Cesta na východ - III. První noc 2

Vstoupila do místnosti restaurace. Nebylo pořádně vidět, bylo zhasnuto. „Pane jo. To už asi bude hodně hodin.“. Pomyslela si a otočila se k odchodu. Jak se otočila přímo vrazila do číšníka. „Co vy tady děláte?“. Zeptal se a upřeně se na ni díval. „Já, já sem šla dolů. Kolik je vlastně hodin? Myslela sem, že bych si dala něco k jídlu.“ Koktala, jsa zaskočena. Připadala si trochu hloupě, asi jako školačka, kterou chytí při provádění nějaké neplechy. „Aha. Tady je už zavřeno.“. Řekl. „A kolik je vlastně hodin?“ Zeptala se. „Hmm, asi osum, nebo devět.“. Čas pro něj neměl zjevně příliš velkou váhu. Pojďte se mnou, něco si dáme k jídlu.“. Otočil se a vešel do chodby. Následovala ho. Zamířil na druhou stranu než byly schody a vešel do místnosti. Když vešla, první co ji přivítalo, bylo mlhavé světlo, ve kterém se vznášely obláčky modravého kouře. Místnost byla velká asi jako menší obývák, skoro čtvercová a dominoval jí velký dřevěný stůl pro šest lidí. U boku stolu seděl ten malý chlapík, co byl v restauraci a bánil ze své fajfky. Vedle něho, dál od dveří seděla pohledná žena, asi tak pětatřicet, s hnědými dlouhými vlasy, štíhlejší postavy. Vzadu u stěny byly dvě velké skříně a vedle nich, v rohu, otevřené dveře do další místnosti. „Dobrý den.“. Řekla nesměle a dívala se střídavě z jednoho na druhého. Vzhlédli od stolu a pokývli. Nela na ně koukala a čekala. Nevěděla, jestli si může přisednout, nebo co má vlastně dělat. Z rohu se ve dveřích objevil číšník. „Sedněte!“. Skoro zakřičel. Udělala nesmělý krok ke stolu. Tu se zvedla ta žena a řekla směrem k číšníkovi: „Vladimíre, vždyť ji děsíš!“. Řekla přísně. Otočila se k Nele: „Já sem Larisa Nikolajevna“. Podala jí ruku. „Nela“. Odpověděla. Malý chlapík se také zvedl „Andrej Ivanovič“. Otočili se směrem k číšníkovi. Ten položil na stůl lahev a skleničky a podíval se jí zpříma do očí: „Vladimír. Vladimír Petrovič.“. Řekl. „Těší mě. Já jsem Nela.“. Nesměle se na něj usmála. „To musíme zapít, když máme takového hosta.“ Vykřikl Andrej. „Jo!“ Řekl Vladimír svým typickým barytonem a naléval obsah lahve, kterou zrovna přinesl do pořádných pohárků. „Už zase vodka.“. Pomyslela si. „To jsem zvědavá, jak to všechno dopadne.“. „Na zdraví.“ Vykřikl Andrej a povstal. Ostatní také vstali a přiťukli si, načež mužská část bez váhání zaklopila asi decovou skleničku na ex do sebe. Nela trochu usrkla a po očku sledovala rekce ostatních. „Larisa to taky nedala na ex. Tak to snad nebudou chtít po mě.“ Doufala v duchu. „Nu, něco pojíme.“. Řekl Vladimír a rázným krokem odkráčel do kuchyně. Larisa se obrátila na Nelu: „A kam cestuješ? Vladimír říkal, že si tu zůstala sama?“. Nela si vzpomněla na srub, který ji tam někde venku čeká a na svého průvodce, kterého se nedočkala. Obavy se začaly vracet, ale díky vodce, byly jaksi slabé, nepodstatné. Nela jí ve stručnosti řekla, jak se sem dostala a jaký má cíl. „…a pak sem si přes známé mých známých pronajala ten srub. A včera sem přijela, ale můj průvodce se neukázal.“. Končila své vyprávění. Do místnosti vstoupil Vladimír a nesl na velkém dřevěném prkénku velký flák pečeného masa. V druhé ruce nesl na prkénku nakrájenou slaninu. Larisa povstala a pomohla mu servírovat. Každý dostal talíř, na který si nandaval maso. Vedle byla mísa s nakrájeným žitným chlebem. „To bude asi Oleg Kaspovič.“ Řekl Andrej. „Ten tady má srub. Ale že by ho pronajímal? To nevím.“. „No, myslím, že se jmenoval Alexandr. Alexandr Kuzmič.“. Řekla tiše Nela. „Saša?“ Opáčila Larisa. „Tak vida ho.“. „Znáte ho?“ Zeptala se Nela. „Ano. Známe. Je to náš přítel.“. Vladimír přestal přežvykovat. „Co je se Sašou?“. Zeptal se. „Nic“ Řekla Larisa. „Nela si u něj pronajala prý srub. „Srub? Aha.“ Přikývl Vladimír a začal zase žvýkat maso. Larisa se obrátila k Nele: „Saša je trochu svérázný, žije asi dva dny cesty na sever, v opuštěném údolí. Občas se tady zastaví.“. „Ale proč nepřijel? Vždyť se tu měl se mnou setkat.“. Řekla trochu naivně Nela. „Asi se zdržel.“. Odpověděl Andrej. „No jistě. Na blbou otázku, blbá odpověď.“. Pomyslela si v duchu Nela. Asi na ní bylo trochu znát, že ji odpověď neuspokojila, protože Larisa prohlásila: „Saša je trochu zvláštní, ale když něco slíbí, tak to splní. Neboj, určitě dojede.“. To ji trochu uklidnilo. Ale ne moc. Byla mrzutá, že věci nejdou podle plánu. Podle toho, jak si to naplánovala. Ukousla kus masa a mlčky přežvykovala. Přitom pozorovala ostatní. „Tam nahoře, je teď nejmíň dva metry sněhu.“. Řekl Andrej. „Počítám, že jestli ho to zaválo, tak ještě dlouho nepřijede.“. „Nevykládej!“. Zavrčel Vladimír. „Celý týden je ale slunečno, nebyly žádné bouře.“. Opáčila Larisa. „A nebo se mu cestou něco přihodilo. A teď je někde schovaný a čeká na pomoc. Nebo nedej bože zmrznul.“. „Andrej! Nechej toho!“. Zvýšil hlas Vladimír. „A vy, žijete zde dlouho?“. Zeptala se Nela směrem k Vladimírovi, aby přerušila nepříjemný rozhovor. „Hmm, jo. Už dlouho.“. Odpověděl a vzdychnul při té vzpomínce. „Už dvacet let.“. Nela se podívala na Larisu. „Já tu s Vladimírem žiju asi dvanáct let. Předtím sem žila v Jekatěrinburgu, ale to město mi připadalo moc živelné, tak sem začala cestovat, až sem se dostala sem. A tady sem poznala Vladimíra.“. „Nevim, proč si si zrovinka vybrala takovýho bručouna.“. Poznamenal Andrej. „Protože to je hodný člověk s velkým srdcem.“. Odpověděla důrazně. Otočila se k Nele: „Pomáhám mu tady s tou restaurací.“. „Pojďte, popijeme trochu.“. Vybídl je Andrej a spěšně doléval pohárky vodkou. „Na zdraví!“ Řekla Nela a pozvedla kalíšek. „Na zdraví!“ Odpověděli ji téměř sborem. Tentokrát do sebe obrátila kalíšek bez váhání. Vodka pěkně vklouzla po vymaštěném krku až dolů, kde příjemně hřála. „Pojďme si zahrát.“ Otočila se s prosbou v očích k Vladimírovi. Ten chvíli Váhal, ale nakonec souhlasně přikývl. „No dobře.“. Řekl, vstal a odešel do vedlejší místnosti. Nela si nedokázala představit, že tenhle člověk je schopen říct rozvitou větu. Natož zpívat. Andrej už zase doléval pohárky vodkou. Vladimír se vrátil s takovou malou kytarou, nebo co to bylo, posunul židli dále od stolu a usadil se. „Nu“ Vybídl ostatní k přípitku. Vypil svůj pohárek a jal se preludovat. Struny toho malého nástroje vydávaly tklivé tóny a Vladimír je doprovázel rytmickým bručením. Kupodivu to bylo čisté, žádné falešné tóny. Po chvíli začal zpívat. Nikdo se kupodivu nepřidal. Nela naslouchala a snažila se zachytit význam toho, co zpíval. Byla to táhlá dlouhá píseň o bílých pláních a hlubokých lesích. Čím déle poslouchala, tím více se jí líbil Vladimírův hlas. Zpočátku ji připadal takový drsný, nekultivovaný. A ve spojení s jeho malomluvností i hrubý. Nyní ale objevila druhou stranu, jeho hluboký hlas měl uklidňující účinky. Naplnil jím celou místnost. Všimla si, že Larisa pozorně naslouchá, s lehce přivřenými víčky a dokonce i Andrej se přestal vrtět a dýmit. Nedivila se jim. Zavřela oči a poslouchala. Když Vladimír skončil, řekl: „Tak. A teď všichni.“. Nasadil poněkud vyšší tempo a začal zpívat známou píseň o kalině. Nela byla ráda, že slyší něco, co zná a snažila se do známých pasáží přidávat. Vysloužila si za to hřejivý úsměv od Larisy. „Nu, dobře Nela.“. Řekl Vladimír. „A teď jednu od Vás.“. A začal hrát českou píseň „Škoda lásky“. Nela byla dojatá. „Nakonec ten večer dopadl úplně jinak, než sem čekala. Ale sem za to ráda. Jsou to milí hodní lidé.“. Pomyslela si. Usmála se. Snad poprvé od té doby, co přijela.