Cesta na východ - II. První problémy 2

Chvíli mlčky pozorovala šenk. Hromotluk se pohyboval jistě, od jednoho stolu ke druhému, nespěchal. Měl svoje tempo a vypadalo to, že ho nic na světě nemůže z něj vyvést. Jak se tak dívala po stolech, byly jí některé tváře povědomé. Přemýšlela. U protějšího stolu seděla malá žena asijského typu, s kulatým obličejem, dlouhými vlasy. „Tu už někde viděla. No jasně, to je přece spolucestující z vlaku. A támhle sedí ten barman z jídelního vagonu.“. Soustředěně se rozhlédla. Najednou si uvědomila, že víc jak polovina hostů z lokálu jsou cestující z vlaku. Otočila se k Igorovi s otázkou v očích: „Myslela sem, že tady vlak nekončí, že jede dál. Ale tady je spousta lidí z vlaku. Co je na tomhle místě tak zajímavé, že jich tolik vystoupilo?“. Igor se zběžně rozhlédl a řekl: „Tady na tom místě není nic moc zajímavého. Je to taková malá vesnice a ten vlak je jediný spojení s okolním světem.“. „Takže tady tolik lidí vystupuje? A jak se dostanou domů? Neviděla sem tady moc domů, a auta už vůbec ne.“. Zeptala se. „Oni tady nevystupují, většina lidí jede dál. Jen si odskočili na kávu, na čaj. Aby se trochu rozptýlili. Cesta vlakem je dlouhá.“. Odpověděl. „Takže vlak tady ještě pořád je?“ Zeptala se. „Ano, je. Máme tady přestávku na 3 hodiny. Pak pojedeme dál.“ Najednou ji to začalo zapadávat. „Proto tady s ní Igor tak v klidu sedí. Má čas. Svůj volný čas a ten věnoval klábosení s ní.“ Pomyslela si. Bylo jí s ním příjemně. Igor byl příjemný společník a uměl pěkně, kultivovaně mluvit. „Tři hodiny. Vlastně ne, už jenom hodinu a půl a vlak bude pryč.“. Pocit v žaludku jí připomněl, že ještě neobědvala. Vodka už začínala působit a Nela se cítila plná energie ale zároveň trochu omámeně. „Dáme si něco k obědu?“ Navrhla. Igor přikývl a zamával na číšníka. Pomalým krokem k nim přišel a zamračeně se zeptal: „Co si přejete?“ „Dali bychom si něco k jídlu. Co tam máte dobrého?“. „Hmm“. Zabručel. „Soljanku, kotlet a maso na grilu.“. „Nějakou zeleninu máte také?“ Zeptala se. „Zeleninu?“ Chvíli vypadal, že nechápe na co se ho ptá, pak zase jako když přemýšlí. Pak pokýval hlavou. „Jó, brambory tam sou taky“. Zjevně uspokojen svoji odpovědí, lehce pokýval hlavou a na tváři se mu mihnulo něco, co asi mělo znamenat úsměv. „Tak co si dáte?“. Zabručel. Nela byla trochu zaskočena a přemýšlela co si má myslet. „To jako ani nepřinese jídelní lístek? A taky by mohl být příjemnější. Jsme přece jeho hosté. Měl by být rád, že tu jsme, že mu uděláme tržbu. Proč je takový protivný? A jaký to maso na grilu vlastně je? Z čeho?“. Proud jejich myšlenek náhle přerušil Igor, když promluvil: „Dvakrát Soljanku a to maso na grilu a pečené brambory.“. Hmm. Dobře. Řekl hromotluk a odešel. Nella se podívala na Igora: „Ale já ještě nevím co si dám. A co je to vůbec ta soljanka?“ Řekla trošku nespokojeně, že rozhodl za ní. „Promiňte, ale je to docela jednoduché. Tenhle vlak projíždí tímhle místem jednou za 14 dní. Z vlaku se vyhrnou cestující a chtějí se trošku povyrazit na dlouhé cestě, podívat se, projít se. A většina jich jde sem, do té restaurace. Jenže nikdo nemůže vědět, co si dají a kolik toho sní. Tak má místní hostinský uvařeno jedno, dvě jídla. Co by s tím pak dělal, kdyby toho bylo víc? Můžete být ráda, dneska má docela na výběr. Má dokonce soljanku.“. Řekl. Když viděl otazníky v jejích očích, pokračoval: „Soljanka je ruská specialita, je to hustá polévka se zeleninou, okurkou, citrónem, masem a klobásou. Prostě taková hustá směs toho, co je právě v domě. Má trošku nezvyklou chuť, ale je moc dobrá.“. Usmál se na ni, na povzbuzení. Nevěděla, jestli se jí jeho odpověď líbí, nebo jestli má nějak protestovat. Nakonec si v duchu řekla: “Bude lepší být zticha, stejně by to nikam nevedlo. A nakonec můžu být vůbec ráda, že od toho hromotlluka dostanu něco k jídlu a né facku. To by mi asi hlava uletěla.“ . Igor pokračoval: „Během těch 14 dní sem moc lidí nepřijde, všichni odjedou a chodí sem jen ti, co bydlí v okolí. Vlastně to funguje spíš jako místo, kde se místní schází, než jako restaurace. Občas si udělají něco na grilu, na ohništi, co kdo donese, co kdo chytí, zapijí to vodkou a klábosí o životě.“. Podívala se na hodinky. Byly skoro dvě hodiny odpoledne. Na mysli ji vytanulo: „Kde je ten člověk, se kterým se mam setkat? Abychom se neminuli. Co bych pak tady dělala? Kam bych šla?“. Zamyšleně se podívala do lokálu. Blížil se k nim ten číšník a nesl dvě velké misky. Postavil je před ně na stůl. „Soljanka“. Řekl, otočil se a odešel. Zvědavě se do misky podívala. Plavala tam zelenina, asi mrkev a něco bílého a mastná oka. Když zamíchala lžící, byly vidět kusy různého masa a dokonce to i vonělo. „Dejte si“. Řekl Igor. „Je to chlouba zdejší ehm restaurace. Široko daleko ji neumí tak dobře uvařit.“. Povzbuzena takovou chválou ochutnala. Byla překvapena. „Je to opravdu dobré“. Řekla. „Nevypadá to, ale je to takový silný hustý vývar.“ Snažila se to popsat. „Hmm, taková… zajímavá… chuť, opravdu dobrá.“. Řekla. „To je soljanka.“ Odvětil Igor. Když dojedli polévku, přišel k nim zase číšník a přinesl jim na hrubém prkénku obrovský kus pečeného masa a mísu kulatých pečených neloupaných brambor, z kterých se ještě kouřilo. Maso bylo čerstvé a chutnalo trochu zvláštně. „Hmm, vepřové to není, hovězí taky ne.“. Přemýšlela Nela. „To asi bude nějaká divočina. Ale je to dobrý.“. Pomyslela si.
Když dojedli, cítila se opravdu najedená. Až tak, že poslední sousta už málem nesnědla.
„No, budu už muset jít.“. Řekl Igor. „Vlak za chvíli odjede.“. „To už je tolik? To je škoda. Hezky se mi s Vámi povídalo.“. Řekla. Igor se usmál. „Mě také.“. „Možná se ještě uvidíme.“ Řekla. „Ano. Myslím, že třeba za 14 dní. To pojedeme zase zpátky. Děkuji za příjemné chvíle“. Řekl. „Moc ráda sem Vás poznala.“. Odpověděla. Igor vstal, lehce pokývl a řekl: „Na shledanou“. „Na shledanou.“. Igor se otočil a odcházel. Cestou se zastavil u toho číšníka a něco s ním chvíli povídal. Pak odešel. Jak se za ním zavřely dveře, uvědomila si, že teď už je tady docela sama. Ve vlaku si samotu neuvědomovala, bylo tam spoustu lidí a vlak skýtal alespoň pocit bezpečí. Tady už ale byla sama. Lidé se z lokálu začali pomalu trousit ven. Během půl hodiny tady bylo prázdno. Zůstala tady jen ona a ten malý chlapík od protějšího stolu, co bafal z fajfky a jeho společníci. Nela se dívala po prázdné místnosti a bojovala s pocitem paniky. „Sama, sama, sama“. Znělo jí v hlavě. Podívala se nervosně na hodinky. Bylo půl pátý. „To jsem zvědavá, kde budu dneska spát.“. Napadlo ji. Stále stejným tempem se k ní blížil ten ubručený číšník. Postavil před ní konvici s horkým černým čajem. „Váš čaj. Venku bude velká zima.“. Řekl. „Ale já sem si nic neobjednala.“. Řekla překvapeně. „Čaj od pana Igora.“. Řekl zase ten číšník. „Aha“. Řekla a trošku se pousmála při vzpomínce na příjemného společníka. Nalila si čaj do velkého hrnku a pomalu k němu přičichla. Příjemná vůně ji připomněla domov. Byla ale silnější a voňavější. Mlčky se dívala z okna a popíjela čaj.