Cesta na východ - III. První noc 1

První noc
Venku se začínalo šeřit. Přemýšlela, co bude dál dělat. Člověk, který ji měl dovézt k chatě stále ještě nepřišel. Uvažovala. „Měla bych se vrátit domu? No jo, ale jak? Vždyť další vlak jede až za 14 dní. Co tu budu celou dobu dělat?“. Nakonec došla k závěru, že bude muset někde přečkat tuto bezesporu mrazivou noc. Zamávala na číšníka. Přišel beze spěchu. „Co si přejete?“. Zeptal se. „Nevíte náhodou, jestli se tady dá někde přespat?“. Zeptala se. „Jo, dá.“. Odpověděl. „A kde prosím vás?“. „Noo, tak třeba tady.“. Řekl. „Tady? V restauraci?“ Zeptala se. „No přímo tady ne. Tam nahoře.“. Mávl rukou směrem za krb. „A mohla bych tam přespat?“. Zeptala se. „Ale jo.“. Zabručel a chtěl odejít. „A prosím Vás, kolik to bude stát?“ Zeptala se. Otočil se k ní a chvíli na ni upřeně hleděl. „Stát?“ Opáčil. „Ano, cena. Kolik to bude stát.“ Řekla. „Hmm“. Podrbal se ve vlasech. „Tak sto rublů.“. Řekl nezůčastněně. Spěšně vytáhla peněženku a podávala mu dvě stě rublů. Podíval se na peníze a pak na ni. „To je dobrý, nechte to tak.“. Řekla. „Hmm“. Vzal si peníze a řekl: „Asi budete chtít něco k večeři, že jo?“. „Kdyby to bylo možné, tak bych si později něco dala.“ Odpověděla. „Hmm, dobře.“. Zabručel a odešel. Trochu si oddechla. Dneska bude mít kde spát. Nalila si zase čaj a bloumala pohledem po místnosti. Když ho dopila, vstala a šla k číšníkovi. „Prosím Vás, mohla bych si jít dát do té místnosti věci a trochu si odpočinout?“ Zeptala se. „Hmm, jo, pojďte.“. Zabručel. Spěšně si odešla pro zavazadla a obtěžkána se těžce vracela zpět. Zašla za krb, kde na ni už číšník čekal. Prošli dveřma do malé chodby, kde po pravé straně byly dřevěné schody do patra. Otočil se k ní a vzal její kufr a kráčel po schodech nahoru. Nela šla s batohem za ním. Úzká chodbička nahoře, ze kterých se vcházelo do tří pokojů. Zamířil ke dveřím na protější straně. Vstoupili do malé místnosti. V rohu pod oknem byla dřevěná postel se zastlanými peřinami a sváteční, do červena vyšívaný přehoz. Vedle byl stolek a malé křeslo. U stěny dveří stály dvě krásně vyřezávané starožitné skříně a po druhé straně dveří procházel komín s průduchy. Teď si všimla, že v místnosti nejsou žádná kamna. Přesto tu bylo příjemně. Ne nejtepleji, ale příjemně. Číšník postavil kufr vedle postele a odcházel. „Prosím Vás, kde je tu záchod?“. Zeptala se. „Tam dole, pod schodama.“. Odpověděl a odešel. „Tak. To bychom měli.“. Pomyslela si. „Strohý, ale vcelku útulný pokojík.“. Začala si vybalovat věci. Po dvoudenním cestování se toužila převléct a trochu se natáhnout. Otevřela kufr a vyndavala na stůl oblečení. Konečně našla to, co potřebovala. Vytahané tričko s dlouhým rukávem, lety oprané neurčité barvy a tepláky. Pohlédla ke dveřím. Zámek tam nebyl, ale dřevěná petlice. „Raději se zavřu, člověk nikdy neví.“. Pomyslela si a zastrčila petlici. Teď už s klidem a pocitem bezpečí se vrátila k posteli a začala se svlékat. Natáhla na sebe vybrané kousky oblečení a odestlala si. S radostí a jistým pocitem uspokojení vklouzla pod peřinu a labužnicky se protáhla. „Tenhle den skončil sice jinak, než sem si myslela, ale zatím je to dobrý.“. Řekla si v duchu. Zavřela oči a klidně dýchala. Posilující spánek přišel vzápětí.
Když se probudila, byla už tma. Chvíli ležela a přemýšlela, kde je vypínač. Nechtělo se jí vylézt ze zahřáté postele, ale musela. Opatrně začala postupovat pokojem směrem, kde tušila dveře. Začala kolem nich štrachat, až nahmatala něco, co vypadalo jako vypínač. Zkusila to zmáčknout, ale nic se nestalo. Hmatem zkoumala předmět na stěně. Zkusila s ním otočit. „A hele, to by šlo.“ Napadlo ji. Otočila předmětem pořádně a vida, rozsvítilo se malé světýlko u stropu. Žádný zázrak, ale světlo to bylo. Vrátila se k posteli a převlékla se do kalhot. Na vrch si vzala tlustou flanelovou košili. Odtáhla petlici a sešla dolů po schodech. Chvilku se zarazila a pak se rozhodla, že to vezme přes záchod.