutin, trosek zdí a zbytků betonových sloupů, které zůstaly stát po té granátové sprše. Zbraně mohli nechat na pokoji, teď je potřebovat nebudou...
Když překonali sutiny, pomalu přicházeli k polní kuchyni. Kuchaři a vojáci kolem si jich sotva všímali. V tom okamžiku noční ticho prořízl jekot dopadající miny. Polní kuchyně dostala přímý zásah. V zápětí dopadly další tři a zlikvidovaly všechno, co jim stálo v cestě. Blomm okamžitě skočil do úkrytu a stočil se do klubíčka. Klel jako špaček, nadával a naříkal.
Naproti tomu vojín Mann ječel a skučel na zemi. Jídlení misky leželi všude kolem něj a nádoby na bochníky chleba tlaková vlna odhodila bůhvíkam.
"Já to koupil! Já to koupil! Pomoc, pomoc!" skučel a naříkal vojín. Blomm se k němu připlazil, ignorujíc dopadající hořící kusy kuchyně a naříkající zraněné kuchaře. Polní kuchyně byla totálně zničena. Její mnohdy ještě plápolající kusy se povalovaly po celém šiřokém okolí. Do sněhového příkrovu dopadly i brambory a už na uhel somahlé kusy masa. Hans Blomm obhlédl zraněného Manna, zvedl se a kopl do něj.
"Zvedej se, troubo pitomej. To je jen horká polívka a kus vepřovýho," zavrčel a ukázal mu velký kus polosyrového horkého masa, který mu spočíval na pravém lýtku. Mann se s třesoucíma nohama zvedl a utíkal za prchajícím Blommem. Kolem se už začínaly ozývat první výstřely a práskat samopaly. Střelba se však ozývala jakoby dál. O několik domovních bloků dále, než stála ta fabrika. To nevadí, Rus tady bude každou chvíli. Zatímco překonávali další kus cesty, bouchl minometný granát v troskách té budovy, přes kterou před několika okamžiky šli. Velký betonový sloup se s praskotem a lomozem zhroutil v prachu k zemi.
Mann skučel, kvílel a evidentně netušil, co má dělat. Blomm jím několikrát smýkl, jinak by vletěl po hlavě do kráteru po dně naplněným sutí a cihlovými střepy. Ve dveřích kancelářské budovy potkali soptícího a blesky metajícího Kagerera. V ruce držel svůj omlácený automat a spolu se svými muži utíkal na vymezené stanoviště-bránit vrátnici a nenechat Rusy za žádnou cenu dostat se do fabriky. Protože jestlis esem prolomí, je s nimi konec!
"Pojď s náma, jedou sem tanky! Budem potřebovat krytí!" štěkl na Blomma Max Kolbe. V rukou táhl ruskou protitankovou pušku. Svoji karabinu měl přehozenou přes záda a jeho parťák táhl rezervní střelivo pro tuhle protitankovou zbraň.
"Co je to za sračky? Odkud to jde?" ptal se Blomm Kolbeho a s obavami pozoroval explodující miny. Voják jen v běhu pokrčil rameny a odpověděl:
"Čert ví. Ivan si prostě nedá pokoj," jak to dořekl, z domu přímo proti hlavní bráně vyšlehlo množství modrožlutých plamínků a vstříc německému družstvu svištěla rychlá olověná smrt. Střely prohvízdly mezi prvnímy vojáky a mnoho jich usmrtily. Muž vedle Blomma s výkřikem rozhodil ruce a zhroutil se nazad. Z rány v žaludku mu prýštila krev. Přilba se mu svezla z hlavy. Hans Blomm skočil s vypětím všech sil za složené kabelové špulky, odjistil karabinu a vypálil téměř bez míření do průčelí domu. Kulka jen výsměšně odskučela stranou, když se odrazila od zdi.
Sověti zahájili mohutný náběh přímo na obranu vrátnice. Pálili ze svých zbraní téměř bez míření a snažili se prolomit chabou obranu. Německý kulomet v silně poškozené stavbičce kousek od vrat byl ihned okamžitě umlčen. Vybuchnuvší granát domek téměř úplně zničil. Při jeho detonaci z okna vyletěl obrovský mrak dýmu a prachu. Střecha se zvedla a s lomozem se probořila. Obrana náhle se náhle ocitla bez krytí.
Velitel Peter Kagerer nechal svoje vyděšené muže bleskově přeskupit. Rusové se mezitím rozložili po celé délce rozmlácené tovární zdi a pálili po ukrytých Němcích. Boj na chvilku ustrnul na jednom místě. Nikdo náhle nezískával momentální převahu. Jen zabíjení pokračovalo... Němci byli pořád překvapení, otřesení po tom palebném přepadu. Na bojišti pobíhali sem a tam. Nevěděli, co dělat dřív, jestli pálit po nepříteli, hledat úkryt, nebo snad odnášet raněné. Velitelé družstev a čet měli plné ruce práce, aby vůbec sehnali své muže dohromady. Všude se vzášela smrt, strach a nekončící utrpení a bolestná agónie umírajících. Ve špinavém sněhu ležely kusy těl, roztrhané orgány a spálené uniformy.
Na scéně se objevil nový nepřítel. Lehký tank T-26 se vynořil z průjezdu domu a plnou rychlostí se hnal proti ruině vrátnice. Z výfuků se valil modrošedý dým a zpodpásů se drolily kusy zmrzlé hlíny. Provalil se ruinou a cihly s omítkou a maltou se rozlétly do stran. Ty, které napadaly pod pásy tanku byly okamžitě rozdrceny. Vozidlo zůstalo v usedajícím prachu stát, otočilo svým kanónem po v panice prchající skupince nepřátel a mrsklo mezi ně granát. Výbuch ulmčel žalostný, zoufalý výkřik a zkrvavenými kusy těl mrštil do stran.
Blomm se sesul po tělese kabelové špulky. Zase si uvědomil, jak tenká je hranice mezi bytím a smrtí. Jak málo stačí, aby se člověk stal nicotnou, vysušenou skořápkou, jenž kdysi bývala lidskou bytostí. Opět si vzpoměl na ten šílený masakr v chodbě mezi halami 2 a 3. Ten výraz mužů v momentě, kdy je zastihla smrt už nikdy nezapomene. Nikdy!
V tu chvíli pro něj byla bitva vzdálená. Neskutečně daleko, že její vřavu vnímal jen jako vzdálené šumění vody. Šumění, které se mění v hukot. Hukot, který přechází v bouři a burácení, aby byl vzápětí vržen zpět přímo do středu celé té krvavé scenérie. Kdosi mu vtiskl pušku zpátky do ruky. Vypadla mu. Pohlédl do očí svého velitele.
"Kam sakra čumíš? Šij do těch blbejch Ivanů, gumo!" řval Kagerer. Vyklopil opěrku samopalu a střílel dlouhé dávky. Mezitím pod lehkým tankem vybuchl "pugét"-svázané granáty k sobě. Ozvalo se zachřestění a pás se svlékl. Z motoru vyrazil černý dým, kterýmž problesk oranžový plamen. Poklopy se otevřely a posádka vyskakovala ven a palbou z pistolí se snažila probít si cestu do bezpečí. Někteří byli zranění.
Bojovali tu už skoro hodinu. Krvavé ztráty rostly na obou stranách. Mrtví se hroutili k zemi v těch nejnepřirozenějších pozicích a zůstávali tak ležet. Blomm, Kolbe a Kagerer vystříleli již spoustu munice, ale nepřátel neubývalo! Jejich jednotka se snažila vyrovnat linii kus od jedné budovy, jenž kdysi sloužila jako garáže a opravny nějaké tovární techniky.
Kagerer založil další zásobník a připravil si na široké dílenské okno ruční granát.
"Tohle už neudržíme! Sousedů je jak much. Ty svině zasraný sem za chvíli budou lízt jak na procházku!"
"Měli bychom se pokusit je aspoň zdržet, než přijde pomoc," namítl Kolbe.
"Pomoc, jaká pomoc? Můžeš mi ji někde ukázat? Jsme uplně v prdeli! Nic a nikdo nepřijde! Akorát tu zařvem!" vybuchl Kagerer. Kolbe již nestačil odpovědět. Zpoza ruin se zvedlo několik rudých praporů na dlouhých tyčích a vlna khaki uniforem a kabátů letěla jako povodeň, jako děsivá záplava s bouřlivým "Uráá Stalin!" vpřed.
Započal opět masakr. Do toho se přidala další minometná palba, která ničila novou provizorní polní ošetřovnu, zbytky kuchyně a rozmetala po celé továrně štáb. Ten dostal přímý zásah. Všichni, kdož byli uvnitř byli roztrháni na kusy, vyraženi okny ven, nebo zemřeli v příšerných bolestech, když je granáty "jen" zmrzačily.
Miny padaly všude. Miny si nevybíraly, kam padnou. Rvaly těla na kusy, všude leželi mrtví, kusy těl, orgány a z louží teplé krve stoupala pára. Všude se rozléval nehorázný smrad spáleného masa, vyvržených vnitřností a zvratků. Přes to všechno se valila všedrtící lavina zelených khaki kabátů, uniforem a razila si cestu vpřed.
"Ústuup! Ústuuup! Mizíme odsud! Přesun do druhý linie!" signalizoval Kagerer a pomalu uzavíral voj své čety, která bezhlavě začínala prchat z bojiště, které pomalu rudoarmějci obsazovali a hnali před sebou německé jednotky. Polovina Kagererovy roty byla zmasakrovaná, spousta velitelů čet padlo spolu s většinou mužstva. Raněné neměl kdo třídit, neboť přetížení saniťáci je museli odnášet z bojiště a ukládat je do provizorních ošetřoven.
Do toho všeho přišel nálet. Čtveřice německých Ju-88 shodila celý náklad pum na domovní blok těsně vedle fabriky. Tlaková vlna srazila ty muže, kteří se opozdili a nedostali se včas do úkrytu. Jednoho šikovatele rozmáčkla jak malinu na krvavou kaši.
Výbuchy uchvátily složené pruty armatury a vrhly je tlakem explozí proti běžícím rudoarmějcům. Jako dlouhé rezaté šípy letěla armatura vstříc svým cílům. Probodené mrtvoly padaly po desítkách. Klidně i tři muži naráz padli prokláni jediným prutem. Ti, kteří přežili a podařilo se jim jako zázrakem proběhnout, dostali se do palby německého kulometu a samopalníků, ukrytých ve spodních oknech ředitelství.
To kryly drátěné překážky položené kolem celé budovy. Masakr pokračoval... Spolu s útočící další vlnou ruských pěšáků běžela v čele smrt. Vylézala z hlavní pušek, třpytila se na hrotech bodáků, plížila se po zemi v podobě jedovatých zplodin hořících chemikálií, svištěla ze vzduchu v podobě žhavých řvoucích min. Do toho všeho burácel z neviditelných ampliónů jakýsi řízný pochod Rudé armády. Celé to vypadalo jeko scéna z Apokalypsy. Jako kdyby se měl svět za několik okamžiků obrátit v oheň, prach, popel...
Kolbe spolu s další šesticí mužů vyběhl zpoza rohu. Většina ozbrojena automaty a slušnou zásobou granátů se utkala s družstvem nepřítele, který našel a pronikl přes slabé místo v obranném perimetru. Jejich palba zanikala v celkovém ohlušujícím burácení okolní bitvy. Svobodník Heinz a štábní svobodník Bolmann byli okamžitě smeteni salvou několika pušek.
Kolbe pak tyto ruské střelce jediným stisknutím spouště poslal do věčných lovišť. Mrskl po nich ještě granát a těla výbuch vymrštil do vzduchu. Dva vojáci kolem něj padli mrtví k zemi. On pálil dál, nevšímaje si kulek, které svištěly kolem. Měl strašnou hrůzu z toho, že snad bude raněn. Ta hrůza, ten spalující oheň strachu v něm probouzel vraždícího netvora, jenž bije svým automatem vše, co mu přijde pod ruku. Vzlykal, řval hrůzou a tiskl spoušť samopalu stále silněji a silněji. Většina jeho oddílu už padla. On sám se čtyřmi posledními muži, Waldem, Stolzem, Gruenem a Maurem, se kryl za rozmlácenou zídkou. Rusů však neubývalo.
Poslední, co Kolbe uviděl, byl šedivý granát, jak se kutálel k noze vojína Maura. Zapadl do prohlubně mezi kamenem, železnou trubkou a slepencem cihel. Vybuchl. Byl konec... Když se dým usadil, četa ruských vojáků se přehnala přes tělesné pozůstatky těchto čtyř mužů. Max Kolbe ještě žil, když se kolem hnala trojice prvních Rusů. Viděl roztrhaná těla svých druhů, cítil svoji teplou krev, jak mu zalévá nohy a prosakuje uniformu. Pak se mu oči zatměly. Už nebylo nic, jen temnota. Jeho tělo zůstalo ležet vedle neidentifikovatelných mrtvol někdejších druhů. Byl mrtvý...
Na druhé straně, v kancelářské budově, řvala bitva na plno. Uvolněnou cestou od hlavní brány sem rachotil ruský T-34. Ta obluda vypadala jako nějaký příšerný a řvoucí netvor. Jeho bílý nátěr nepokrýval celý stroj, vypadal jako nějaký skvrnitý pravěký mamut. Na boku věže měl rudým písmem ozdobně vyvedený nápis STALINEC a pod ním velkou rudou hvězdu. Svým obludným kanónem ničil cokoli, co mu přišlo pod velitelův zaměřovač. Před ním jako malincí broučci, jako myšky před nenasytným kocourem, prchali vydešení a demoralizovaní němečtí vojáci. Nějaký podplukovník se je pokusil s pistolí v ruce zastavit.
"Vraťte se a bojujte! Padejte zpátky, chátro pěšácká!" pak jen zůstal vytřeštěně stá; střela z tanku mu urvala půlku těla. Celý trup se zhroutil.
Hans Blomm střílel z okna po skupince Rusů, která toho měla očividně už dost. Pálili jen málo, spíše se ukrývali...a chtěli proboha přežít! To ale Blomm a Kagerer, který sem teď dorazil, také.
"Kde sou?" zavrčel a tahal z boty "mačkadlo na brambory" vytáhl pojistku a rozhlížel se s krvelačným výrazem kolem. Granát přitom svíral v ruce. Blomm, zahlušený výbuchy, mu jen ukázal dřevěnou boudu a zídku u ní. Kagerer tam švihl granát. Jakmile dopadl a nepřátelé se zvedli, do jednoho je postřílel. T-34 se na pásech otočil a "jejich" okno políbila dlouhá ďábelská dávka olověných střel.
"Jsme v pytli. Na všech perimetrech hlásej, že je Ivan prorazil. Mohrova četa je už vobklíčená a asi zničená. Četař Hellmut nemá už munici a Ivan ho dostal. Dráty už nevydržej. Pomalu nás obkličujou," odechoval hlasitě Kagerer. Odložil samopal a vytáhl poslední cigaretu. Blomm rozškrtl sirku a přidržel ji u konce cigarety. Kagerer nasál kouř a nosem jej vyfoukl. Vyčerpaně zavrtěl hlavou. Byl příšerně unavený. Chtěl jen spát, spát a spát. Oči se mu sami zavíralya končetiny jej už nechtěli poslouchat. Kdyby teď usnul, byl by to jeho konec... Poručík Victor Mahler byl nezvěstný.
Celé dvě roty, které bránily továrnu, byly již téměř vybity. Některé čety byly vyhlazeny do posledního muže. Smrtící kru sevření kolem kancelářské budovy se pomalu utahoval jako smyčka na oběšencově krku. Poslední křeče oběšencovy se tak stávaly posledními záškuby obklíčených. Konec nadcházel.
Uplynuly další dvě hodiny. Sovětská artiléria rozmlátila okolí kancelářské budovy k nepoznání-jedna z hal se úplně zřítila, z jejích trosek teď šlehaly jen plameny a stoupal dým. Granáty těžkého dělostřelectva explodovaly v ohnivých mracích na továrním dvoře a pomalu jej demolovaly. Sovětští vojáci již úplně překonali překážky a zátarasy z ostnatého drátu a pronikali dovnitř do budovy. Zde se bojovalo o každý centimetr, o každou píď země.
"Ty svině jsou dole! Hněte sebou, gumy pitomý! Hněte sebou, nebo vám ukopnu prdele! Budu horší, než samotnej Ivan, až sem doleze!" burácel v chodbě prvního patra Kagerer a tlačil před sebou skupinku vyděšených nováčků. Sotva se dostali na široké schody, byla jich většina smetena divokou palbou. Na schodech vybuchl granát. Veteráni se okamžitě kryli za výstupky stěn a nedovážili se přibližovat ke schodům příliš blízko. Tady ležela rozmašírovaná těla oněch nováčků a několika dalších pěšáků. Kulky hvízdaly schodištěm, zarývaly se do zdí a hvízdaly chodbou.
Rusové se pokusili o útok do schodů. Divoce pálili, zakopávali o těla mrtvých druhů i německých vojáků a hnali se vzhůru. Než se Kagerer nadál, zaburácela ohlušující salva trojice špaginů. Většina mužů kolem něj padla a s výkřiky zemřela. On sám ucítil příšerný náraz do hrudi a něco jej silou koňského kopnutí mrštilo na stěnu. Automat mu vypadl z ruky. Blomm vykřikl. Přiskočil ke svému veliteli, kterému se kabát na prsou barvil množstvím krve.
Kagerer na tom byl špatně kašlal krev, nemohl téměř dýchat a strašlivě sýpal. Oči mu bledly a jeho pohled mrtvěl.
"Tak...tak mě konečně dostali, kurvy rudý. Já...já ale nechci teď zařvat. Teď né...teď ne a hlavně ne tady," náhle pevně až bolestivě uchopil Blommovo zápěstí. Pohlédl mu zpříma do očí. Mluvit mu dělalo obrovské potíže a muselo to strašně bolet.
"Napiš...napič domů...napiš, že jsem...že mě zajali. Ať neví, že jsem to koupil. Takhle budou...budou mít...naději, že ještě žiju...Rusko je velký...a ještě...tady...," sáhl si rukou pod kabát. A náhle mu ruka zmrtvěla. Pohled zeskelněl a oči pohasly. Automat se sesul po zdi a zůstal ležet. Hlava pomalu klesla na krví zmáčená prsa. Velitel roty Peter Kagerer zemřel. Blomm dosedl ztěžka na zem vedle něj. Rozplakal se. Po špinavé a začouzené tváři mu kanuly slzy a vymílaly v ní stružky.
Propadal pomalu malomyslnosti. Věděl, že tenhle stav zabíjí. Vstal, položil mrtvého druha na zem a přehodil přes něj deku. Uchopil do ruky pušku a připojil se k prchajícím ženistům. První ruští vojáci již byli na posledním stupni schodů. Nějaký rozložitý seržant Rudé armády třímal v ruce svůj špagin. Jedním okem mrkl na mrtvé Němce v chodbě a pak vykřikl za prchajícími Němci:
"Stoj!" jeden z nich se otočil a od boku vypálil ze své pistole. Kulka zasáhla nějakého desátníka do břicha. S nepřirozeným skučením se sesul podél zdi k zemi. Zanechal na ní krvavou stopu.
Pak zaburácela dvojitá dávka. Jednou. Dvakrát a třikrát. Ženijní družstvo bylo zmasakrováno. Jednoho z mužů proud střel zvedl do vzduchu a smýkl s ječícím tělem do jedné z kanceláří. Vojáci kolem Blomma padali jako podťatí. Náhle i on ucítil, jak se cosi teplého rozlévá po jeho zádech. A tentokrát to nebyla polévka ani vepřové z polní kuchyně. Teď to byla krev. Jeho krev! Aniž by si to uvědomil, ležel na chladné kamenné podlaze a pomalu umíral.
Poslední, co uslyšel, jak ten seržant vycvakl pojistku svého samopalu. Poslední výstřely... A pak nic. Věčná temnota. Hans Blomm zemřel zapomenut kdesi ve válkou zničeném Stalingradu jako tři jeho přátelé a tisíce dalších mužů...

31. ledna 1943 stalingradská bitva skončila. Polní maršál Friedrich Paulus byl zajat. Spolu s ním padlo toho mrazivého lednového dne do zajetí 91 000 mužů. Celá stalingradská kampaň stála německou armádu celkem 110 000 padlých. Domů se jich po válce vrátilo 6000. A nevrátili se hned v prvních letech po válce, ale až v polovině let 50.