Cesta na východ

I. Příjezd
Je to už týden co se definitivně rozhodla že pojede. Teď, před svátkama. Nikdy by si nepomyslela že něco takového bude schopna udělat. Opustit děti a jet. Nechat je na pospas životu. „Manžel se o ně postará.“ Chlácholí se. Její dosavadní život je přece v pořádku. Žije ho správně a všechno je tak, jak má být. Manžel, děti, dům a jakás takás jistota, že bude vždycky za co nakoupit jídlo a žít. „Tak co je špatně? Proč mě to nestačí? Jsem neskromná? Nebo jsem mrcha, která chce pořád víc? Nenasytný otesánek, který ždímá své blízké a když všeho dosáhne, ukousne jim hlavu?“ Žádná z těch otázek nedává uspokojivou odpověď. Všechny ty odpovědi jsou jakoby vedlejší, nepodstatné, nevystihující pravou podstatu. Je jich tisíce a jako hejno rozzuřených sršňů útočí jedna přes druhou. V jejím životě se musí něco stát. „Musí přijít nějaká změna. Nebo se z toho zblázním!“. Možná právě proto, že nenacházela odpovědi ve svém současném životě. Možná právě proto tady teď sedí a uhání vlakem do neznáma. Sama.
Pozorujíce cestující v jejím kupé, přichází další a další myšlenky. Naproti ní sedí elegantní muž v dobře padnoucím světlém obleku. Tvář má čistě oholenou, trošku snědou a v ní tmavé, hnědé pronikavé oči. Rysy jsou ostré a jasné. Pečlivě učesané vlasy, čisté nehty a na každé ruce dva velké tlusté zlaté prsteny. Jeden z nich má takovou černou plosku a na ní jsou podivně propletená zlatá písmena. „Asi monogram“ pomyslí si. Tváří se nezúčastněně a každou chvíli si něco zapisuje. „Co asi? A kam to asi jede?“ Napadá ji. Vedle sedí taková malá žena, asi třicetiletá s asijskými rysy, ale ne úplná asiatka. Lícní kosti vystupující, výrazné, souměrný kulatější obličej, dlouhé vlasy, husté a černé. Jako by byly kontrastem k okolní zasněžené krajině, nekonečným bílým pláním ubíhajícím odnikud nikam. Jen koleje, zasazené do krajiny dávají tušit, že tam v dáli, v nedohlednu, je snad nějaká civilizace, nějaké přístřeší, kde složí hlavu. Jen pohyb vlaku a tlumené dunění ozývající se z pod podvozku ji ujišťují, že mají přece jen cíl. „Celý vlak má cíl, každý člověk v tomhle vlaku má cíl. I já mám cíl. Cíl dojet.“ Otazníky, jak bubliny v komiksu, se objevují v její hlavě, zvětšují se a pak s hlasitým „PRÁSK“ mizí a uvolňují cestu dalším. Tak stejným a stejně neodbytným. Začíná se šeřit. Zítra dopoledne bude na místě. První noc ve vlaku. „Vlastně jsem nikdy ve vlaku nespala“ Pomyslí si. „Jaké to asi bude?“. Nepříjemný pocit deroucí se z útrob na povrch vědomí přeruší její myšlenky. „Mám hlad. No jistě, je večer a je dobré se najíst.“. Zvedá se a odchází do jídelního vozu. Vlastně tam ještě nebyla. Celý den cesty strávila tím, že pozorovala krajinu a dočetla knížku, na kterou neměla už několik měsíců čas ani náladu. Teď se jí hodilo, že jedou tak dlouho. Mohla ji nerušeně číst a konečně být chvilku sama. Sama se sebou. Ale teď je čas na večeři. V batohu sice má ještě něco k jídlu, ale proč se nejít podívat jak to tam vypadá? Co asi připravili dobrého? Její mlsný jazýček už začíná rozjíždět nekonečný maratón všemožných kombinací chutí. Fantasie pracovala naplno. „Co asi? Co asi?“ Stále se vrací cestou do jídelního vozu. Najednou zjistila, že se vlastně na večeři těší a doufá, že bude něco zajímavého. Konečně. Poslední vagon, poslední dveře. Málem do něho vběhla. Ocitla se ve voze, který jen svojí délkou připomínal něco jako železniční vagon. Ocitla se v útulném teplém prostoru, který se jemně vlnil lidstvím a přípravou vybraných jídel. Nebyl orientován klasicky, geometricky, jako ostatní jídelní vozy. Tenhle byl jiný. Červený sametový koberec probíhal mezi kulatými a oválnými stoly a tvořil mezi nimi logickou uličku. Pod stoly byl koberec modrý se zlatými a stříbrnými ornamenty. Desky stolů byly z bílého mramoru a nad každou z nich byl zavěšený masivní křišťálový lustr. Na každém obsazeném stole byly hořící svíce. Stěny byly pokryty zlatavými tapetami s divokým malováním. U jednoho stolu byl zobrazený výjev lovce, který zápasí s medvědem, vedle zase obraz jakési družiny, doprovázející zřejmě nějakého urozeného šlechtice. Všude bylo hodně světla. Toho si všimla okamžitě. Byl to rozdíl oproti kupé, kde seděla a kde panovalo decentní tlumené světlo. Tady všechno svítilo a zářilo. Na okamžik se zastavila a hlavou ji proběhla myšlenka, jestli by se neměla vrátit a obléci si velkou večerní. To už ale k ní přišel číšník, zeptal se jí na číslo její jízdenky a kupé a způsobně ji uvedl ke stolu. „Paní bude večeřet?“ Zeptal se lámanou angličtinou. „Ano“ Odpověděla. V tu chvíli si uvědomila, že by měla mluvit rusky. Přece jen, je na východě a ne každý umí anglicky. A navíc, jak se na ni budou dívat? Rozhodla se, že od této chvíle se bude snažit mluvit jejich řečí. Bylo to sice už hezkých pár let, co měla ruštinu ve škole, ale poslední měsíc se jí intenzivně věnovala, takže byla schopná ji v základu používat. Její slovník a výslovnost sice neměl kvalitu a šíři Dostojevského, ale lidi se tvářili, že jí rozumí.
Číšník se vrátil s jídelním lístkem, který měl dřevěný vyřezávaný obal a vypadal, že je ručně psaný. Azbukou. Začala listovat snažíc se nalézt alespoň něco v latince. Pak si však vzpomněla na své předsevzetí, vrátila se na začátek a začala louskat bukvičky. Zpočátku to šlo těžce, ale písmenka se pomalu začala vynořovat z paměti a za chvilku už četla docela souvisle. A co víc, dokonce tomu skoro všemu rozuměla. „Přece jen to v tý škole bylo k něčemu dobré.“ Pomyslila si. Číšník se k ní vracel se stříbrným tácem, na kterém nesl šampaňskou lahev a skleničku a ještě něco. Přistoupil blíž a začal servírovat. „Ale já sem si ještě nic neobjednala.“ Snažila se bránit. „Pozornost podniku, madam.“ Odvětil číšník. „Mohu otevřít lahev?“ Zeptal se. „Ano, děkuji“. špitla, jsa zaskočena takovým jednáním. Vedle skleničky do které naléval šampaňské postavil malou stříbrnou mističku černých kuliček. Kaviár. V tu chvíli si myslela, že se jí to jenom zdá. „To přece není možné?“ Říkala si. Pomalu pozvedla skleničku a nasála. Do nosu ji vplula intenzivní podmanivá vůně, která se rozlétla do nejmenších zákoutí jejího nosánku. Byla okouzlena. Usrkla ze skleničky aby ochutnala. Její chuťové pohárky se mazlily s tekutinou, která po nich přebíhala a bublinky na nich laškovně praskaly. Teď snad poprvé za celou cestu ji bylo líto, že je tady sama. Toužila být milována, opečovávaná. Toužila po blízkosti člověka, který ji rozumí. Který ji akceptuje a který ji teď bude rozmazlovat. Připadala si jako hvězdička, která dává ostatním hostům lesk a pocit vlastní výjimečnosti. Bylo jí dobře.
„Budete si přát?“ Zeptal se číšník. „Ach ano. Prosím tyto medvědí ocásky“. „Ano madam. Velmi dobrá volba. Budete spokojena.“ Odvětil číšník a odešel splnit její přání. Sklenku šampaňského měla neustále poblíž a jen tak mimoděk si bříšky štíhlých prstů pohrávala s kouličkou, která byla vybroušena uprostřed tenké točité stopky skleničky. Občas labužnicky usrkla a s jiskrou v oku pozorovala okolí, jako když kroužící orel hledá svoji oběť. Mezi tím se setmělo a tma tam venku a tušení nekonečnosti dávalo celému prostoru ještě více impozantnosti, lesku a nádhery. V pozadí byla slyšet tlumená hudba. „Asi nějaký ruský skladatel.“. Pomyslela si. „Zvláštní, že sem si ji prve nevšimla.“ Zaposlouchala se a nechala se kolébat jednotlivými tóny. Úplně zapomněla na čas. Na všechny hádky a problémy, které opustila. Na děti, i na manžela. Nic z toho teď nebylo důležité. Užívala si přítomnost. Když už nic jiného, tak to byla ta nejlepší relaxace, kterou ve svém životě zažila.
Po chvíli se objevil číšník s vozíkem. Byl na něm stříbrný tác, přikrytý velkoryse vypouklou pokličkou a kolem asi šest dalších malých talířků, podobným způsobem ukrývající svůj obsah. Pomalu začal servírovat. Nejprve velký tác a pak, po jeho obvodu šest malých. Když bylo vše připraveno, zvedl pokličku na velkém tácu. Přímo k jejímu nosíku se připlula velmi zvláštní, intenzivní vůně. „Prosím madam, medvědí ocásky.“ Ta vůně byla okouzlující. Když pohlédla na původ, uviděla tři podlouhlé válečky. zdobené snítkou čerstvé petrželky, kolem úhledně vyskládané na půlměsíčky nakrájené opečené brambory a různá zdobení ze zeleniny. „Vypadá to jako klobása.“. Pomyslela si. Číšník začal odhalovat obsahy jednotlivých malých misek. Jedna obsahovala olivy, druhá nakládanou zeleninu, další nějaký dresink. Netrpělivě vzala příbor a ukrojila první sousto. Byla překvapena, neboť konzistence nevypadala na klobásu. Vypadalo to spíše jako taková malá mini roláda ze dvou druhů masa. Vnitřek byl tmavý a kolem narůžovělý. Se zvědavostí začala žvýkat. Bylo to moc dobré. Trochu jí to připomínalo divočáka, ale tohle bylo mnohem jemnější, ale přesto výrazné. „Holt divočina.“. Pomyslela si. Začala zkoumat obsahy malých misek. V jedné byla hořčice, ve které bylo něco nasekané. Něco zeleného. Když ji ochutnala, byla výrazná, ale přesto taková uhlazená, skoro až mazlivá. To zelené tomu dávalo takovou voňavou nasládlou chuť. Labužnicky se pustila do jídla. Nespěchala. Užívala si každé sousto a v kombinaci s jednotlivými obsahy malých misek vychutnávala pokaždé novou chuť.