Cesta na východ - Příjezd II.

Když skončila s večeří, byla překvapena, že se cítí tak lehce. Byla to přece pořádná porce. Nalila si další skleničku šampaňského a přemýšlela co ji asi zítra čeká. „Podle místních měřítek trvala cesta z Čeljabinsku do Kedrovostoku krátce, takže si ani neobjednala vlastní kupé. Jednu noc přežije společně s dalšími dvěma cestujícími. Dělají to tak přece všichni. 28 hodin se dá vydržet. Brzo ráno půjde na snídani a dopoledne uteče jako voda. Škoda, že tam není letiště, cesta by byla rychlejší. Ale takhle to má zase taky svoje kouzlo. Vlastně nikdy tak dlouho vlakem nejela. Tak možná ještě do Tater, ale to se s touhle cestou nedá srovnat.“ Přemýšlela. Podívala se na hodinky. Bylo na nich půl deváté. Podívala se na hodiny na protější stěně. Bylo o čtyři hodiny více. Za celou cestu si nepřeřídila hodinky. Udělala to raději hned. „takže je vlastně čas jít spát.“ Pomyslela si. Ještě se jí nechtělo, ale přece jen bude zítra náročný den. Dopila tedy sklenku a pomalu se zvedla k odchodu. Lehce zavrávorala, neboť na šampaňské přece jen nebyla zvyklá a bublinky udělali své. Poblíž stojící číšník přikročil a decentně ji oslovil: „ Již odcházíte, madam?“ „Ano“ Odpověděla. „Chcete doprovodit do vašeho kupé?“ Zeptal se. „Ne, děkuji, zvládnu to sama.“ „Dobře madam. Kdybyste něco potřebovala, stačí zavolat telefonem v kupé. Je u dveří. Jmenuji se Igor a budu se dnes v noci starat o vaše pohodlí.“ Usmála se na něj a odešla.
Když procházela vagonem, napadlo ji, jestli tam budou její spolucestující. Budou sedět vedle sebe, bez výrazu, tak, jak je opustila? Na večeři je neviděla. Když došla ke svému kupé, otevřela dveře. V kupé byly po jedné straně dvě lůžka nad sebou, na pravé straně, kde seděla ona, bylo jedno lůžko. Překvapeně dveře zavřela a zkontrolovala číslo kupé. „Ano, je to moje kupé.“ Znovu dveře otevřela a váhavě vstoupila. Když se její oči přizpůsobily přítmí, které zde panovalo, zahlédla na dolním lůžku onu ženu a nad ní zřejmě leží ten důležitý pán. Rozhlídla se a hledala svoje věci. Batoh a kufr byl umístěn na přehozu lůžka, vedle polštáře. Opatrně rozepla zip kufru a přezky a snažila se nalézt něco na spaní. Noční košili zavrhla okamžitě. Na to tu zase takové soukromí nebylo, i když ti dva evidentně spali. V kufru našla tričko s dlouhým rukávem a dlouhé bavlněné tepláky. Rychle si sundala kalhoty a oblékla tepláky. Poté pozorným pohledem zkontrolovala oba spáče. Spí. Sundala si švestkovou halenku a navlékla tričko. Podprsenku si nechala. Pro jistotu. Jak by se ráno převlékala, když by byli ti dva vzhůru. Poskládala věci do kufru a postavila ho na zem a vedle batoh. Lehla si na lůžko a přikryla se nad očekávání huňatou pokrývkou. Uvolnila se. V hlavě jí běželo tisíce myšlenek. Očekávání zítřejšího dne bylo příliš silné, tak se jí nedařilo usnout. Přemýšlela, „Co ji asi zítra čeká? Jak bude vypadat dům, který si pronajala? Jací tam budou lidé? Jaká krajina?“. Snažila se představit si místo, kde bude aspoň dva měsíce žít. Sama si nebyla jistá, jestli to dokáže. Jestli to nebyl příliš odvážný nápad. Snažila se probírat své rozhodnutí ze všech možných konců, ale vždycky skončila stejným výsledkem. Kdyby neodjela, nic by se nezměnilo. Život by šel pořád dál, tou nudnou cestou, jako dosud. Teď se však rozhodla pro změnu. Velkou a radikální.
Ráno ji probudilo lechtání paprsků vycházejícího slunce. Ospale se rozhlédla kolem. Její dva spolucestující byli pryč. Rychle se rukou přesvědčila, že má svoje zavazadla u postele. „Zaplať pánbůh, jsou tam.“ Oddechla si. „Co mě to vlastně napadlo, myslet si, že to jsou zloději.“. Pokárala se. Pomalu se posadila a podívala se zvědavě ven. Zrovna svítalo, Bylo jasno. V dálce bylo vidět nějaké pohoří, celé oděné do bílé, sněhové. Jen tu a tam vykukovaly vrcholky šedavých skal, jakoby na pozdrav. Trochu blíže se táhnul les z bříz. Nikdy neviděla takové množství bříz pohromadě. A tady to byl celý les. Ne malý les ale rozsáhlý, obrovský, kam až oko dohlédlo. Mezi vlakem a lesem byla široká, do dáli se táhnoucí zasněžená pláň. Vycházející slunce malovalo na tomto přírodním plátně teplé svěží obrazy, odlesk jeho záře zanechával na březovém lesu uklidňující růžový nádech. Vypadalo to, že se probudila do krásného dne. Procházející lidé ji vyrušili z jejich myšlenek. Uvědomila si, že je tu stále ještě sama. Vstala a pro jistotu zamkla kupé zevnitř. Otevřela kufr a přemýšlela jak se má obléct. „Venku bude asi pěkná zima.“ Pomyslela si. Po chvilce váhání se rozhodla pro černé teplé punčochy, kalhoty a navrch huňatý svetr. Rychle se převlékla a uklidila tričko s tepláky do kufru. Sedla si na lůžko a chvilku jen tak pozorovala ubíhající krajinu. Škrundající zvuk deroucí se z jejích útrob jí připomněl že je čas na snídani. Kolik je hodin? Sedm. Tak ještě stihne snídani a trošku si počíst a bude na místě. Vydala se směrem k jídelnímu kupé.
Po snídani seděla tiše na svém místě v kupé a střídavě pozorovala krajinu a četla si. Spolucestující z kupé se stále ještě nevrátili. Dopoledne již pokročilo a blížila se desátá hodina. Čas, kdy by měli dorazit na místo. Zatím však nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížila nějaká civilizace. Pohled z okna skýtal stále stejnou scenérii. V dálce tyčící se vrcholky hor, poblíž les a vlak, uhánějící prostředkem zasněžené pláně. Občas zahlédla jezero, někdy nějaké zvíře a tak pořád dokola. Už si na ten pohled začínala zvykat. Postupně se začal les přibližovat. „Zase budeme projíždět lesem.“ Pomyslila si. V tom začal vlak pomalu brzdit. Zvědavě se podívala ven. „Co se to děje? Že by červená?“. Kolem byl jen hustý les. Začala raději balit své věci, aby byla připravena. Vlak stále zpomaloval. Najednou se stromy začaly rozestupovat a vlak vjel na malou pláň, kde bylo vidět několik dřevených domků, chaoticky rozprostřených, bez zjevného řádu. Všechny si byli podobné, podobně velké. Kouř, který vycházel z komínů dával tušit, že uvnitř žijí lidé. Vlak začal poskakovat na výhybkách a se skřípějícíma brzdama se zastavil. Ozvalo se zaťukání na dveře. Otočila hlavu. Do kupé vstoupil číšník v livreji, který se jí večer představil jako Igor a oznámil: „Kedrovostok, madam. Cíl vaší cesty.