Cesta na východ - První problémy I.

První problémy
Chcete pomoci se zavazadly?“ Mírně zaskočena přikývla. Oblékla si péřovou bundu a pečlivě ji zapnula. Do ruky si vzala malé příruční zavazadlo a podívala se na Igora, že můžou jít. Byl to mladý muž, kolem třiceti let, urostlý, pěkné postavy. Tvář měl hladce oholenou a bylo na ni vidět, že je přivyklá místnímu podnebí. Igor vynesl kufr a batoh z vlaku a poté se vrátil, aby jí pomohl po příkrých schůdkách, které snad jako jediné byly na tomhle vlaku nepohodlné. Doprovodil ji do dlouhé nádražní budovy a rozloučil se. Chvilku se dívala na vlak a nádraží. Z vlaku vystupovaly davy lidí a všichni někam mířili. Přemýšlela. „Jak daleko je asi srub, který si pronajala? Přijede pro ni někdo?“ Zašla do budovy a sedla si do místnosti, která zřejmě sloužila jako čekárna. Nikdo tady nebyl. Tady by se měla setkat s člověkem, který ji doprovodí do srubu. Podívala se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Jestli jí jdou správně, tak by se tu měl objevit každou chvíli. Čekala. Stále se však nikdo neukázal, ba ani nepřišel. Vypadalo to, že je něco špatně.
Asi po půl hodině vstoupil do místnosti Igor. „Copak tu děláte madam?“ Zeptal se. „Mám zde schůzku. Čekám až přijde…“. Nedokončila větu, protože nevěděla, jak by mu to nejstručněji vysvětlila. Její úvahy však přerušil otázkou: „Tady? Schůzku? Tady se schůzky nedávají.“ „Jak nedávají? Já tady má schůzku.“. Trvala na svém. „No nedávají, madam. Tohle je místnost pro vlak. Pro nás, z vlaku.“. Pochopila. Proto tu nebyli žádní cestující. „Ale já tu mám schůzku. Tady, na nádraží.“ Řekla nejistě. „Možná ji máte ve zdejší restauraci.“ Odpověděl. „Tam chodí většinou hosté z vlaku. Jestli chcete, zavedu Vás tam“. „A je to na nádraží?“ Zeptala se s nejistým výrazem. „No ano. Jistě. Je to tady. Pojďte“. Vzal její kufr a batoh a vyšel ze dveří. Poslušně cupitala za ním. Vyšli druhou stranou nádražní budovy, kde ji přivítal silný poryv ledového větru. Ještě víc se zachumlala do své bundy a litovala, že nemá kapuci. Igor před ní šel a tvářil se, že ho ledový vítr vůbec nezajímá. Přešel k protějšímu domu, který při bližším pohledu blikal malými světýlky. Igor vstoupil dovnitř a ona za ním. Uvnitř bylo živo a příjemně teplo. Kolem obvodu velké místnosti byly rozestavěny masivní velké dřevěné stoly a lavice. Prostředku místnosti vévodil velký krb, ve kterém jazyky plamenů olizovaly široká polena a tančily svůj divoký ohnivý tanec. Zamířili k malému volnému stolu na konci místnosti. Igor jí pomohl z bundy a pak vedle ní připravil její dvě zavazadla. Měl se k odchodu. „Neposadíte se na chvilku?“ Zeptala se. Chvíli na ni hleděl a pak pokýval hlavou. „Na chvilku bych snad mohl.“. Podala mu ruku. „Já jsem Nela.“. „Igor Vasilijevič“. Odpověděl. Posadili se. „jezdíte tímhle vlakem často?“. Zeptala se. Hned si však uvědomila trapnost takové otázky. „Jistěže jezdí často, vždyť patří mezi personál vlaku.“. Odpověděla si v duchu. „Ano.“. Odpověděl on. „Každých 14 dnů.“. Omluvně se na něj usmála. „Kam cestujete?“ Zeptal se. „Mám tady někde pronajatou chatu. A tady se mám setkat s člověkem, který mě tam dovede.“. „To je odvážné pro samotnou ženu. Zdejší kraj je drsný a nebezpečný.“. Řekl. „Doufám, že to nebude tak hrozné. Něco sem už v životě zažila, tak snad zvládnu i tohle.“. „No, určitě Vám budu držet palce, abyste to přežila. Raději si pořiďte nějakou zbraň. Může se stát cokoliv.“ Řekl. „Co máte na mysli?“ Zeptala se. „V tomhle kraji žijí velká zvířata. Je to krásný, ale divoký kraj a klidně můžete potkat v lese vlka, nebo medvěda.“. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Cítila obavy. „To ti teda pěkně děkuju, za takový informace. Teď na začátku cesty. Ještě sem ani nedorazila na místo a už abych se bála, co mě tu potká.“ Nadávala v duchu. Nahlas však řekla: „Vy o zdejším kraji asi víte hodně že?“. „No, já sem se tady narodil. V Užobromsku.“. Odpověděl. Rozhlédla se po restauraci. Od protějšího stolu se vznášel obláček voňavého kouře, který ji připomínal třešně, nebo švestky. Zaměřila svoji pozornost a uviděla malého fousatého chlapíka, jak bafe z malé fajfky a spokojeně něco vypráví svým dvoum společníkům. Najednou se odkudsi vynořil chlap jak hora a zaburácel: „Co si dáte?“. Leknutím sebou škubla a podívala se na něj. Byl obrovský, snad dva metry vysoký, hrubá tvář a v ní dvě černé oči a široký nos. Vlasy na krátko ostříhané a ramena… snad širší ani nikdy neviděla. „Černý čaj a padesát gramů vodky.“. Řekl Igor. „A vy?“ Otočil svoji pozornost k ní. „Já… já si dám čaj.“ Odpověděla. „Čaj a??“ Zeptal se hromotluk. „Dát si k čaji vodku je zdejší zvyk. Dobré na zahřátí.“. Řekl jí tichým hlasem Igor. Nechtělo se jí. Bylo sotva poledne a nebyla zvyklá pít tvrdý alkohol. „To si jako mam dát panáka? Vždyť sem ještě ani neobědvala. To budu opilá.“. Honilo se jí hlavou. Pak si vzpomněla, že jedna její známá, co byla v Saudské Arábii, jí vyprávěla, že si každý den dali po ránu skleničku whisky, aby si vydezinfikovali střeva. „Tak co si teda dáte?“ Zeptal se netrpělivě. „Já.. teda… no čaj a.. vodku teda.“. „Dobře“. Zabručel číšník a odešel. Naklonila se k Igorovi a skoro šeptem řekla „Teda tady se koukám výjimky netrpí že?“. „Víte, místní lidé mají své zvyky a odmítnutí vodky berou osobně. Většinou jí pálí doma a když ji odmítnete, berou to tak, že jejich vodka není dost dobrá, aby Vás pohostili.“. „Uff“ Pomyslela si. „To mě čekají pěkné věci.“. Nahlas řekla: „A co když je člověk abstinent? Co když nepije. Myslím jako vůbec.“ Zeptala se. Igor se na ní díval a přemýšlel. Pak řekl „ No, tady se pije. Každý pije. Kdo nepije, zmrzne.“. „Jasná, přímočará odpověď.“ Pomyslela si. „Takže když to přežiju, bude ze mě alkoholička. To to hezky začíná.“.