1914

Zvracel. Ze seschlých úst mu tekly zvratky. Přestává. To on vždycky. Před útokem. Jen cigarety najít nemůže.
„Nemáš cigaretu?“ ptá se Charlese.
„Jo tady máš.“
Zapálí si cigaretu. Pachuť se mu okamžitě rozlije v ústech. Vychutnává ji. Hořkost smrti. Kouř letí plícemi, zarývá se do nich, jak tělo požírá rakovina. Cigareta zhasla. Zkouší si ji znovu zapálit. Nejde to. Zahazuje ji.
„Bodáky nasadit!“ řve poručík.
Křečovitými, studenými, bezkrvými prsty bere bodák a připevňuje ho na pušku. V dálce slyší hukot dělostřelectva. Ví, že brzy plody tohoto hrozného uši rvoucího zvuku, dorazí i sem.
„Připravit!“ křičí poručík.
Vystupuje na krátký žebřík. Shrben. Hlavu kryje za vrstvou hlíny. Přemýšlí o tom proč.
„Za Francii! Útok!“ křičí z plných plic, plných dýmu, smrti a bolesti, důstojník.
Vojáci vylézají ze zákopu. Pár prvních padá mrtvých zpět.

Do Vánoc budeme zpět! Vyhrajete v první bitvě! Bůh je na naší straně! Náhle v hlavě uslyšel ty věci, věci vyřknuté v návalu optimismu. Toho nechutného druhu optimismu co tak nenáviděl. Vojáci kolem něj stále vylézali ze zákopů, chytil se žebříku a…
Zastavil se.

Vzpomněl si na svého otce v Bordeaux, když tam v roce 1894 umíral, byl ještě mladý chlapec. Nechápal význam jeho slov.
Teď pochopil.
Když už byl starší a zeptal se matky, na co vlastně zemřel jeho otec, odvětila:
„Víš, zemřel na rakovinu plic, jako jeho otec a děd, moc kouřili. Ty na to umřeš také. Z ničeho kromě cigaret nemusíš mít strach.“

A strach neměl, ani z toho co se teď chystal udělat. Zastavil se, nešel do útoku.
Dezertoval.

Charles běží. Pod nohama má tvrdou hlínu. Je posetá krátery a děrami jak vráskami obličej stařeny.
Rozhlíží se.
Nevidí ho.
Otáčí se.
Častokrát to spolu rozebírali, povinnost, Francie, Bůh. Nikdy mu pořádně nerozuměl, náhle však pochopil význam jeho slov.
Rozběhl se zpátky.
Důstojník si toho všiml.
„Stát!“ zařval.
Charles ho neposlouchal a běžel dál.
„Zbabělče! Stát!“
Charles už se blížil k zákopu.
Pět kroků před zákopem ho k zemi srazila kulka. Kulka vystřelená jeho vlastním fanatickým důstojníkem.

Prabába jeho matky byla za Velké Francouzské revoluce upálena. Prý za čarodějnictví. Jeho matka mu často říkala.
Ty cigarety tě jednou zabijou.“
„Jak to víš?“ zeptal se. Ale věřil jí.

Stál v zákopu.
Po kotníky v bahně.
Chtěl utéct. Nevěděl kam, chtěl se prostě dostat pryč. Nemohl, nedokázal se pohnout. Stále křečovitě svíral studený kov pušky.
Byla to jeho jediná jistota.
Náhle ho někdo chytnul. Byl to ten samý důstojník, co zabil Charlese, to ale nevěděl.
Hlas se mu vytrácel v ohlušující dělostřelecké palbě. Z otevřených úst nevycházel žádný zvuk. Bylo to jako nějaká trapná pantomima. Udeřil ho pažbou revolveru do obličeje.
V ústech po chvilce ucítil chuť krve.
Roztrhl mu ret.
Důstojník vyrval z jeho rukou pušku.
Krev stékala až na límeček už dost špinavé košile.
Důstojník si přivolal ze své čety tři vojáky.
Hlasem již dokázal překřičet palbu.
„Francois, M., A.,! Vemte tady toho hajzla a hlídejte ho. Dojdu pro kapitána.“
Břichatý důstojník odešel.
„Cos provedl?“ zeptal se Francois.
„Nevylez sem ze zákopu.“
„To je zlý, za to od nás tři zastřelili.“
„Mě nezastřelí.“ Odvětil s klidem.

„Vojíne Xaviere Bélaire, za dezerci a neuposlechnutí rozkazu jste odsouzen k smrti. Rozsudek bude vykonán Ihned.“
Soudci kapitánu Reveauxovi naslouchal klidně.
Mlčel.

Byli asi 1,5 km za frontou, stále slyšeli dunění děl. Byla blízko, ale on je slyšel z daleka.
Myslel jen na jedno.
„Umřu na rakovinu. Já umřu na rakovinu!“
Odvedli ho k opuštěnému stromu.
Podíval se na obě strany. Chtělo se mu smát.
Ten ironický bezmocný smích. Toto byl totiž poslední strom, tak se mu to alespoň zdálo, jako poslední strom na Světě. Žádný jiný v dohledu nebyl, leda vyvrácené pařezy a pokroucené kmeny po dělostřelecké palbě.
Vedli ho k němu. Čtyři muži, Francois a další co neznal. Jeho vlastně taky neznal. O mužích, kteří ho za chvíli zabijí vlastně nic nevěděl.
Z druhé strany viděl přicházet kapitána Reveauxe a břichatého důstojníka, u pasu měli oba zavěšené šavle.
Postavili ho zády ke stromu. Jeden z neznámých vojáků k němu přišel.
„Chceš ještě cigaretu?“
„Jo, díky.“
Zapálil si a kouřil. Ostatní věci odevzdal, sirky si ale nechal. Přemýšlel, proč vlastně lidi kouří. Teď už to, ale bylo jedno.
Mezitím co kouřil, postavili se vojáci do řady, kapitán za ně a tlustý důstojník vpravo od nich.
Ztrácející se cigareta mu přišla jako jeho vlastní život. Kouřil pomalu.
Když už zbývala jen asi pětina zavelel důstojník.
„Pozor!“
Sám se bezděčně trochu napřímil, uvědomil si však, že nemusí. Svěsil ramena a zasněně kouřil.
„Zamířit!“
Náhle se rozkašlal, kouř v plicích ho začal nesmírně pálit, nemohl se nadechnout. Zůstal stát a kašlal. Naposledy si potáhl z cigarety.
„Pal!“
Jeho srdce se zastavilo.
Naděje, tabák a adrenalin vykonaly své.
Do jeho hroutícího se těla se zabořily kulky.